Prohlášení J.S. dalajlamy k 10. březnu 2009

Uveřejněno v pondělí 9. března 2009

Dnešní den je 50. výročím nenásilného povstání tibetského lidu proti represi čínského komunistického režimu v Tibetu. Od loňského března se množství pokojných protestů rožšířilo napříč Tibetem. Většina jejich účastníků byli mladí lidé narození po roce 1959, kteří neviděli a nezažili svobodný Tibet. Avšak na skutečnost, že se vedeni pevným přesvědčením chtěli zasadit o změnu situace v Tibetu, která trvá po generace, jsme nesmírně hrdi. Jako zdroj inspirace bude totiž sloužit všem lidem mezinárodního společenství, kteří se nadšeně zajímají o Tibet. Vzdáváme hold těm a modlíme se za všechny ty, kdo zemřeli, byli mučeni a hrozným způsobem strádali, také během loňské krize, za naše úsilí od té doby, co započalo.

Kolem roku 1949 začala komunistická vojska překračovat hranice severovýchodního Tibetu (v provinciích Kham a Amdo) a koncem roku 1950 bylo zabito více než 5000 tibetských vojáků. Vzhledem k tehdejší situaci se čínská vláda rozhodla pro politiku mírového osvobození, která v roce 1951 vedla k podepsání 17-ti bodové úmluvy a jejímu přijetí. Od té doby je Tibet kontrolován Čínskou lidovou republikou (ČLR). V samotném dokumentu se však uvádí, že svébytné náboženství, kultura a tradiční hodnoty Tibetu, budou zachovány a chráněny.

Mezi roky 1954 a 1955 jsem se v Pekingu setkal s většinou starších čínských komunistických předáků, vládních i vojenských, vedených předsedou Mao-ce Tungem. Když jsme diskutovali o způsobech, jak dosáhnout sociálního a ekonomického rozvoje Tibetu při zachování jeho náboženského a kulturního dědictví, Mao-ce Tung a všichni ostatní vůdcové souhlasili spíše s ustavením přípravné komise, která by zajistila podmínky pro autonomní uspořádání oblasti, jak bylo uvedeno v Úmluvě, než s vytvořením vojensko-administrativní komise. Od roku 1956 se však situace neustále vyvíjí k horšímu, v Tibetu jsou zaváděna ultralevicová opatření. Záruky, které poskytli různí straničtí předáci nebyly tedy v zemi realizovány. Násilná implementace takzvaných "demokratických" reforem v tibetských provinciích Kham a Amdo, které se nezakládají na tehdejších projednávaných podmínkách, vyústily v enormní chaos a devastaci zěmě. V centrálním Tibetu, Číňané násilně a vědomě porušili podmínky 17-ti bodové úmluvy a jejich tyranské metody se den ode dne stupňují. Tento zoufalý vývoj neponechal Tibeťanům jinou možnost než začít protestovat, čehož vyústěním bylo dne 10. března roku 1959 pokojné povstání v Tibetu. Nepředvídaně násilná reakce čínských vojsk vedla k zabíjení, zatýkání a uvěznění desetitisíců Tibeťanů. Tehdy jsem proto, doprovázen malou skupinkou tibetských vládních představitelů včetně několika Kalonů (kabinetních ministrů), utekl do indického exilu. Od té doby téměř statisíce Tibeťanů uprchly do exilu v Indii, Nepálu a Bhútánu. V následujících měsících a v případě útěků čelili nepředstavitelnému utrpení, které je v paměti tibetského lidu stále čerstvé.

V průběhu okupace Tibetu začala čínská vláda série represívních a násilných reforem a kampaní, v podobě "demokratické reformy", třídního boje, zřizováním stranických výborů a družstev, Kulturní revoluce, vyhlášení stanného práva, a nedávno, vlastenecké převýchovy a tvrdých zásahů proti náboženským a jiným skupinám. Všechna tato opatření jsou příčinou nejhlubšího utrpení a strádání Tibeťanů natolik, že je možné doslova říci, že prošli peklem na zemi. Okamžitým důsledkem těchto opatření byla smrt stovek a tisíců Tibeťanů. Linie Buddhy a dharmy byla přerušena. Tisíce kulturních a náboženských center jako jsou kláštery a chrámy byly vymazány z povrchu zemského. Historické budovy a památky byly zničeny. Přírodní zdroje jsou nevybíravým způsobem pleněny. V současné době je křehké životní prostředí Tibetu znečišťováno, dochází k masívnímu kácení lesů a divoká zvěř jako jaci a tibetské antilopy jsou na pokraji vyhynutí.

Těchto 50 let přineslo nevyslovitelné utrpení tibetskému lidu a vede k postupné likvidaci země. I dnes žijí Tibeťané v neustálém strachu a jsou nepřetržitě podezříváni čínskými orgány. I dnes jsou náboženství, kultura, jazyk a identita, které si předchozí generace Tibeťanů si považovali více než svého života, na pokraji vymření, zkrátka, Tibeťané jsou považováni za zločince, kteří si zaslouží zemřít. Tragédie tibetského lidu byla v roce 1962 popsána v 70-ti tisíci znakové petici Pančchen Rinpočeho určené čínské vládě. Znovu ji připomněl těsně před svou smrtí ve své řeči v Žikace v roce 1989, kde řekl, že Tibeťané pod čínskou komunistickou nadvládou více ztratili než získali. Mnozí nezaujatí Tibeťané znepokojení situací se začali veřejně vyjadřovat o utrpení tibetského lidu. Když v roce 1980 tajemník Komunistické strany Číny, Chu Jao-pang, přijel do Lhasy, dokonce tyto chyby uznal a požádal tibetský lid o odpuštění. Četné projetky na rozvoj infrastruktury jako stavba silnic, letišť, železnic a dálší, které, jak se zdá, přinesly pokrok do tibetských regionů, byly ve skutečnosti plánovány s politickým úmyslem počínštit Tibet, a to za ohromnou cenu, obětování tibetského životního prostředí a způsobu života.

Co se týče tibetských uprchlíků, ačkoliv jsme zpočátku čelili mnoha problémům, rozdílným klimatickým podmínkám, jazyku a potížím s vyděláním si na živobytí, úspěšně jsme se adaptovali a znovu začali žít v exilu. Vzhledem k veliké laskavosti hostitelských zemí, zvláště Indie, zde mohou Tibeťané žít svobodně a beze strachu. Byli a jsme schopni si najít živobytí a zachovat naše náboženství a kulturu. Byli a jsme schopni dopřát našim dětem tradičního a moderního vzdělávání a angažovat se v úsilí o vyřešení situace v Tibetu. A je tu mnoho dalších pozitívních výsledků. Větší porozumění tibetskému buddhismu a jeho důrazu na soucítění je jistě pozitivním přínosem celému světu.

Okamžitě po příchodu do exilu jsme v rámci tibetské komunity začali propagovat demokracii a v roce 1960 jsme založili Tibetskou exilovou vládu. Od té doby se naše exilová správa rozvinula v plně funkční demokracii s psanou ústavou a zákonodárným orgánem. To je něco, na co můžeme být vskutku pyšní.

Od roku 2001 jsme zavedli systém díky němuž je politické vedení tibetského exilu volitelné, podobně jako v jiných demokratických systémech. V současné době je předseda kabinetu Kalon Tripa ve funkci již druhé volební období, čímž se snížily moje denní administrativní povinnosti a jsem tedy částečně v důchodu. Příspívat oprávněným snahám o změnu situace v Tibetu je však odpovědností každého Tibeťana a proto i nadále ve svém úsilí pokračuji.

Mým předním závazkem, jako lidské bytosti, je propagace lidských hodnot, které považuji za klíčové pro vedení šťastného života jednotlivce, rodiny a společnosti. Jako náboženský praktikující, je mým druhým úkolem propagace mezináboženského dialogu a harmonie. Mým třetím závazkem samozřejmě je situace v Tibetu, vzhledem k tomu, že jsem Tibeťan a říkají mi "dalajlama", ale co je důležitější, vzhledem k důvěře, kterou ve mě vložili Tibeťané v exilu i v Tibetu. Toto jsou tři důležité závazky, které mívám stále na paměti.

Kromě ohledu na prospěch tibetské exilové komunity, které se daří celkem dobře, je hlavním úkolem ústřední tibetské vlády pracovat na vyřešení situace v Tibetu. Poté, co jsme se v roce 1974 shodli na vzájemně prospěšné politice střední cesty, byli jsme v roce 1974 připraveni zareagovat na návrh Teng Siao-pchinga a zahájit jednání s Čínou. Uskutečnilo se mnoho kol jednání a byly vyslány vyšetřovací komise. Nic z toho však nepřineslo žádné konkrétní výsledky a formální vztahy byly nakonec v roce 1993 přerušeny.

Následně, v roce 1996-7 byl proveden názorový průzkum mezi Tibeťany v exilu a kdekoliv to bylo možné i v Tibetu, týkající se navrhovaného referenda, v němž měli Tibeťané předurčit směr, kterým se mělo podle jejich představ ubírat naše úsilí. Na základě výsledků průzkumu a návrhů z Tibetu jsme se rozhodli pokračovat v politice střední cesty.

Po opětovném navázání komunikace s Čínou v roce 2002 jsme se této politiky drželi a na jednáních prosazovali jednotné body. Konalo se celých osm kol vyjednávání. Na nich jsme předložili Memorandum o skutečné autonomii tibetského národa a popsali, jak by bylo možné dosáhnout národní oblastní autonomie úplným přijetím zákonů o autonomii, tak jak je to popsano v čínské ústavě. Trvání čínské strany na tom, abychom přijali tvrzení, že Tibet byl a je odvěkou součástí Číny je nejen nepřesné, ale především bezdůvodné. Nemůžeme změnit minulost bez ohledu na to jaká byla. Překrucování historie z politických důvodů je nesprávné.

Je třeba se dívat do budoucnosti a pracovat na vzájemně prospěšném řešení. My Tibeťané usilujeme o legitimní a smysluplnou autonomii, uspořádání, které by umožnilo Tibeťanům žít v rámci Čínské lidové republiky. Naplnění těchto snah tibetského lidu umožní Číně dosáhnout stability a jednoty. Co se nás týše, nevznášíme žádné požadavky na základě historie. Díváme-li se zpět do minulosti, není na světě žádná země, včetně Číny, jejíž uzemní uspořádání by zůstalo nezměněné, takové anizůstat nemohlo.

Naše úsilí o to, aby byli Tibeťané sjednoceni pod autonomní správou je v souladu s naplněním principu národní oblastní autonomie. Rovněž splňuje všechny základní požadavky tibetského a čínského lidu. Čínská ústava a související zákony nejsou s tímto v rozporu a mnoho lídrů čínské ústřední vlády takovéto řešení přijalo. Při podepisování 17-ti bodové úmluvy premiér Čou En-laj tento požadavek přijal jako rozumný. V roce 1956, když byla jmenována přípravná komise pro "Tibetskou autonomní oblast (TAR), vicepremiér Čchen I ukazoval na mapu a řekl, pokud bude Lhasa hlavním městem TARu (což zahrnovalo i původně tibetské oblasti v ostatních čínských provinciích), napomohlo by to rozvoji Tibetu a přátelství mezi tibetským a čínským lidem. Tento názor sdílel též Pančhen rinpočhe a mnozí příslušníci tibetské inteligence včetně straníků. Měli-li čínští představitelé nějaké připomínky k našim návrhům, mohli je předložit a vysvětlit a my bychom je zvážili, ale žádné připomínky tehdy neměli. Jsem zklamán tím, že čínské orgány nepřiměřeně reagují na naše upřímné snahy o zavedení smysluplné národní oblastní autonomie pro všechny Tibeťany, tak jak byly ustaveny v ústavě ČLR.

Bez ohledu na probíhající čínsko-tibetský dialog, který nepřinesl žádné konkrétní výsledky, byl uskutečněn brutální zásah proti tibetským protestujícím, který otřásl celým Tibetem počínaje březnem loňského roku. Aby se sjednotily názory veřejnosti ohledně budoucího postupu řešení situace v Tibetu, konalo se v listopadu 2008 mimořádné zasedání tibetské exilové komunity. V rámci možností byly též podniknuty snahy o zjištění názorů a návrhů Tibeťanů žijících v Tibetu. Výsledkem těchto jednání bylo, že vešina Tibeťanů jednomyslně podpořila pokračování přístupu střední cesty. Proto budeme i nadále s ještě vetším přesvědčením pokračovat s prosazováním této politiky a úsilím o dosažení smysluplné oblastní autonomie pro všechen tibetský lid.

Kam až pamět sahá, Tibeťané a Číňané byli sousedy. Platí to i pro budoucnost. Proto je nanejvýš důležité, abychom spolu udržovali přátelské vztahy. Od okupace Tibetu zahájila Čína svou komunistickou propagandu a uveřejňuje zkreslené informace o Tibetu a tibetském lidu. Výsledkem je, že mezi čínskou populací není mnoho těch, kdo by skutečně rozuměli Tibetu. Pro Číňany je opravdu velice obtížné se dozvědět pravdu. Jsou i tací ultralevicoví čínští vůdcové, kteří od března podstoupili, co se propagandy týče, ohromné úsilí s úmyslem rozdělit čínský a tibetský lid a vytvořit mezi nimi nenávist. Bohužel, výsledkem je, že někteří naši čínští bratři a sestry tyto negativní předsudky sdílejí. Jak jsem již opakovaně v minulosti vyzýval, znovu bych rád apeloval na naše čínské bratry a sestry, aby se touto propagandou nenechali ovlivnit, ale namísto toho se pokusili zjistit nezaujatá fakta o Tibetu a tím předešli našemu dalšímu rozdělování. Tibeťané by také měli usilovat o přátelství s čínskými lidmi.

Podívám-li se zpět na 50 let v exilu, byli jsme svědky mnoha posunů a mnoha zklamání. Faktem však je, že tibetská otázka je živá a mezinárodní společenství se o ni zajímá čím dál více, to je skutečný úspěch. Z tohoto úhlu pohledu nepochybuji o tom, že spravedlnost převáží, pokud se budeme i nadále ubírat cestou pravdy a nenásilí.

Připomínáme si 50 let v exilu a je důležité, abychom vyjádřili své srdečné díky vládám a lidem různých hostitelských zemí v nichž žijeme. Nejen, že se řídíme zákony těchto zemí, ale též se snažíme jednat tak, abychom jim byli přínosem. Stejně tak bychom se měli, v našem úsilí o změnu situace v Tibetu a podporu tibetského náboženství a kultury, snažit poučit z předchozí zkušenosti při utváření naší budoucnosti.

Vždycky říkám, že bychom měli doufat v to nejlepší a připravit se na nejhorší. Podíváme-li se na Tibet z globální perspektivy nebo skrze události v Číně, vždy existují důvody k naději na rychlé vyřešení situace v Tibetu. Musíme se nicméně dobře připravit i na to, že utrpení může dlouho pokračovat. A to tak, že se zaměříme především na vzdělávání našich dětí a přípravu odborníků pro nejrůznější odvětví. Měli bychom také zvyšovat povědomí lidí o životním prostředí, zdravém životním stylu a všichni Tibeťané by se měli snažit lépe porozumět pokojnému způsobu života a praxi.

Rád bych využil této příležitosti a vyjádřil svoji upřímnou vděčnost politickým představitelům, centrálním a státním vládám a lidem v Indii, kteří navzdory všem problémům, kterým čelí, nám poskují neocenitelnou podporu a pomoc za posledních padesát let, kdy Tibeťané žijí v exilu. Jejich laskavost a vstřícnost je nezměřitelná. Také bych rád vyjádři díky vládám, politikům a lidem mezinárodního společenství, též nejrůznějším protibetským skupinám, za jejich bezmeznou podporu.

Ať všechny bytosti žijí štastně a v pokoji!

dalajlama

Přeloženo z oficiálních stránek J.S. dalajalamy podle článku "March 10th Statement of H.H. the Dalai Lama".