Notový záznam svým vzhledem připomíná víry dmoucích se mraků. Sólový hlas hlavního zpěváka Kachena Lonsanga zleva do prava vykresluje notaci. Jednotlivá písmena se spojují ve slova a pak v samohlásky, zapsány v červené barvě, v záplavě oblých křivek, které znázorňují zesilování tohoto harmonického zpěvu. Křivky jsou napodobovány intenzitou tónu. Je to Motlitba Mahakalovi jednomu z hrůzostrašných buddhistických bohů, ochránců tibetského kláštera Tašilhunpo.
Lobsang ve skutečnosti zpívá z not, které byly vytištěny z počítače. Originální rukopis byl z Tibetu odnesen poté, co Číňané v roce 1959 připojili Tibet ke svému území, a je uchováván v exilu v klášteře Tašilhunpo v jižní Indii ve státě Karnataka . „Nejsem žádný odborník,“ říká Lobsang při čtení notace „je to něco, co se běžně dělá v Tantrické škole.“ Byl to Kachen Lhakdor, mnich, kterému je nyní něco kolem sta let, kdo přenesl rukopis z původního kláštera Tašilhunpo v Šigatse – druhého největšího tibetského města. Je naprosto nepravděpodobné, že by se tam zachovalo něco takového jako je tento rukopis.
Klášter Tašilhunpo (v češtině „Klášter Hory štěstí“) byl založen v roce 1447 v Tibetu jako sídlo pančhenlámy, po dalajlamovi druhého nejvyššího duchovního tibetského buddhismu. Rozpoznání a následné uznání současného pančhenlamy je jednou z mnoha rozepří mezi tibetskými nejvyššími duchovními a čínskými autoritami. Číňané zadrželi šestiletého chlapce, který byl v roce 1995 prohlášen za vtěleného pančhenlamu a na jeho místo dosadili svého vlastního kandidáta. Kde se chlapec nalézá není od té doby známo. 
Klášter Tašilhunpo byl v roce 1972 znovuzaložen v exilu poblíž několika dalších tibetských klášterů v jižní Indii. Žije v něm přibližně 300 mnichů. Mnich Kachen Lhakdor nejen přinesl staré rukopisy notových záznamů do Indie, ale rovněž znal zpaměti klášterní tance, které v Tibetu mniši prováděli a napomohl obnovení této tradice v exilu. Setkal jsem se s osmičlennou skupinou mnichů, s Kelkhangem Rinpočhem v čele, která předvádí tibetskou tradici v rámci celosvětového turné. Rinpočhe vysvětluje: „Nejdříve musíme tibetskou tradici a náboženství uchovávat a pak ji také chceme ukázat světu.“ 
Turné mnichů je dobře načasováno, časově se shoduje s veškerou medializací situace v Tibetu od protestů ve Lhase a demonstrací kolem olympijské pochodně. Ve skutečnosti se ale jedná již o třetí turné tohoto v kláštera po Velké Británii v posledních třech letech. Mniši sypali mandalu v Dolní Sněmovně a také v Nottinghamu při příležitosti nedávné dalajlamovy návštěvy. Mandala je složitý kosmický obrazec, který je tvořen několik dní z milionů zrníček barevného mramoru. „Mandala je znázorněním pomíjivosti,“ vysvětluje Rinpočhe. „Je velice krásná a je složité ji vyrobit, ale posléze je přesto rozmetána a vhozena do vody.“
Mniši vystupují na takových místech jako je Cambridge a Gateshead přes Portland Prison a Womad, vydali album zpěvů „Od úsvitu do soumraku“ (Dawn Till Dusk). „Nevnímáme to jako nějakou show“, tvrdí Rinpočhe. „Děláme zde přesně to, co děláme v klášteře.“ Jeden z jejich zpěvů je tantrický rituál nazvaný Kunrik („Vševědoucí“). Pět mnichů s dlouhými a tmavými třásněmi v obřadních baretech začíná zpívat a pohybovat rukama v přesně dané posloupnosti gest pohybů, které představují 37 různých božstev. Například bohyně Zelená Tara je představována třemi zdviženými prsty pravé ruky, přičemž třetí prst a palec se dotýkají tak, jakoby držely květinu.
Při přeříkávání mater božstvům jsou prsty zdviženy, dlaně jsou otevřeny, vypadá to podobně jako znaková řeč prováděná pomalými pohyby. Na pódiu to trvá dvanáct minut, ale v klášteře je to více než pět hodin. O co tedy přicházíme? Na turné mniši provádějí pouze gesta rukama, ale v klášteře vzývají každé z božstev. Když je přítomno komunikují s ním a obětují mu. „Je to jako když zvete někoho do vašeho domu“, vysvětluje Rinpočhe. „Všechna naše hudba je obětována bohům a bohyním. Ale, když jsme zde, na turné, nezveme je, abychom to zkrátili, ale také proto, že by mohli přijít.“
Součástí vystoupení mnichů je hra na třímetrové trouby dungčhen, jejichž zvuk zní jakoby přicházel ze samých útrob země. Předvádějí tance Dur-dak Garčham (Páni hřbitova), při němž vám dvě kostry připomínají, že můžete být jakkoli bohatí a důležití, ale když zemřete nic z toho si s sebou nevezmete. Další z poselství pomíjivosti.
Mniši v exilu cítí, že duchovní učení v Tibetu chybí a to je důvodem proč ho chtějí obnovit mimo Tibet. Rinpočhe navštívil původní klášter Tašilhunpo v Tibetu, ale nemohl riskovat, že řekne cokoliv z toho, co ho spojuje s klášterem v exilu. Věří, že je reinkarnací opata kláštera Tašilhunpo, který zemřel v roce 1960 během Kulturní revoluce. „Když jsem se tam vrátil, velmi silně jsem cítil, že jsem tam už někdy předtím byl.“ Rituály a tance se mohou zdát esoterické, ale pro něho a další mnichy, se jejich záchrana, zachování a šíření staly posláním. „Všichni doufáme, že se jednoho dne vrátíme zpět do Tibetu, a až se tak stane, můžeme tak učinit velice rychle, protože jsme si uchránili naši kulturu. Nikdo z nás neví, kdy to se to stane, ale pokud ne v tomto životě, pak v tom dalším.“Podrobnosti o turné mnichů kláštera Tašilhunpo po Velké Británii navštivte zde.
Pro informace o návštěvě Prahy zde.
Článek převzat a přeložen z New Statesman.
