Rozpadá se Čína?

9. července 2009 | Peking, Kašgar a Urumči
Z tištěného vydání Economistu

Nepokoje v Sin-ťiangu
Rasově motivované vraždy a přehnaně tvrdé policejní zásahy podnítily nepokoje v utlačované a nebezpečné provincii.

Začalo to jako protest reagující na výtržnosti na opačném konci země a vyústilo to v nejkrvavější občanské nepokoje v Číně od masakru, který ukončil protesty na náměstí Nebeského klidu před 20 lety. Etničtí Ujgurové ve vzdáleném západním městě Urumči, hlavním městě provincie Sin-ťiang, obvinili čínské zaměstnance továrny v severní provincii Kuang-tung, etnické Chany, z rasově motivovaného násilí na ujgurských dělnících. Pomsta urumčijských Ujgurů si vyžádala 150 mrtvých a další stovky byly zraněny.

Co se stalo onoho odpoledne 5. července však zůstává z velké části nezodpovězeno. Stovky protestujících se z Lidového náměstí v centru města přesunuly na jih, do oblastí osídlených Ujgury, kde se nachází také rozlehlé nákupní centrum Grand Bazar. Z nějakého důvodu, pravděpodobně, jak tvrdí zahraniční ujgurští aktivisté, protože policie začala střílet a vystupňovala vztek prostestujících, to vyústilo v násilí při němž bylo několik přihlížejících Číňanů ukamenováno a utlučeno k smrti.

Nepokoje v Sin-ťiangu nejsou ničím neobvyklým. Je to provinicie, kde žije 8 milionů Ujgurů, asi 45% celkové populace podle oficiálních čísel, která však mají tendenci snižovat počet čínských Chanů, přistěhovalých z různých koutů země. Mnoho Ujgurů odmítá čínskou nadvládu, s tím, že Číňané pošlapávájí jejich muslimské kulturního dědictví. Není jasné, proč se policii nepodařilo zabránit vraždění, ani kolik lidí bylo zabito samotnými bezpečnostními složkami. Ujgurští emigranti odhadují mnohem vyšší počet obětí, mezi nimiž je podle nich i mnoho Ujgurů.

Nepředvídatelnost, rozsah násilí a jeho rasová motivace připomínaly loňské nepokoje ve Lhase ze 14. března, které spustily vlnu navazujících protestů Tibeťanů po celé Tibetské náhorní plošině. Vláda se obává, že by v Sin-ťiangu mohlo dojít k podobným politickým vzpourám. Tibet stejně jako Sin-ťiang jsou řídce osídlené oblasti s rozlehlými pohořími a pouštěmi. Dohromady ale tvoří 40% čínského území, zahrneme-li území osídlená Tibeťany sousedící s Tibetskou autonomní oblastí. Jedná se tedy o nanejvýš důležité strategické hraniční pásmo spojující Čínu s jižní a střední Asií.

Urumči

Čínské úřady pohotově obvinily zahraniční organizaci, Světový ujgurský kongres (the World Uighur Congress, WUC), z „řízení“, „podnícení“ a „kontroly“ nepokojů v Urumči, neposkytly zatím ale žádné důkazy. Zvláště pak napadly Rebiju Kadirovou, která stojí v čele kongresu, a bývala rovněž členkou politické elity v Sin-ťiangu. Slečna Kadirová patřila k nejbohatším podnikatelům v regionu až do chvíle, kdy se dostala do konflitku s úřady kvůli svým sympatiím s ujgurskými nacionalisty za které strávila šest let ve vězení na základě obvinění z podvracení státní bezpečnosti. V současné době žije poblíž Washingtonu, DC.

Pozoruhodné je, že ačkoli jde o incident politicky citlivý, zpřístupnili čínské úřady Urumči zahraničním novinářům. (Po loňských nepokojích ve Lhase byl před cizinci Tibet neprodyšně uzavřen, novináře nevyjímaje.) Vláda také s nevídanou rychlostí uveřejnila počet obětí – 156 mrtvých a 1080 zraněných v době vydání tohoto článku. Sebevědomě věřila tomu, že novináři potvrdí oficiální počty, které naznačují, že zabiti byli převážně čínští Chanové. Kupodivu, přestože nemocnice vedou záznamy o etnickém původu pacientů, úřady neposkytly žádné bližší informace o původu obětí.

Zahraniční novináři, kteří na místo nepokojů dorazili 6. července, našli rozbité výlohy obchodů, vyhořelé budovy a množství shořelých aut. Manažer jedné výstavní prodejny aut vypověděl, že v noci na pondělí zaútočilo na jeho obchod několik stovek vzbouřenců a zničily přes 50 aut. Mezi desítkami obětí nepokojů hospitalizovaných v nedaleké nemocnici v Urumči byl také Chuang Čen-ťiang, 48letý čínský taxikář, který popsal, jak ho na konci směny napadli povstalci kameny a holemi. Incident vylíčil jako „děsivý“ a „nepředstavitelný“. Mnoho místních obyvatel mluvilo o vzbouřencích, kteří rozbíjeli kameny o hlavy obětí ležících na zemi a jedné dívce dokonce prý amputovali nohu.

Úřady postupovaly pravděpodobně velice neobratně při snaze předejít násilí a jeho následném potlačení, i přestože, jak samy přiznávají, měly důkazy o plánování protestu. Zatýkání podezřelých bylo však pohotové, začalo hned v noci za doznívajících protestů. Doposud bylo zatčeno na 1400 lidí. Šéf urumčijské komunistické strany Li Č' se vyjádřil, že ti, kdo se během vzpoury dopustili „krutého jednání“ budou popraveni. Sin-ťiangský guvernér a etnický Ujgur Nur Bekri se nechal slyšet, že orgány použijí „jakýchkoli prostředků“ k udržení pořádku ve městě.

Bez úspěchu. 7. července vyšly do ulic tisíce zuřících čínských Chanů žádajících pomstu Ujgurům za předchozí násilí. „Tohle už není záležitost vlády,“ běsnil jeden z protestujících s holí v ruce. „Už je to etnický boj mezi Ujgury a Chany. Jen tak to neskončí.“ Vyzbrojeni sekáčky na maso, sekerami, holemi a lopatami chodili Chanové ulicemi a měnili směr, kdykoliv někdo z nich zahlédl Ujgura. „Zabijte Ujgury!“, křičeli. „Zničte Ujgury!“ a „Jednota!“ Jeden samozvaný vůdce vykřikoval, „Nerozbíjejte věci!“ a vedl početnou skupinu směrem k mešitě. Na jeho výkřiky reagoval dav slovy „Nerozbíjejte věci, zničte Ujgury!“ Policie často jen předstírala snahu zastavit tyto davy protestujících.

Nepokoje se vystupňovaly 8. července, přestože prezident Chu Ťin-tchao přiletěl před italským summitem G8 do země, aby se ujal řešení krize a tisíce dalších ozbrojených policistů byly vyslány do centra města Urumči v nákladních automobilech, transportérech a pěších útvarech. Mnoho obyvatel Urumči věří, že nově povolané síly, ačkoli oděni do uniforem čínských polovojenských policejních jednotek, jsou ve skutečnosti vojáky čínské armády. Skupinky rozzuřených čínských Chanů, tentokrát převážně neozbrojených, ignorovaly varování vlády o nevycházení. Policisté je obklopili a oddělili Ujgury a Chany od sebe. Davům se také podařilo uzmout a osvobodit Chany zadržované policií.

Zavření mešity

Trvalo o něco déle než se objevila ujgurská verze incidentu. Mnoho Ujgurů odmítlo stanovisko vlády, že nepokoje 5. července byly součástí separatistického spiknutí. Ale jen velmi málo z nich – taková byla míra policejní represe a síla protiobvinění Chanů – k tomu bylo ochotno říci víc. Ujgurský majitel obchodu s oblečením, jenž tvrdil že byl svědkem nepokojů od samého počátku, řekl, že všechno začalo jako demonstrace naléhající na guvernéra Sin-ťiangu, aby se zúčastnil diskuze o tom, co se stalo v Kuang-tungu. Tam došlo 25. června ke sporu v němž čínští dělníci obvinili Ujgury ze znásilnění. Nejméně 2 Ujgurové přišli při tomto incidentu o život.

Asi za 90 minut nařídila policie urumčijským protestujícím, aby se rozešli, popsal událost majitel obchodu. Policie pak začala rozhánět a odtahovat ty, co se rozejít odmítli. Když na to někteří Ujgurové reagovali rozbíjením oken, policie přitvrdila a začala demonstranty bít a střílet po nich. K násilí se pak přidali Ujgurové z celého města.

Reakce na nepokoje v Sin-ťiangu byly zatím mírnější než úřady očekávaly. 6. července se v Kašgaru, 1 080 kilometrů jihozápadně od Urumči, skupina Ujgurů pokusila uspořádat protest před památnou mešitou Idh Kah. Dva západní turisté, kteří byli incidentu svědky, vypověděli, že se ho účastnilo asi 100 lidí, křičeli hesla a mávali zaťatými pěstmi. Bezpečnostní jednotky rozehnaly shromáždění za necelou hodinu a některé z protestujících odvedly, aniž by použily viditelného násilí. Okolí mešity bylo policií uzavřeno stejně jako mešita.

Úřady mohly být ve městech jako je Kašgar lépe připraveny. Taková místa pamatují mnohem více ujgurských nepokojů než Urumči, kterému již dlouho dominují Chanové. Policie oznámila, že má „informace“ o snahách o organizaci protestů v Aksu a I-ningu. V I-ningu, na hranicích s Kazachstánem, došlo k nepokojům v roce 1997.

Je pravděpodobné, že, podobně jako v Tibetu, úřady trdě zakročí, což vystupňuje nespokojenost napříč společenkými vrstvami. Sin-ťiangský nejvyšší úředník, čínský Chan Wang Le-čchüan, je rovněž členem vládnoucího pekingského politbyra. Šéfem sin-ťiangské strany je od roku 1994, kdy povýšil před Nurem Bekrim, a jeho tvrdý přístup k ujgurskému nacionalismu udělal na čínské vůdce dojem. (jeden z jeho náměstků, Čang Čching-li, se v roce 2005 stal šéfem strany v Tibetu a jeho jmenování pro Tibeťany znamenalo konec nadějí na umírněnější politiku čínské vlády v regionu.) Sám prezident Chu se v těchto záležitostech neřadí k liberálům. V 80. letech jako vůdce strany v Tibetu vyhlásil ve Lhase stanné právo po protestech v roce 1989.

Míra represe se v Sin-ťiangu vystupňovala již dlouho před nepokoji. Její eskalace začala vyhlášením americké protiteroristické kampaně v roce 2001. Čína začala v té době spojovat přetrvávající separatistické tendence v Sin-ťiangu s extrémními silami, kterým čelila Amerika. Prohlásila ujgurské Islámské hnutí východního Turkestánu (ETIM) za součást al-Kajdy. Amerika toto tvrzení podpořila, nicméně západní lidskoprávní organizace namítají, že o aktivitách Al-kajdy v Sin-ťiangu neexistují téměř žádné důkazy. Poukazují na to, že si Čína toto napojení vymyslela, aby tak ospravedlnila tvrdší postup proti ujgurským nacionalistům.

Dvaadvacet Ujgurů bylo Američany skutečně zatčeno v Afghánistánu a posláno do věznice v Guantánamu. Čtyři z nich byli v červnu propuštěni a přesídleni na Bermudy. Ostrov Palau v Pacifiku se nabídl, že přijme dalších 13. Ujguři trvají na tom, že nebyli v Afghánistánu zapojeni do žádných protiamerických operací. Jejich zajetí však pomohlo podpořit čínský argument, že i Čína čelí organizovanému teroristickému hnutí podporovanému zahraničními silami, ačkoli občasné útoky v Sin-ťiangu lze těžko považovat za dobře zorganizované. V obou loňských nejkrvavějších incidentech, které byly přičítány teroristům, byly použity jen primitivní zbraně – jeden se stal v srpnu a byl namířen proti policii v Kašgaru, zemřelo zde 17 policistů a pumový útok tentýž měsíc v Kuče, který zabil dva lidi. Sebevražedné útoky, symbol muslimských extrémistů, jsou v Sin-ťiangu takřka neznámým pojmem.

Ekonomická závist

Od roku 2001 zakázaly čínské úřady soukromé návštěvy Mekky a trvají na tom, že náboženské poutě musí být součástí organizovaných cest. Zvýšil se dohled nad mešitami v Sin-ťiangu a byly vydány zákony zakazující výuku náboženství pro děti. Studenti a zaměstnanci veřejné správy byly varováni, aby nedodržovali ramadán. Skupina ujgurských žen zorganizovala minulý rok v Khotanu protest proti snaze úřadů zakázat zahalování obličeje. (Hidžáb se v Sin-ťiangu vidí často, nosí ho zvláště starší ženy.)

Existuje jen málo důkazů o tom, že by sin-ťiangští muslimové byly pod vlivem extremistických hnutí z jiných oblastí. Jak se zdá, v Urumči byla důvodem k nepokojům spíše rasová nežli náboženská diskriminace. Ujgurové čelí větší diskriminaci už od srpna minulého roku, kdy byla zpřísněna bezpečnostní opatření v souvislosti s olympiádou v Pekingu. Policie tehdy pronásledovala Ujgury na základě jejich údajného napojení na terorismus. Hotely musely ohlašovat registraci ujgurských návštěvníků policii.

Bezpečnostní opatření jsou v Číně opět zpřísněna v souvislosti s 60. výročím založení země a oslavami chystanými na 1. října. Bude se konat také ohromná vojenská přehlídka v Pekingu, která by se mohla stát cílem nespokojených menšin, obávají se úřady. Oslava se zároveň překrývá s 60. výročím vlády komunistické strany v Sin-ťiangu. I kdyby k nepokojům v Urumči nedošlo, Ujgurům by se zřejmě tvrdá opatření, spojená s blížícími se oslavami, nevyhnula.

Ekonomické faktory zde také hrají svou roli. Mnoha Ujgurům vadí, co považují za podnikatelské zvýhodňování čínských přistěhovalců, jejichž rasová sounáležitost, obchodní a podnikatelské sítě jsou přítomny po celé Číně. Nedávná ekonomická krize mohla ještě zhoršit problémy s nimiž se potýkají ujgurští migrujicí dělníci v ostatních částech Číny, jako jsou například ti v Kuang-tungu. Miliony lidí ztratily svou práci díky nedávnému poklesu čínského vývozu.

Mnoho Ujgurů cítí, že jejich kulturní dědictví je ohroženo masivním přílivem chanských imigrantů v posledních letech. Čína zvýšila investice na západě, aby i tato část země získala z prosperity východu. Vláda popírá, že by se snažila změnit etnické složení Sin-ťiangu, Ujgurové nicméně namítají, že Chanové dostávají většinový podíl dividend z přílivu investic. Někteří se také obávají čínských snah o prosazení mandarinštiny jako vyučovacího jazyka v sin-ťiangských školách. Ujgurové si stěžují, že Chanové na ně nahlížejí s pohrdáním jako na kulturní barbary. Násilí v Urumči nejspíš posílí oba tyto stereotypy, včetně intenzivního ujgurského pocitu odcizení.

Na koho se obrátit?

Po nepokojích v Tibetu si Čína mohla alespoň usmířit Tibet a Západ tím, že přistoupila na jednání s dalajlamou. Selhala však, nevyvinula v tomto směru efektivní úsilí. Účastnila se třech jednání s dalajlamovými velvyslanci, nepřistoupila na žádné kompromisy. V případě Sin-ťiangu je pravděpodobnost otevřeného dialogu ještě nižší.

Slečna Kadirová, nejvlivnější osoba ujgurské diaspory, také vzbuzuje respekt vůči Sin-ťiangu. Ale vzhledem k její pověsti, o kterou se Čína postarala v médiích, si lze navázání komunikace jen těžko představit. Navíc jí schází dalajlamův politický vliv. Nicholas Bequelin z Human Rights Watch, americké nevládní organizace, dodává, že Kadirová je na sin-ťiangském venkově takřka neznámá. Čínská oficiální média se vysmívají tomu, co nazývají jejími ambicemi získat si respekt na Západě podobný tomu dalajlamovu. Přestože se slečna Kadirová v roce 2007 setkala s prezidentem Bushem, kromě Ujgurů o ní slyšel jen málokdo.

Západ je natolik zaujat hrozbou islámského extremismu, Čína se tedy o zdrženlivou politiku v Sin-ťiangu musí snažit ještě méně než v Tibetu. Novinářům je už dlouho zakázáno navštívit Tibet. Nicméně od teroristických útoků 11. září 2001 vychází Čína vstříc zahraničním médiím čím dál víc a umožňuje jim cestovat po Sin-ťiangu, dokonce i bez oficiálního povolení (ačkoli některé novináře policie zastavila). Možná si spočítala, že návštěvy médií pomohou na Západě upevnit dojem, že Čínu sužuje islámský militantismus. Úřady v Urumči žřídily tento týden tiskové centrum a zorganizovaly pro zahraniční novináře návštěvu postižených míst.

Vláda ale bleskurychle omezila telefonické a internetové spojení. Byla vystrašena z role, jakou sehrál internet při nedávných nepokojích v Íránu. Íránská opozice zažehla v Číně závažnou internetovou debatu, stejně jako nesouhlasné projevy v oficiálním tisku. Během několika hodin po urumčijských nepokojích se Sin-ťiang ocitl bez internetového připojení (bylo to poprvé, co byl v Číně zaznamenán tak rozsáhlý výpadek, ani při nepokojích v Tibetu k ničemu takovému nedošlo). Mezinárodní telefonní hovory byly blokovány. Během 48 hodin přestal fungovat i přenos textových zpráv. V provozu zůstalo jen několik širokopásmových linek pro média v urumčijském hotelu.

Čína by mohla stejně tak dobře směřovat k vlně protizápadního cítění, které následovalo po nepokojích v Tibetu. Neobvyklá otevřenost vůči západním médiím v Urumči kontrastuje s tvrdým odsouzením západních médií a jejich popisu událostí čínským tiskem a na internetu. Podobná reakce minulý rok vyvolala u městských Číňanů patriotické vášně a vedla k poškození vztahů s některými západními zeměmi. (Několika zahraničním novinářům bylo kvůli jejich zprávodajství o situaci v Tibetu v Číně vyhrožováno smrtí.) Západní média byla obviněna z přílišného stranění ujgurským povstalcům. Global Times, vlastenecky zanícená publikace vydávaná hlavní stranickou tiskovou agenturou People’s Daily, byla v kampani obviňování západních médií mezi předními.

Veřejná nevraživost ohledně Tibetu byla minulý rok namířena zvláště proti Francii, protože v Paříži došlo v dubnu k přerušení štafety olympijské pochodně protibetskými aktivisty, přičemž prezident Sarkozy prohlásil, že bude možná bojkotovat olympijské hry. Prezident Sarkozy se nakonec na hrách ukázal, nicméně vztahy mezi Francií a Čínou byly měsíce na bodu mrazu, a ještě se zhoršily po setkání Sarkozyho s dalajlamou na konci roku. V případě Sin-ťiangu je dosti pravděpodobné, že Amerika bude mít složitou pozici vzhledem k tomu, že poskytla azyl slečně Kadirové poté, co byla v roce 2005 ze zdravotních důvodů propuštěna z vězení. Čína si dlouho stěžovala na americké odmítnutí propustit Ujgury zadržované na Guantánamu zpět do Číny, protože by tam prý s nimi bylo špatně zacházeno.

Čína se může spolehnout na silnou morální podporu od svých sousedů ve střední Asii s nimiž úzce spolupracuje na potírání militantismu v pohraničních oblastech. Ve starých kašgarských uličkách, které jsou nemilosrdně ničeny v rámci programu obnovy města, což vyvolává další nevoli mezi místními Ujgury, se nacházejí oficiální nápisy odsuzující Hizb-ut-Tahrir, islámské hnutí požádující světový chalífát. Skupina, která má kořeny v čínském pohraničí, začala nábor nových členů v Sin-ťiangu, není ale považována za příliš rozšířenou. Čínské snahy o zavedení společného postupu se svými sousedy a výzvy k potlačení ujgurského militantismu na společném území, částečně vysvětlují důležitost, jakou kašgarské úřady organizaci připisují.

Amerika cítí, že sbližování Číny se státy střední Asie se děje na její úkor. Oceňuje ale čínskou tichou podporu své protiteroristické kampaně včetně výměny informací. Amerika nemá žádný zájem podporovat ujgurský nacionalismus, aby tím přispěla k destabilizaci již tak nestálé oblasti. Sin-ťiang je v současné době nestabilní muslimskou oblastí, kde Amerika není považována za veřejného nepřítele, alespoň u muslimské populace. Aby tomu tak zůstalo, bude zapotřebí šikovné politiky vyvažující zachování klíčových vztahů s Čínou a podporu práv poškozované menšiny.

Článek přeložen podle: Is China fraying? | The riots in Xinjiang