http://www.cnn.com/2008/WORLD/asiapcf/03/20/tibet.miles.interview/index.html#cnnSTCText
(na finální korektuře článku se ještě pracuje)
James Miles, novinář Economistu byl ve Lhase během násilných protestů
Tvrdí, že byl svědkem násilí proti čínskému etniku Han a muslimské menšině Hui.
Tibeťané, kteří byli zapojeni do těchto protestů byli "ozbrojení a opravdu naháněli strach", říká.
Řekl, že neviděl nic, co by bylo důkazem organizovaných protičínských aktivit.
20. března 2008
Peking, Čína (CNN) --- James Miles z Economistu se právě vrátil z tibetské Lhasy. Následující text je přepisem rozhovoru, který poskytl CNN.
R. Jak obtížné bylo dostat se k tomu, co jsi viděl?
J.M. Bylo to skutečně pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu jak jsou vládní orgány obvykle nadmíru citlivé k přítomnosti zahraničních novinářů, když se stane něco takového. Celou dobu jsem očekával, že mě zavolají a řeknou mi, abych okamžitě opustil Lhasu. Myslím, že to, co je přimělo, aby tak neučinily a hrálo to důležitou roli, bylo pomyšlení na olympijské hry, které se budou konat v Pekingu v srpnu. A tak ustoupily od svého obvyklého postupu, aby přesvědčily zbytek světa, že Čína se otvírá. Myslím, že mě tam pravděpodobně něchtěly, ale věděly, že jsem měl oficiální povolení a jedna z věcí, kterou se snažily dát najevo posledních pár měsíců byla, že novináři sídlící v Pekingu se teď můžou pohybovat volněji než dříve. Samozřejmě, že Tibet je ale zvláštním příkladem. Byl jsem novinářem v Číně celých patnáct let. A tohle bylo úplně poprvé, co jsem dostal oficiální souhlas jet do Tibetu. A myslím, že je to mimořádné, že se rozhodly mě tam nechat, i přestože měly pocit, že je to riziko. Ale jak protesty pokračovaly, myslím, že také vnímaly, že mít mě tam, by jim mohlo pomoci zprostředkovat měřítko etnicky zaměřeného násilí, na které se i sami Číňané snažili upozornit.
R. To, co popisuješ potvrzuje oficiální verzi. Co přesně jsi viděl?
J.M. Co jsem viděl bylo záměrné, rasově orientované nasilí proti etniku Han žijícímu ve Lhase, ale též proti příslušníkům lhasské muslimské menšiny Hui. Menšina Hui do velké míry kontroluje masný průmysl ve Lhase. Tato dvě narodnostní etnika byla oddělena od toho tibetského - Tibeťané označili obchody, které věděli, že patří jim, tradičními tibetskými šátky. Tyto obchody zůstaly nedotčeny. Ale skoro všechny ostatní v celém městě, nejen staré tibetské čtvrti, ale i za ní, v oblastech v nichž převažují čínští Hanové... téměř každý další obchod byl vypálen, vyrabován, zničen, vymlácen, majetek poházený na hromadě venku po ulicích, spálený. Byl to mimořádný výlev násilí v nejhorší možné podobě, nic k dívání, ale překvapivě, někteří Tibeťané to sledovali. Tak byli i oni sami překvapeni rozsahem toho, co viděli. Nebylo to namířeno pouze proti majetku. Samozřejmě, mnozí čínští Hanové a Huiové uprchli jakmilo toto propuklo. Ale ti, co byli chyceni v ranném stádiu se stali cílem útoků. V jedné chvíli, jsem je viděl házet kameny na chlapce, kterému mohlo být něco kolem deseti let, který zřejmě jel na kole. Byl jsem to vlastně já, kdo se před ně postavil a řekl jim, aby ho nechali. Byl to neuvěřitelný výbuch hromadící se rasové zlosti.
R. Viděl jsi nějaké další zbraně?
J.M. Viděl jsem je nosit tradiční tibetské meče, neviděl jsem na vlastní oči, že by s nimi ale někoho ohrožovali, bylo jasné, že je nosili, aby lidem nahnali hrůzu. A když jsem později mluvil s čínskými Hany, bylo to něco na co často poukazovali. Že ti lidé byli ozbrojeni a působili hrozivě.
R. Byla na to i oficiální reakce. V některých reportážích z tibetského exilu se o tom nadšeně hovořilo jako o Ťiananmenu.
J.M. Čínská reakce na to byla velice zajímavá. Člověk by předpokládal, že při prvních náznacích jakýchkoli nepokojů ve Lhase, která je městem, kde je situace vypjatá i v těch nejklidnějších časech, bude jejich reakce okamžitá a rozhodná, že uzavřou jakoukoli část města, která se účastnila, že se chopí všech, kteří se zapojili do těchto nepokojů. Ve skutečnosti to, čeho jsme byli svědky, a já jsem to pozaroval v nejrannějších stádiích, byla naprostá nečinnost na straně orgánů. Vypadalo to jakoby byly paralyzováni nerozhodností jak zakročit. Výtržnictví se rychle šířilo z Pekingské ulice, hlavní třídy Lhasy, do úzkých uliček staré tibetské čtvrti. Ale nevšiml jsem si žádného pokusu o zákrok ze strany bezpečnostních orgánů proti těmto začínajícím protestům. A znovu mám podezření, že olympijské hry v tom hráli svoji roli. Že se obávaly, že kdyby rozhodně zakročily v počátcích, následovalo by krveprolití při jejich snaze o kontrolu situace. A namísto toho nechaly nepokojům volný průběh a neskončilo to, podle toho, co jsem viděl, do poloviny následujícího dne - soboty 15. března.Takže vlastně tím, co udělaly obětovaly mnohé domovy čínských Hanů ve městě, aby si vzbouřenci vylili svoji zlost. A pak, se mohly jednotky pohnout vpřed, s puškami, z nichž místy zazněly jednotlivé výstřely, evidentně výstražné, aby je všechny zahnaly zpět do jejich domovů a učinily tomu přítrž.
R. Bylo by mylné tvrdit, že přístup bezpečnostních složek byl brutální?
J.M. Tohle se dělo v rozlehlé oblasti města a já jsem byl jediným zahraničním novinářem, přinejmenším autorizovaným ... který tomu byl svědkem. Bylo naprosto nemožné si udělat představu o celkové situaci. Slyšel jsem neustále zvěsti, když jsem tam byl, o jednotlivých střetech mezi vzbouřenci a bezpečnostními složkami. A zvěsti o občasných krveprolitích ke kterým při tom došlo. Ale nemohu doopravdy udělat nic jiného, na základě toho, co jsem viděl, než říct, že zde byla pravděpodobnost, že někteří Číňané byli při tom násilí zabiti a též pravděpodobnost, že někteří Tibeťané, tibetští vzbouřenci sami, byli zabiti příslušníky bezpečnostních sil. Ale není možné se dobrat počtu nebo skutečných svědectví z první ruky, která by to potvrdila.
R. Máte nějakou představu kam by to mohlo vést?
J.M. Myslím, že mají co dělat s obrovským problémem. Když jsem včera opouštěl Lhasu, ve městě stále platilo stanné právo.
Tenktokrát se ale držely, aby nemusely vyhlásit stanné právo tak, jak se to stalo v roce 1989 po poslední největší propuknutí protičínských nepokojů ve Lhase. Tentokrát k tomu nepřistoupily, a přesto stav Lhasy je teď více méně podobný tomu v roce 1989. Vládní činitelé tvrdí, že tam nejsou žádní vojáci, že žádní příslušníci armády ČLR nejsou nasazeni v této bezpečnostní operaci. Přesto jsem viděl četná armádní vozidla, vojensky vypadající vozidla se zakrytými nebo odstraněnými licenčními tabulkami. A také mnoho vojáků jejichž uniformy zřetelně postrádaly obvyklé policejní odznaky. Takže mám velice silné podezření, že armáda tam je a kontroluje Lhasu. A odvolání těchto složek, vzhledem k tomu, jak se teď Tibeťané soustředí na olympijské hry jako na příležitost poukázat na situaci, bude něco k čemu se budou stavět velice obezřetně. A přesto, je na ně vyvíjen nesmírný nátlak, aby to udělali. Blížící se červnová štafeta olympijské pochodně do Lhasy je jedna ze zřejmých událostí, při níž budou chtít, aby svět viděl, že ve Lhase je všechno v pořádku. Ale myslím, že dosažení takového stavu bude nesmírně ožehavé, s ohledem na hlubokou nespokojenost Tibeťanů ve Lhase samotné.
R. Viděl jste vůbec nějaké střety mezi policejními složkami a tibetskými demonstranty?
J.M. To, co jsem viděl, a v tom stádiu, situace kolem mého hotelu, který byl přesně uprostřed staré tibetské čtvrti, byla vskutku velice napjatá a docela nebezpečná, takže bylo obtížné se volně pohybovat v ulicích. Ale co jsem viděl byly malé skupinky Tibeťanů, to byl druhý den těchto protestů, jak házejí kameny na to, co vypadalo (byly poněkud mimo dohled) jako příslušníci bezpečnostních složek. Slyšel jsem a opravdu i bylo cítit nahodilé střely slzného plynu, který na ně byl použit. Na tomto místě tedy jasně probíhala srážka malého rozsahu mezi Tibeťany a bezpečnostními silami. Ale druhý den se věci zklidnily, v porovnání s ohromnými protesty, které probíhaly celý ... celý pátek. A orgány neodpovídaly na tyto občasné střety s Tibeťany urychleným zásahem policie s obušky a ochrannými štíty, nebo dokonce ozbrojenými jednotkami. Ale po dlouhou dobu, pouze občasnou salvou slzného plynu, který rozptýlil, jak jsem mohl sám spatřit, tyto lidi zpět do velmi úzkých uliček. Ale neslyšel jsem opakované výstřely zbraní, neměl jsem ten samý pocit ohromného náporu střel, který jsem pocítil zde v Pekingu, když jsem s informoval o rozdrcení protestů na Ťiananmenském náměstí v červnu 1989. Tohle byla operace úplně jiného druhu a domnívám se, že snaha vedení tentokrát nechat lidi ventilovat zlost před nasazením velkého množství ozbrojenných jednotek na každém rohu celé tibetské čtvrti. Bylo to myslím až v případě, kdy cítili, že to nepovede k ohromnému krveprolití, kdy se rozhodli zasáhnout rozhodnou silou.
R. V době kdy jsi odjížděl, vraceli se čínští Hanové zpět?
J.M. Nějací tam byli v sobotu ráno. Druhého dne se vrátili zpět do svých obchodů a já jsem je viděl, jak se slzami v očích sbírají trosky toho, co zbylo. Byli užaslí, tak jako já, včerejší nedostatečnou přítomností ozbrojených sil. Bylo to až v noci, ke konci prvního dne, co byla uzavřena stará tibetská čtvrť. Ale i během té doby, po několik následujících hodin, lidé stále rabovali a zakládali požáry a orgány se držely zpět. A až potom, co se situace vyhrotila v půlce druhého dne, pak se, jak říkám, pohly vpřed ve velkém počtu. Číňané ve Lhase jsou teď velice znepokojeni. Jeden, který zde byl po mnoho, mnoho let, vyjádřil svůj úžas nad tím, že se něco takového mohlo stát. Nepociťovali předtím žádné rasové napětí ve Lhase. Teď jsou mnozí Hanové s nimiž jsem mluvil tak vystrašeni, že prohlašují, že odejdou ze Lhasy, což by mohlo mít velice zhoubné následky pro ekonomiku Lhasy, tibetskou ekonomiku. Jistě, člověk by se domníval, že si teď Číňané dvakrát rozmyslí přicházet do Lhasy za turismem, který je velikou součástí jejich nedávného ekonomického růstu. A když jsem opouštěl Lhasu, seděl jsem v letadle vedle několika čínských ochodníků, kteří říkali, že za normálních okolností by přijížděli a odjížděli ze Lhasy vlakem, ale teď se obávají, že by mohli Tibeťané vyhodit do vzduchu železniční trať. Není zde ale žádná evidence tibetských teroristických útoků, zatím žádná taková obvinění. Ale je to strach, který pronásleduje některé čínské Hany.
R. Kdy Ti bylo řečeno, že máš odjet? Co Ti bylo sděleno?
J.M. Měl jsem osmidenní povolení k pobytu ve Lhase. To povolení začalo dva dny před protesty, dvanáctého března a jeho lhůta vypršela devatenáctého března. Můj oficiální rozvrh byl prakticky zavržen po několika dnech. Mnohá místa na mé oficiální trase se změnila ve žhavá místa uprostřed těchto nepokojů. Nechali mě mému osudu. Jednou jsem byl zastaven policií a odvezen na policejní stanici. Několikrát někam zavolali a pak mě vypustili zpět do ulic plných vojenských jednotek a policie, která zahájovala přísný bezpěčnostní zákrok. Trvali ale na tom, že až mé povolení vyprší, musím opustit Lhasu. Zeptal jsem se na jeho prodloužení, ale bylo rozhodně zamítnuto.
R. Takže tě nevyhostili? Prostě ti vypršelo povolení?
J.M. Byli jsme tam v šedé zóně. Protože teoreticky je Čína otevřená zahraničním novinářům od února 2007, což nadále neznamená to, co předtím, že musíme žádat o povolení oblastní vlády pokaždé, když odjíždíme z Pekingu dělat reportáže. Oficiální předpisy ale nezmiňují Tibet. Ale ústně - neoficiálně dali vládní představitelé najevo, že Tibet je výjimkou těchto nových olympijských opatření a novináři, kteří se tam vypravili na svou vlastní pěst, před těmito nepokoji a během nich, byli chyceni a vyhoštěni. A ti, kteří uspěli a dostali se odtamtud aniž by byli spatřeni byli kritizováni, že tak učinili. Takže člověk by mohl argumentovat, že ano, že jsem byl vyhoštěn, pokud se podívá na opatření, která vyhlásili, která by se dala interpretovat tak, že máme svobodu být kdekoliv chceme. Ale podle jejich interpretace, Tibet je výjimkou a v jejich názor je, že ke mně byli dost liberální, když mi dovolili zůstat až do vypršení mého povolení.
R. Stojí za tímto dalajláma?
J.M. Neviděl jsem žádné důkazy organizované činnosti, přinejmenším zde nebylo nic, kde bych měl pocit, nebo kde bych viděl, během těch pár dní nepokojů ve Lhase, že by za tím bylo něco organizovaného. A již jsem viděl organizovaná vzbouření v Číně. Protestů na Ťainanmenském náměstí v roce 1989 se účastnily početné skupiny spontánně zformované v Pekingu, aby protestovaly nebo požadovaly více reforem a demokracii. Toho jsme nebyli svědky ve Lhase. Nebyly tam žádné organizace, rozhodně ne organizace, které by se takto označily. Tato obvinění proti těm, které nazývají dalajlámovou klikou, jsou tradiční součástí politické rétoriky v Tibetu. Tato rétorika mířená na dalajlámu a jeho stoupence v Indii je zde stále přítomna. Takže není vůbec žádným překvapením, že opakují toto specifické obvinění v tomto případě. Ale neposunuli jej nikam, nepředožili žádné takové důkazy. A já si myslím, že to, co jsme viděli bylo skutečně důsledkem všeobecné touhy Tibeťanů v Tibetu i mezi následovníky dalajlámy využít tohoto olympijského roku. Ale též zapříčiněno hlubokým rozhořčením na půdě tibetské Lhasy.
Tvrdí, že byl svědkem násilí proti čínskému etniku Han a muslimské menšině Hui.
Tibeťané, kteří byli zapojeni do těchto protestů byli "ozbrojení a opravdu naháněli strach", říká.
Řekl, že neviděl nic, co by bylo důkazem organizovaných protičínských aktivit.
20. března 2008
Peking, Čína (CNN) --- James Miles z Economistu se právě vrátil z tibetské Lhasy. Následující text je přepisem rozhovoru, který poskytl CNN.
R. Jak obtížné bylo dostat se k tomu, co jsi viděl?
J.M. Bylo to skutečně pozoruhodné, vezmeme-li v úvahu jak jsou vládní orgány obvykle nadmíru citlivé k přítomnosti zahraničních novinářů, když se stane něco takového. Celou dobu jsem očekával, že mě zavolají a řeknou mi, abych okamžitě opustil Lhasu. Myslím, že to, co je přimělo, aby tak neučinily a hrálo to důležitou roli, bylo pomyšlení na olympijské hry, které se budou konat v Pekingu v srpnu. A tak ustoupily od svého obvyklého postupu, aby přesvědčily zbytek světa, že Čína se otvírá. Myslím, že mě tam pravděpodobně něchtěly, ale věděly, že jsem měl oficiální povolení a jedna z věcí, kterou se snažily dát najevo posledních pár měsíců byla, že novináři sídlící v Pekingu se teď můžou pohybovat volněji než dříve. Samozřejmě, že Tibet je ale zvláštním příkladem. Byl jsem novinářem v Číně celých patnáct let. A tohle bylo úplně poprvé, co jsem dostal oficiální souhlas jet do Tibetu. A myslím, že je to mimořádné, že se rozhodly mě tam nechat, i přestože měly pocit, že je to riziko. Ale jak protesty pokračovaly, myslím, že také vnímaly, že mít mě tam, by jim mohlo pomoci zprostředkovat měřítko etnicky zaměřeného násilí, na které se i sami Číňané snažili upozornit.
R. To, co popisuješ potvrzuje oficiální verzi. Co přesně jsi viděl?
J.M. Co jsem viděl bylo záměrné, rasově orientované nasilí proti etniku Han žijícímu ve Lhase, ale též proti příslušníkům lhasské muslimské menšiny Hui. Menšina Hui do velké míry kontroluje masný průmysl ve Lhase. Tato dvě narodnostní etnika byla oddělena od toho tibetského - Tibeťané označili obchody, které věděli, že patří jim, tradičními tibetskými šátky. Tyto obchody zůstaly nedotčeny. Ale skoro všechny ostatní v celém městě, nejen staré tibetské čtvrti, ale i za ní, v oblastech v nichž převažují čínští Hanové... téměř každý další obchod byl vypálen, vyrabován, zničen, vymlácen, majetek poházený na hromadě venku po ulicích, spálený. Byl to mimořádný výlev násilí v nejhorší možné podobě, nic k dívání, ale překvapivě, někteří Tibeťané to sledovali. Tak byli i oni sami překvapeni rozsahem toho, co viděli. Nebylo to namířeno pouze proti majetku. Samozřejmě, mnozí čínští Hanové a Huiové uprchli jakmilo toto propuklo. Ale ti, co byli chyceni v ranném stádiu se stali cílem útoků. V jedné chvíli, jsem je viděl házet kameny na chlapce, kterému mohlo být něco kolem deseti let, který zřejmě jel na kole. Byl jsem to vlastně já, kdo se před ně postavil a řekl jim, aby ho nechali. Byl to neuvěřitelný výbuch hromadící se rasové zlosti.
R. Viděl jsi nějaké další zbraně?
J.M. Viděl jsem je nosit tradiční tibetské meče, neviděl jsem na vlastní oči, že by s nimi ale někoho ohrožovali, bylo jasné, že je nosili, aby lidem nahnali hrůzu. A když jsem později mluvil s čínskými Hany, bylo to něco na co často poukazovali. Že ti lidé byli ozbrojeni a působili hrozivě.
R. Byla na to i oficiální reakce. V některých reportážích z tibetského exilu se o tom nadšeně hovořilo jako o Ťiananmenu.
J.M. Čínská reakce na to byla velice zajímavá. Člověk by předpokládal, že při prvních náznacích jakýchkoli nepokojů ve Lhase, která je městem, kde je situace vypjatá i v těch nejklidnějších časech, bude jejich reakce okamžitá a rozhodná, že uzavřou jakoukoli část města, která se účastnila, že se chopí všech, kteří se zapojili do těchto nepokojů. Ve skutečnosti to, čeho jsme byli svědky, a já jsem to pozaroval v nejrannějších stádiích, byla naprostá nečinnost na straně orgánů. Vypadalo to jakoby byly paralyzováni nerozhodností jak zakročit. Výtržnictví se rychle šířilo z Pekingské ulice, hlavní třídy Lhasy, do úzkých uliček staré tibetské čtvrti. Ale nevšiml jsem si žádného pokusu o zákrok ze strany bezpečnostních orgánů proti těmto začínajícím protestům. A znovu mám podezření, že olympijské hry v tom hráli svoji roli. Že se obávaly, že kdyby rozhodně zakročily v počátcích, následovalo by krveprolití při jejich snaze o kontrolu situace. A namísto toho nechaly nepokojům volný průběh a neskončilo to, podle toho, co jsem viděl, do poloviny následujícího dne - soboty 15. března.Takže vlastně tím, co udělaly obětovaly mnohé domovy čínských Hanů ve městě, aby si vzbouřenci vylili svoji zlost. A pak, se mohly jednotky pohnout vpřed, s puškami, z nichž místy zazněly jednotlivé výstřely, evidentně výstražné, aby je všechny zahnaly zpět do jejich domovů a učinily tomu přítrž.
R. Bylo by mylné tvrdit, že přístup bezpečnostních složek byl brutální?
J.M. Tohle se dělo v rozlehlé oblasti města a já jsem byl jediným zahraničním novinářem, přinejmenším autorizovaným ... který tomu byl svědkem. Bylo naprosto nemožné si udělat představu o celkové situaci. Slyšel jsem neustále zvěsti, když jsem tam byl, o jednotlivých střetech mezi vzbouřenci a bezpečnostními složkami. A zvěsti o občasných krveprolitích ke kterým při tom došlo. Ale nemohu doopravdy udělat nic jiného, na základě toho, co jsem viděl, než říct, že zde byla pravděpodobnost, že někteří Číňané byli při tom násilí zabiti a též pravděpodobnost, že někteří Tibeťané, tibetští vzbouřenci sami, byli zabiti příslušníky bezpečnostních sil. Ale není možné se dobrat počtu nebo skutečných svědectví z první ruky, která by to potvrdila.
R. Máte nějakou představu kam by to mohlo vést?
J.M. Myslím, že mají co dělat s obrovským problémem. Když jsem včera opouštěl Lhasu, ve městě stále platilo stanné právo.
Tenktokrát se ale držely, aby nemusely vyhlásit stanné právo tak, jak se to stalo v roce 1989 po poslední největší propuknutí protičínských nepokojů ve Lhase. Tentokrát k tomu nepřistoupily, a přesto stav Lhasy je teď více méně podobný tomu v roce 1989. Vládní činitelé tvrdí, že tam nejsou žádní vojáci, že žádní příslušníci armády ČLR nejsou nasazeni v této bezpečnostní operaci. Přesto jsem viděl četná armádní vozidla, vojensky vypadající vozidla se zakrytými nebo odstraněnými licenčními tabulkami. A také mnoho vojáků jejichž uniformy zřetelně postrádaly obvyklé policejní odznaky. Takže mám velice silné podezření, že armáda tam je a kontroluje Lhasu. A odvolání těchto složek, vzhledem k tomu, jak se teď Tibeťané soustředí na olympijské hry jako na příležitost poukázat na situaci, bude něco k čemu se budou stavět velice obezřetně. A přesto, je na ně vyvíjen nesmírný nátlak, aby to udělali. Blížící se červnová štafeta olympijské pochodně do Lhasy je jedna ze zřejmých událostí, při níž budou chtít, aby svět viděl, že ve Lhase je všechno v pořádku. Ale myslím, že dosažení takového stavu bude nesmírně ožehavé, s ohledem na hlubokou nespokojenost Tibeťanů ve Lhase samotné.
R. Viděl jste vůbec nějaké střety mezi policejními složkami a tibetskými demonstranty?
J.M. To, co jsem viděl, a v tom stádiu, situace kolem mého hotelu, který byl přesně uprostřed staré tibetské čtvrti, byla vskutku velice napjatá a docela nebezpečná, takže bylo obtížné se volně pohybovat v ulicích. Ale co jsem viděl byly malé skupinky Tibeťanů, to byl druhý den těchto protestů, jak házejí kameny na to, co vypadalo (byly poněkud mimo dohled) jako příslušníci bezpečnostních složek. Slyšel jsem a opravdu i bylo cítit nahodilé střely slzného plynu, který na ně byl použit. Na tomto místě tedy jasně probíhala srážka malého rozsahu mezi Tibeťany a bezpečnostními silami. Ale druhý den se věci zklidnily, v porovnání s ohromnými protesty, které probíhaly celý ... celý pátek. A orgány neodpovídaly na tyto občasné střety s Tibeťany urychleným zásahem policie s obušky a ochrannými štíty, nebo dokonce ozbrojenými jednotkami. Ale po dlouhou dobu, pouze občasnou salvou slzného plynu, který rozptýlil, jak jsem mohl sám spatřit, tyto lidi zpět do velmi úzkých uliček. Ale neslyšel jsem opakované výstřely zbraní, neměl jsem ten samý pocit ohromného náporu střel, který jsem pocítil zde v Pekingu, když jsem s informoval o rozdrcení protestů na Ťiananmenském náměstí v červnu 1989. Tohle byla operace úplně jiného druhu a domnívám se, že snaha vedení tentokrát nechat lidi ventilovat zlost před nasazením velkého množství ozbrojenných jednotek na každém rohu celé tibetské čtvrti. Bylo to myslím až v případě, kdy cítili, že to nepovede k ohromnému krveprolití, kdy se rozhodli zasáhnout rozhodnou silou.
R. V době kdy jsi odjížděl, vraceli se čínští Hanové zpět?
J.M. Nějací tam byli v sobotu ráno. Druhého dne se vrátili zpět do svých obchodů a já jsem je viděl, jak se slzami v očích sbírají trosky toho, co zbylo. Byli užaslí, tak jako já, včerejší nedostatečnou přítomností ozbrojených sil. Bylo to až v noci, ke konci prvního dne, co byla uzavřena stará tibetská čtvrť. Ale i během té doby, po několik následujících hodin, lidé stále rabovali a zakládali požáry a orgány se držely zpět. A až potom, co se situace vyhrotila v půlce druhého dne, pak se, jak říkám, pohly vpřed ve velkém počtu. Číňané ve Lhase jsou teď velice znepokojeni. Jeden, který zde byl po mnoho, mnoho let, vyjádřil svůj úžas nad tím, že se něco takového mohlo stát. Nepociťovali předtím žádné rasové napětí ve Lhase. Teď jsou mnozí Hanové s nimiž jsem mluvil tak vystrašeni, že prohlašují, že odejdou ze Lhasy, což by mohlo mít velice zhoubné následky pro ekonomiku Lhasy, tibetskou ekonomiku. Jistě, člověk by se domníval, že si teď Číňané dvakrát rozmyslí přicházet do Lhasy za turismem, který je velikou součástí jejich nedávného ekonomického růstu. A když jsem opouštěl Lhasu, seděl jsem v letadle vedle několika čínských ochodníků, kteří říkali, že za normálních okolností by přijížděli a odjížděli ze Lhasy vlakem, ale teď se obávají, že by mohli Tibeťané vyhodit do vzduchu železniční trať. Není zde ale žádná evidence tibetských teroristických útoků, zatím žádná taková obvinění. Ale je to strach, který pronásleduje některé čínské Hany.
R. Kdy Ti bylo řečeno, že máš odjet? Co Ti bylo sděleno?
J.M. Měl jsem osmidenní povolení k pobytu ve Lhase. To povolení začalo dva dny před protesty, dvanáctého března a jeho lhůta vypršela devatenáctého března. Můj oficiální rozvrh byl prakticky zavržen po několika dnech. Mnohá místa na mé oficiální trase se změnila ve žhavá místa uprostřed těchto nepokojů. Nechali mě mému osudu. Jednou jsem byl zastaven policií a odvezen na policejní stanici. Několikrát někam zavolali a pak mě vypustili zpět do ulic plných vojenských jednotek a policie, která zahájovala přísný bezpěčnostní zákrok. Trvali ale na tom, že až mé povolení vyprší, musím opustit Lhasu. Zeptal jsem se na jeho prodloužení, ale bylo rozhodně zamítnuto.
R. Takže tě nevyhostili? Prostě ti vypršelo povolení?
J.M. Byli jsme tam v šedé zóně. Protože teoreticky je Čína otevřená zahraničním novinářům od února 2007, což nadále neznamená to, co předtím, že musíme žádat o povolení oblastní vlády pokaždé, když odjíždíme z Pekingu dělat reportáže. Oficiální předpisy ale nezmiňují Tibet. Ale ústně - neoficiálně dali vládní představitelé najevo, že Tibet je výjimkou těchto nových olympijských opatření a novináři, kteří se tam vypravili na svou vlastní pěst, před těmito nepokoji a během nich, byli chyceni a vyhoštěni. A ti, kteří uspěli a dostali se odtamtud aniž by byli spatřeni byli kritizováni, že tak učinili. Takže člověk by mohl argumentovat, že ano, že jsem byl vyhoštěn, pokud se podívá na opatření, která vyhlásili, která by se dala interpretovat tak, že máme svobodu být kdekoliv chceme. Ale podle jejich interpretace, Tibet je výjimkou a v jejich názor je, že ke mně byli dost liberální, když mi dovolili zůstat až do vypršení mého povolení.
R. Stojí za tímto dalajláma?
J.M. Neviděl jsem žádné důkazy organizované činnosti, přinejmenším zde nebylo nic, kde bych měl pocit, nebo kde bych viděl, během těch pár dní nepokojů ve Lhase, že by za tím bylo něco organizovaného. A již jsem viděl organizovaná vzbouření v Číně. Protestů na Ťainanmenském náměstí v roce 1989 se účastnily početné skupiny spontánně zformované v Pekingu, aby protestovaly nebo požadovaly více reforem a demokracii. Toho jsme nebyli svědky ve Lhase. Nebyly tam žádné organizace, rozhodně ne organizace, které by se takto označily. Tato obvinění proti těm, které nazývají dalajlámovou klikou, jsou tradiční součástí politické rétoriky v Tibetu. Tato rétorika mířená na dalajlámu a jeho stoupence v Indii je zde stále přítomna. Takže není vůbec žádným překvapením, že opakují toto specifické obvinění v tomto případě. Ale neposunuli jej nikam, nepředožili žádné takové důkazy. A já si myslím, že to, co jsme viděli bylo skutečně důsledkem všeobecné touhy Tibeťanů v Tibetu i mezi následovníky dalajlámy využít tohoto olympijského roku. Ale též zapříčiněno hlubokým rozhořčením na půdě tibetské Lhasy.
