Tento článek byl zveřejněn na stránkách
čínského velvyslanectví v České republice.Své názory na tento článek můžete zasílat přímo
čínskému velvyslanectví.
2008/10/23
Xiraonima (národnost tibetská)
prorektor Ústřední národní univerzity a ředitel Institutu tibetologie
Originál otištěn v časopise „Zkoumání mezinárodních otázek" ročník 4/2008
14. března 2008 vyvolala dalajlámova klika ve městě Lhasa násilný incident bití, rabování a pálení, který zapřičinil smrt mnoha nevinných lidí. Proti tomuto se dalajlámova klika bezdůvodně ohradila a falešně obvinila čínskou vládu, že potlačením rebelie porušila lidská práva v Tibetu. Je to to samé, jako když dalajlámova klika již po dlouhou dobu používá „lidská práva" jako nástroj, díky kterému by se jí podařilo dosáhnout cíle rozdělit Čínu. Je zřejmé, že dalajlámova klika se pokusila ve specifickém období vyvolat nepokoje, narušit konání Olympijských her v Pekingu a stabilní a harmonickou politickou situaci v Tibetu. Mylně se domnívali, že během letošních olympijských her pořádaných v Číně vyvolají v této době rozepře, a nadále vytvářeli lži o tom, že čínský vláda „porušuje lidská práva v Tibetu", aby dosáhli toho, že mezinárodní společnost bude Olympijské hry v Pekingu bojkotovat, a tak donutí čínskou vládu k ústupku, který nakonec povede k tzv. „nezávislosti Tibetu".
Některé země na západě taktéž překrucovali černé a bílé a velice se zaobírali „problematikou lidských práv v Tibetu". Dalajlámovu kliku, jejíž záznamy o lidských právech nejsou zářivé, zaobalili do postavy „ochránce lidských práv"; feudální otrokářský systém starého Tibetu, který je s lidskými právy stejně nekompatibilní jako jsou voda a oheň, popsali jako „ráj lidských práv"; členy Komunistické strany Číny, kteří v boji o to, aby měl tibetský lid zcela zajištěn lidská práva, nehleděli sami na sebe, pomlouvačně označili za ty, kteří „šlapají po lidských právech"; socialistický systém, který opravdu zeširoka oplývá lidskými právy, pohanili označením „nehumánní totalitní systém". Ve skutečnosti právě ve starém Tibetu za vlády dalajlámy byla základní práva lidu pošlapávána. A nadto právě po útěku dalajlámy a poté, co nová Čína začala Tibet spravovat, zakusili obyvatelé nového Tibetu plně lidských práv. Fakta jsou předsvědčivým argumentem. Jako Tibeťan je chci hlasitě uvést.
1. Záznamy o lidských právech ve starém Tibetu
Malá skupina lidí ze západu a dalajlámova klika spolu s „bojem o lidská práva za Tibeťany" vykreslují Tibet minulosti jako „svaté místo na zemi". Dalajláma kdysi prohlásil: „V minulosti žil a pracoval lid našeho zasněženého Tibetu v míru a pokoji v záři buddhova světla." Ve skutečnosti byly ve starém Tibetu vláda a náboženství propojeny a existoval zde feudální otrokářský společenský systém, ve kterém měli výsadní postavení mniši. V té době zabrali tři velcí feudálové, kteří tvořili pouze 5% obyvatel Tibetu, veškerou ornou půdu, pastviny, lesy a velkou část dobytka, a více než 95% rolnických pachtýřů bylo naprosto bez prostředků. Moji předkové byli všichni rolnickými pachtýři, matka již v sedmi letech pracovala pro feudálního pána. V té době museli pachtýři kromě povinné práce a placení daní platit svému pánovi daň z hlavy, aby byl tak vyjádřen jejich závislý vztah na něm. V tibetštině se tento druh závislého vztahu nazývá „miza", což znamená „kořeny člověka"; daň z hlavy se pak nazývala „mibao". Tyto specifické výrazy odrážejí existenci této společnosti. Feudální pánové disponovali těly pachtýřů, ti byli jejich osobním majetkem, který byl libovolně přemísťován. Např. majitel mohl podle finanční situace své osoby, podle pracovní schopnosti či podle pohlaví rozhodnout o ceně a normě pro výměnu. Na tomto místě můžeme poskytnout záznam z jedné smlouvy sepsané v době starého Tibetu:
„Mezi obyvateli okresů Sajia a Lazi došlo k výměně: dvě manželky Dadongjiebua, které jsou dcerami Qiandeluoa a s Dadongjiebuem nebyly oficiálně sezdány, budou vyměněny za manželku a dceru Guonudawaa, která s ním byla sezdána oficiálně. Pokud budou mít obě strany důkazy, není třeba nic dokládat; pokud nebudou předloženy důkazy, pak musí obě strany podle principu reciprocity ušlého zisku uskutečnit obchodní jednání a výměnu osob. Mezi občany okresu Lazi – Xianubaisaduoem, který bude nadále platit daň z hlavy (zlato nahradí prací), a Diankangpingcuoem dojde k výměně jejich čtyř manželek, tito se dohodli na náhradě úšlého zisku podle množství nástrojů a počtu lidí, buddhistický klášter Sajia vrátí majetek Diankangpingcuovy ženy, který získal.... Podle dohody mezi občany okresu Lazi – Zongbenem a Wang Jieem, představitelem místoúředníka v Sajia a podle nařízení představených byla uskutečněna pro výše zmíněné osoby vnitřní výměna. Aby se předešlo případným neshodám, jsou speciálně stanoveny dva exempláře smlouvy." [1]
Feudální pán díky různým potřebám mohl ještě svůj subjekt bez náhrady nebo za náhradu přesunout k jinému feudálovi. Poté, co byl subjekt přeložen, jeho osoba se stala zcela závislou na novém majiteli, chování takto přeloženého subjektu bylo často součástí smlouvy o přeložení, takováto smlouva byla podle zákona ve starém Tibetu stejně tak platná. Přeložený subjekt musel po přeložení bezpodmínečně platit novému majiteli za robotu a odvádět daně. Přeložený subjekt se tomuto mohl pouze podvolit, nesměl se vzepřít. Početní rolničtí pachtýři a otroci pohřbili svou osobní svobodu, což je také vyjádřeno tím, že tito mohli být používáni otrokáři pro splacení svých dluhů. Pokud subjekt nebyl schopen dluh splatit, často byl přinucen poslat příbuzného, aby věřiteli dluh nahradil. Obchod s otroky byl ve starém Tibetu běžnou záležitostí. Známá francouzská badatelka a tibetoložka Dawei Nier navštívila Tibet třikrát. Její dojmy z útrap pachtýřů ve starém Tibetu byly velice hluboké. V knize „Starý Tibet tváří v tvář novému životu Číny" uvádí: „Když jsem cestovala, nosila jsem tibetské oblečení a mluvila jsem tibetsky ... proto se mnou mluvili otevřeně a ani v nejmenším neskrývali své útrapy a svou chudobu, stejně jako všemožné daně a poplatky, které na ně těžce doléhaly ... stejně jako ostatní jejich vrstevníci i tito rolníci jsou politováníhodnými nevolníky. Nemají práva, nemají vůbec možnost opustit svá bydliště, jsou to lidé hledající jiná území a pány, kteří by nebyli tak krutí. Je mezi nimi pár lidí, kteří uprchli do okolních oblastí, avšak nakonec byli starým pánem odejmuti novému pánu a vzati zpět do rodné vesnice, kde dostali výprask a pokutu obrovských rozměrů. Jelikož se velice obávali toho, že pán potrestá jejich příbuzné, ti, kteří chtěli uprchnout, se nakonec k tomuto kroku neodvážili. Neboť jakmile někdo uprchl, všichni jeho příbuzní na to velice doplatili." [2] Z toho je zřejmé, že nevolníci ve starém Tibetu již neexistovali jako lidé, ale byli postaveni na roveň věcem, a nelze tedy vůbec mluvit o nějakých právech.
Ve starém Tibetu byly právní vztahy početných pachtýřů a otroků vztahem utlačujícího a utlačovaného, vztahem vykořisťujícího a vykořisťovaného, ve kterých neexistovala žádná forma rovnocennosti. Zákoník starého Tibetu dělil lidi do několika stupňů, které striktně rozlišovaly nadřazené a podřazené, bohaté a chudé, a ochraňoval tento feudální systém. V „Zákoníku třinácti" a v „Zákoníku šestnácti"[3] je jasně stanoveno, že „lidé se dělí na tři vrstvy: horní, střední, spodní, každá vrstva se pak dále dělí na tři stupně, horní, střední a spodní. Mezi nimi je systém horní, střední a spodní vrstvy stanoven podle jejich krevní příbuznosti výše či méně postaveným." Horní vrstvu tvořili tibetští vládci, vyšší a nižší živoucí buddhové a aristokracie; střední vrstvu tvořili obchodníci, úředníci, majitelé stád a další; spodní vrstvu pak tvořili pachtýři, kováři, řezníci apod. Dodnes je v tibetských archívech uchována „Zpráva o nedovolení nechávat u sebe potomky kovářů", v archívech je jasně zaznamenáno, že v minulosti každý, kdo se narodil v rodině zlatníka, kovotepce, kováře či řezníka, byl považován za člověka ze spodní vrstvy a jako takový nemohl pracovat ve vládě, nemohl se ukazovat na veřejnosti a nemohl se spojit do manželského svazku s jinou rodinou. V roce 1953 v okrese Duilongdeqing žil jeden potomek kováře, který pracoval po boku 14. dalajlámy. Když se dalajláma dozvěděl, že tento je potomkem kováře, ihned jej vyhnal. Zákon také stanovil, že v každé vrstvě společnosti jsou rozdíly v „ceně života". „Lidé se dělí do vrstev, a proto je cena lidského života vysoká a nízká". Co se týče ceny života vladaře, zákon říká toto: „Když zabijete vladaře Yazi, je cenou jeho života váha jeho těla ve zlatě; když rolník zabije vladaře Gesa, náhrada za lidský život není jasně spočitatelná." Z toho je zřejmé, že cena života lidí z horní vrstvy nebyla omezena. Co se týče ceny života lidí ze střední vrstvy, zákon stanovuje cenu ve zlatě „300 až 400 liangů". Co se týče ceny života lidí ze spodní vrstvy, zákon stanoví cenu takto: „Pokud jsou lovci, kováři, řezníci a jiní zavražděni, cena jejich života je jeden provaz ze slámy." Ve feudálním právu, ve kterém byli lidé děleni na třetí, šestý a devátý stupeň, byla cena života početných pachtýřů, otroků a příslušníků spodní vrstvy nejnižší. Nevolníci ze „spodní vrstvy spodního stupně" byli krutě vykořisťováni a utlačováni, neměli vůbec žádná práva jako jsou např. volební právo, politická práva, právo dohlížet apod. I když gexia také říká, že nevolníci mohou podat žalobu na místního úředníka, který porušuje zákon, je k podání žaloby nejprve potřeba člověka, který by žalobu napsal, dále je třeba nalézt vlivného patrona, a navíc je třeba věnovat velké množství darů. Jak by mohli mít chudobní nevolníci, kteří nemají ošacení ani dostatek jídla, ještě schopnost někoho žalovat? Jeden významný zahraniční tibetolog kdysi řekl, že vládní instituce ve starém Tibetu byly „ústředím aristokracie". S narozením nových členů velkých aristokratických rodin v Tibetu získali ihned tito úřad čtvrtého stupně, kolem sedmnáctého či osmnáctého roku mohli zastávat významné postavení v místních vládách starého Tibetu. Není tedy divu, že Angličan Charles Bell řekl, že aristokracie a buddhističtí mniši obsadili důležitá místa ve vládě starého Tibetu.
V případě trestního práva, nejen že se o ceně života rozhodovalo podle zařazení do vrstvy, ale postupovalo se podle tohoto zařazení taktéž při určování trestů. Když porušili zákon pachtýři, otroci či další osoby řazené do spodní vrstvy, ukládal zákon velice přísné tresty; avšak k lidem z horní vrstvy, kteří svým chováním ublížili lidem ze spodní vrstvy, postupoval zákon zcela jinak. Např. pokud vznikl mezi osobou ze spodní vrstvy a osobou z horní vrstvy spor, byla zatčena osoba ze spodní vrstvy. („Zákoník třinácti" odstavec 3) Nebo když osoba ze spodní vrstvy spáchala trestný čin na osobě z horní vrstvy, byl tento čin trestán velice přísně, ale když osoba z horní vrstvy spáchala trestný čin na osobě ze spodní vrstvy, tak trest byl mírný nebo dokonce žádný. „Újma na zdraví u horní a spodní vrstvy je rozdílná: pokud plebs zraní úředníka, podle závažnosti poranění je viníkovi uříznuta ruka a noha; pokud majitel zraní poddaného, nerozhoduje se již o trestu ani o náhradě." („Zákoník třinácti" odstavec 8). Pátý dalajláma kdysi vynesl příkaz: „Lide města Lariziba, slyš mé nařízení .... pokud se opět pokusíte o dosažení svobody, budete vyhledávat pohodlí, opravňuji město Lariziba, aby vás potrestalo useknutím ruky, nohy, vydloubnutím očí, bitím či zabitím." Rodina 14. dalajlámy kdysi spravovala jednu malou vesnici, ve které během deseti let bylo jedenáct pachtýřů zbito až do zmrzačení, několik lidí zemřelo na následky těžkých zranění. Podobné události nebyly v tehdejších tibetských oblastech ničím neobvyklým, moje babička byla zaživa ubita k smrti svým pánem, a to proto, že se při otvírání dveří pánovi zpozdila o několik minut.
Již z paragrafů a odstavců zákoníku starého Tibetu je patrné, že mezi početnou skupinou pachtýřů a otroků starého Tibetu a malou skupinou pánů neexistovala vůbec žádná rovnocennost. Nejenže byl rozdíl ve využití zákona v rámci nestejného chování ve vztazích stejného zákona, ale i základní legislativní esence a principy sloužily k tomu, aby potvrdily a ochránily privilegia feudální otrokářské třídy. Zákon otevřeně dělil lidi do nestejných vrstev, na početné skupině pachtýřů a otroků uplatňoval nanejvýš kruté a utlačovatelské metody. Nejen že ve starém Tibetu budovaly místní vlády na všech stupních vězení a řešili případy, ale i velké chrámy, otrokáři či hlavy kmenů mohly řešit případy a budovat vězení. Starý zákoník uplatňoval na zločinné chování početného nevolnictva systém trestů i bez viny, princip těžkého trestu za menší provinění, navíc tresty byly velice kruté a nelítostné. Ve čtvrtém paragrafu „Zákoníku třinácti" o „trestu zmrzačením za těžký zločin" se jako způsob zmrzačení uvádí toto: vydloubnutí očí, uříznutí nohy, vyříznutí jazyka, useknutí ruky, svržení ze skály, smrt utopením a další. Tyto kruté tělesné tresty sloužily k potlačení pachtýřů a otroků. Angličan David Maiketangna se ve své knize „Pravdy o Tibetu" zmiňuje o tehdejším tibetském zákoníku takto: „Nejtěžším trestem v Tibetu byl trest smrti, a za předpokladu, že láma nebyl schopen reinkarnace při tvoření duše, tak kromě nejtěžšího trestu bylo výhodné tělo rozčtvrtit a rozbít lebku. Dalším velice běžným trestem bylo zašít při rozsudku smrti zločince do koženého pytle a vhodit jej do řeky, kde se čekalo, až se potopí a zemře, neboť po pěti minutách se začne kožený pytel plující po hladině řeky potápět. Pak zjišťovali, zda ještě žije, aby jej znovu hodili do vody a čekali, až zemře. Tělo pak bylo vyndáno zkoženého pytle a roztrháno, končetiny a trup byly vhozeny do řeky, která je odplavila pryč… mezi jiné drastické tresty patřilo např. shození zločince zútesů na velký kámen, či trest pomalým umrzáním," dále zmínil trest usekávání končetin, vyříznutí očí, píchání pod nehty apod. [4] Před mírovým osvobozením Tibetu zahynul na následky těchto krutých trestů neurčitý počet pachtýřů a otroků.
Ani v oblasti náboženské víry nebyli lidé ve starém Tibetu svobodni. To se odráželo vnásledujícím:
(1) Nevolníci byli nuceni, aby poskytli jedno ze svých dětí lámovi, pro kterého by vchrámu sloužilo.
(2) Někteří feudální pánové přislíbili postavit nový buddhistický chrám a báli se, že nikdo nebude chtít stát se mnichem nebo bude počet mnichů nízký, a tak nutili obyčejné lidi ktomu stát se mnichy.
(3) Někteří nevolníci museli pod nátlakem posílat své syny a dcery do chrámů, aby se tam znich stali mnichové a mnišky. Tito mnichové a tyto mnišky se pak vchrámech stali otroky a jejich účast na opravdových náboženských aktivitách byla velice nízká. Někteří lidé byli lámy po celý život aniž by rozuměli i těm nejzákladnějším znalostem z buddhismu.
(4) Rozpory mezi náboženskými sektami ve starém Tibetu byli rozšířené. Ten, kdo měl moc, si tu jednu sektu k soě přilákal, tu jinou sektu napadal, což vmyšlení mnichů a mnišek vyvolávalo pocit útlaku stejně tak jako pocit útlaku politického, pocit bezpečí byl omezen, stejně jako pocit svobody.
(5) Ženy byly utiskovány, vmnoha chrámech měly zakázány vstup do určitých místností či sálů.
Ve feudálním otrokářském systému postupněspolečnost a hospodářství Tibetu upadaly, zemědělských a orných prací bylo sice mnoho, ovšem jako výrobních nástrojů se stále používaly dřevěné pluhy a motyky; louky a pastviny pustly, objevovaly se závažné nemoci. Společnost a kultura dlouhodobě zpomalovaly, nové myšlenky, nová kultura či věda a technologie byly považovány za heretické. Negramotnost přesahovala více než 90%. Život obyvatel byl extrémně nuzný, podle záznamů varchívech nemělo vroce 1950 více než 90% obyvatel Tibetu obydlí. Ve Lhase, ve které tehdy žilo pouze 37 tisíc obyvatel, žilo čtyři až pět tisíc žebráků. Místopředseda celostátní politické konzultativní konference kdysi řekl: „Podle záznamů ze 40. let 20. století jsem spolu sblízkými přáteli několikráte diskutoval o krizi ve společnosti staréTibetu, všichni si myslí, že tento model nebude trvat dlouho, nevolníci vymřeli, aristokracie nemůže přežít, celá společnost bude zničena. Tudíž demokratické reformy nejenže osvobodily nevolníky a výrobní sílu, ale zároveň také zachránily celý Tibet." [5]
Práva obyvatel nového Tibetu jsou zabezpečena
Co se týče lidských práv, soudruh Teng Xiaoping pronesl známý projev: „Co jsou to lidská práva? Za prvé, jakého počtu lidí se lidská práva týkají? Jedná se o lidská práva většiny nebo menšiny? Nebo jsou to lidská práva pro všechen lid vzemi? Lidská práva tak, jak je chápe západní svět, jsou něco úplně jiného než lidská práva vČíně, názory jsou rozdílné." [6] To znamená, že se Čína vrámci ochrany lidských práv bude zaměřovat na lidský práva většiny obyvatel. Při uvažování o problematice lidských práv v Tibetu se zaměřujeme na lidská práva početného obyvatelstva Tibetu. Od mírového osvobození Tibetu vychází ústřední vláda právě ztohoto stanoviska a chrání a rozvíjí základní práva obyvatel Tibetu.
Za prvé, ústřední vláda na základě „Dohody o sedmnácti bodech" a podle „Ústavy" a „Zákona o autonomii národnostních oblastí Čínské lidové republiky" vybudovala v Tibetu autonomní režim. Početný pracující lid v Tibetu uchopil moc nad svým vlastním životem do svých rukou. Stejně jako národ Hanů i oni rovnocenně požívají práv vyplývajících ze všech stávajících zákonů a předpisů, navíc však mají ještě specifická práva, tj. uskutečnit autonomní systém národnostní oblasti.
V nové Číně stanoví ústava toto: všechna práva Čínské lidové republiky patří lidu, orgány, které uplatňují práva lidu jsou Všečínské shromáždění lidových zástupců a lidoví zástupci místních vlád. V autonomní oblasti Tibet všichni, kdo dosáhnou 18 let, mají bez rozdílů národnosti, rasy, pohlaví, povolání, rodinného zázemí, náboženské víry, stupně vzdělání či majetkových poměrů právo volit a být zvoleni. Možnost vznášet připomínky a požadavky kolektivu lidu lidových zástupců, předkládat různé návrhy a předávat je vládě k řešení plně Tibeťanům a dalším národnostním menšinám zabezpečují postavení vůdce při začlenění se do státních záležitostí a záležitostí místního charakteru. V roce 2008 se ve volbách do vlád autonomní oblasti Tibet, do městkých, okresních a vesnických vlád účastnilo přímých voleb na okresní úrovni více než 95% voličů z celé oblasti, v některých oblastech se počet voličů přiblížil až 100%. Mezi lidovými zástupci zvolenými ve volbách přesahuje procento zastoupení lidových zástupců tibetské národnosti nebo jiných národnostních menšin ve vládě autonomní oblasti a městské vládě 80%, ve vládách okresů a vesnic přesahuje tento počet 90%.
Velká snaha, která je věnována výchově kádrů mezi národnostními menšinami, je klíčová proto, aby se uskutečnila autonomie národnostních menšin a vyřešila se národnostní problematika. Národ realizující oblastní autonomii uskutečňuje autonomní práva prostřednictvím národnostních kádrů vrámci autonomních orgánů, které spravují vnitřní záležitosti příslušného národa a které jsou pány sebe sama. Současně jakožto rovnocenní členové velké rodiny mateřské země se národnostní menšiny stejně jako Hanové zapojují do správy státních záležitostí.
„Zákon o oblastní autonomii národnostních menšin Čínské lidové republiky" stanoví: „Každý národ má svobodu používat a rozvíjet vlastní jazyk a písmo". [7] Od mírového osvobození Tibetu stále dbá čínská vláda na to, aby se na všech stupních tibetských škol vyučovala, používala a rozvíjela tibetština. Od roku 1978 ústředí několikráte svolalo pracovní sympozium Tibetu, na kterém se zdůrazňovalo studium a použití tibetského jazyka a písma. Včervenci 1987 vypracovala autonomní oblast Tibet „Rozhodnutí o studiu, použití a rozvoji tibetského jazyka a písma" a jasně tak byla stanovena stejná váha tibetského a čínského jazyka vautonomní oblasti Tibet, přičemž důraz byl kladen na princip studia tibetského jazyka a písma. Vláda autonomní oblasti navíc vznesla realizování připomínek vrámci studia, použití a rozvoje tibetského jazyka a písma. Na tibetských školách se vyučuje vtibetštině a hodiny tibetštiny jsou hlavním studijním předmětem. Vzdělávací systém spočívá vtom, že studijní materiály od základních škol po školy střední jsou psány vtibetštině, stejně tak jako ostatní doplňkový studijní materiál. Všechny materiály autonomní oblasti a všechna vydaná oznámení, značky na veřejných místech a soudní spisy jsou psány jak tibetštině tak v čínštině.
Popularizace vzdělání je důležitou cestou krealizaci suverénních práv dnešních Tibeťanů. Ve starém Tibetu neexistovaly základní školy vmoderním smyslu slova, více než 95% pachtýřů a otroků bylo odepřeno právo na vzdělání, procento dětí dosahujících věku pro zahájení školní docházky nedosahovalo 2%. Např. varistokratické rodině Dazi bylo 550 lidí z581 negramotných. Většinu z 31 gramotných lidí tvořili feudální pán, jeho zástupci, děti a několik mnichů. [8] Po založení autonomie investoval stát obrovskou lidskou, materiální a finanční sílu, a do září 2006 dosáhl počet žáků navštěvujících všechny typy a stupně škol vcelé oblasti Tibetu 530 tisíc, počet dětí dosahujících věku pro zahájení školní docházky dosáhl 96,5%. [9] V Tibetu mají své magistry, doktory a řadu významných odborníků a učenců v celé Číně. [10]
V dnešním Tibetu existuje bezplatné vzdělání od základních škol po školy vysoké, stát navíc ve školách nacházejících se v oblastech vzdálených a špatně dostupných realizuje tzv. „tři balíčky" (balíček jídla, balíček bydlení a balíček ošacení). Za hlubokého zájmuze strany ústřední vlády byl vpasteveckých oblastech vybudován nový mechanismus pro zabezpečení vzdělání a financování na základních a středních školách a zvýšila se tak úroveň zabezpečení povinné školní docházky. Studenti, kteří jsou ve fázi povinné školní docházky, nemusí platit poplatky za studium, jsou jim zadarmo poskytovány studijní materiál a sešity, vpasteveckých oblastech je uplatňována politika „třech balíčků", jehožhlavním obsahem jsou „balíček jídla, balíček bydlení a balíček výdajů na studium". Tří-balíčkové fondy každoročně vydají asi 330 milionů yuanů. Zájem a pomoc státu tibetskému vzdělání je patrná i vmé rodině. Narodil jsem se vrodině pachtýře, já a mí čtyři sourozenci jsme všichni absolvovali vysoké školy. Dnes jsem prorektorem a tutorem doktorandů vnejvyšší vzdělávací instituci národnostních menšin vČíně - Ústřední národní univerzitě. Moji sourozenci pracují jako státní zástupci, lékaři, vysokoškolští učitelé, dva znich studovali na univerzitě tibetský jazyk a literaturu. Bylo by toto možné ve staré společnosti? Mohu uvést ještě jeden příklad, ve vesnici Banjuelunbu vtibetském Jiangzi se ptali vesničanů, jak jsou spokojeni s docházkou svých dětí do školy. Kromě jedné rodiny, která neodpověděla, vyjádřilo 22 rodin velkou spokojenost, 21 rodin vyjádřilo spokojenost. [11] Ztéto vesnice pochází několik státních kádrů na úrovni převyšující představitele vesnice. Je evidentní, že rozvoj vzdělání velice zvýšil vědecké a kulturní kvality všech národností obývající Tibet, což vytvořilo nezbytné podmínky pro to, aby se masy zapojily do politických záležitostí.
Autonomní oblast Tibet obzvláště dbána chranu a uspořádání tibetského kulturního dědictví a rozvoj a rozkvět kultury tibetského národa. Po mnoho let, kdy byla vzácná historická díla vtibetském jazyce a historické archiválie uzavřeny a veřejnosti tak málo známy, se mohly znovu objevit na denním světě. Projekt vytvoření správné verze „Velkého zákona Tibetu", který stát podporuje především, je již dokončen. „Velký zákon Tibetu", který je nazýván „pokladnicí sta věd" starobylé společnosti Tibetu, byl systematicky uspořádán a vydán vcelém svém rozsahu. Obzvláště stojí za vyzdvihnutí nejdelší historická báseň na světě „Vyprávění o králi Gesaerovi". Od roku 1979 vybudovala vláda orgány a investovala finance, aby zachránila, uspořádala a vydala tato díla, dosoučasné doby nahrálo 57 umělců 130 děl, přepsáno bylo více než 90 děl, více než 30 děl bylo uspořádáno a vydáno. Plán druhé řady státního nehmotného kulturního dědictví, který letos zveřejnilo Ministerstvo kultury Číny, zdědilo 551 lidí, zčehož 22 lidí pochází zTibetu. Vědecké a výzkumné plány státu jako jsou „Sbírka čínských lidových příběhů – svazek Tibet", „Sbírka čínských národních říkadel – svazek Tibet", „Sbírka čínských lidových písní – svazek Tibet", „Sbírka čínských operních písní – svazek Tibet" či další kompilace jsou již dokončeny. Toto je efektivní a ochranný příslib pro celkovou záchranu krásné tibetské národní tradiční kultury a lidového umění.
Svoboda náboženského vyznání obyvatel Tibetu a jejich tradice a zvyklosti jsou respektovány a ochraňovány. Podle statistik od 80. let 20. století věnoval stát přes 300 milionů yuanů a množství materiálu ze zlata a platiny na opravu a ochranu tibetských chrámů. Ztoho na opravu paláce Potála uvolnil stát částku přesahující 55 milionů yuanů, vprůběhu více než pěti let je to za posledních několik století restaurátorský projekt snejvyššími výdaji a snejvětším rozsahem. Vsoučasné době se vTibetu nachází více než 1700 buddhistických chrámů a míst určených pro náboženské aktivity, vchrámech žije přes 46 tisíc mnichů a mnišek, všechny velké náboženské svátky a náboženské akce se pravidelně konají; každoročně zavítá do Lhasy více než milion tibetských věřících při své pouti poklonit se Buddhovi a obětovat vonné tyčinky.[12] Vhlavních tibetských městech jako jsou Lhasa, Žikace, Zedang či Čchamdo jsou dodnes symbolickými stavbami stále palác Potála a některé velkolepé skvoucí buddhistické chrámy. „Přes 2 miliony věřících vTibetu má kdispozici tolik náboženských míst, tolik jich není vžádné jiné čínské provincii a pravděpodobně ani nikde jinde na světě. [13]
Za současnéhouchování si tradice a zvyklostí v tibetském odívání, stravě a bydlení absorbovali Tibeťané nemálo nových moderních a civilizovaných prvků vtěchto oblastech i voblastech svatebních obřadů, pohřbívání či manželství, což do velké míry obohatilo život obyvatel Tibetu.
Je nezbytné zmínit, že někteří lidé dnes vzahraničí rozvíjejí pochybnosti o tibetské kultuře. Avšak ti, kteří opravdu navštívili Tibet, zřetelně viděli krásnou a poutavou tibetskou kulturu, která postupně vzkvétá a rozvíjí se. Čínská vláda klade velký důraz na masovou kulturu a umění. Vautonomní oblasti Tibet je 10 speciálních uměleckých divadelních souborů, 18 lidových uměleckých souborů, více než 500 dobrovolných uměleckých seskupení a 160 souborů tibetské opery. Každoročně pořádané oslavy svátků jako jsou svátek Shoton ve Lhase, umělecký svátek Perlového vrcholku voblasti Žikace, umělecký svátek Yalongvoblasti Shannan či závody na koních a slavnost qiaqin voblasti Naqu a další rozsáhlé lidové masové kulturní akce se již postupně staly tradičními kulturními lidovými svátky vcelé oblasti. Tyto soubory také často vystupují vzahraničí, kde bez výjimky vzbuzují velký rozruch.[14] Jeden cizinec po shlédnutí vystoupení tibetských písní a tanců jej zhodnotil takto: „Měli jsme možnost obdivovat tance a hudbu se specifikami Tibetu a pocítit starobylou a nádhernou východní kulturu." Tibetští krajané žijící vzahraničí pak dojatě našim hercům řekli: „Vaše vystoupení byly čistě tibetské lidové a tradiční tance a zpěvy." [15] Aby mohla být zabezpečena plná realizace správy vlastních suverénních práv tamní ekonomické výstavby autonomní oblasti Tibet, poskytla ústřední vláda pro rozvoj společnosti a ekonomiky autonomní oblasti Tibet speciální pozornost, v oblastech financí, daní, bankovnictví a dalších oblastech realizuje speciální politiku výhod, v oblastech kapitálu, technologie a lidských schopností a dalších oblastech poskytla velkou podporu, obzvláště od roku 1980 po současnost. Ústřední vláda ustanovila politiku řady výhod a podpůrných opatření a postupně několikráte nashromáždila a naplánovala množství infrastrukturních projektů. Z toho v roce 1994 naplánovala 62 projektů o celkových investicích 5 mld. yuanů; v roce 2001 naplánovala 117 projektů o celkových investicích 3,12 mld. yuanů; v roce 2007 znovu naplánovala 180 projektů a celkově investovala více než 100 mld. yuanů. Ústřední vláda investuje především do energetických zdrojů pro dopravu, do infrastruktury zemědělství a pastevectví, do ochrany životního prostředí a do zlepšení a zkvalitnění výrobních a životních podmínek početných rolníků a pastevců.
Dnešní Tibet, který prošel několika desítkami let výstavby, udělal skok z feudální otrokářské společnosti do moderní civilizované společnosti. Početný tibetský lid již není otrokem feudálních pánů, jejich život zaznamenal kvalitní skok vpřed, stali se z nich pány společnosti. Ve starých dobách vládla v zasněžených oblastech náhorní plošiny vitalita a živoucí síla. Na tomto místě bych použil několik čísel pro vysvětlení problematiky: podle statistik v roce 2007 činil průměrný příjem tibetských rolníků a pastevců 2788 yuanů, což představuje nárůst oproti předcházejícímu roku o 14,5% a oproti roku 2002 o 83,8%; o 7 procentních bodů přesahuje průměrnou úroveň v celé zemi, průměrný plat rolníků a pastevců si v posledních pěti letech udržuje dvoumístný nárůst. [16]
Není tedy divu, že rolníci v Tibetu upřímně říkají: „Současný systém je dobrý, i vláda je dobrá. Všichni to vítáme a ochraňujeme. Lidé, kteří jsou znalí a schopní, jsou velice žádaní; a i ti, kteří nejsou znalí a nebo jsou méně schopni, i o ty se postaráme. Někteří lidé bohatnou rychleji, někteří pomaleji, rychleji nebo pomaleji, všem se daří dobře. A proč? Protože toto místo spravuje vláda a sleduje jej. Když se objeví těžkosti, máte se na koho obrátit o pomoc; když pociťujete křivdu, máte se u koho dovolat spravedlnosti; ať jsou vedra nebo mrazy, vždy je někdo, kdo se o vás postará; když onemocníte nebo jste zraněni, z vesnice vyšlou člověka, aby vás doprovodil do nemocnice. To ve staré společnosti také existovalo? Já jsem o tom neslyšel, ani o tom neslyšel můj otec, možná to existovalo ve vyprávěních."[17] Není také divu, že když se redaktor kanálu světově známé společnosti DISCOVER, která vyrábí dokumentární filmy, vrátil z Tibetu, řekl, že Tibet má „velice krásnou kulturu, ve které jsou hodně patrné lidské city, jsou skvělí. Na tvářích všech lidí vidíte úsměvy, což je v dnešním světě velice vzácné." [18]
Ano, kdokoliv, kdo je bez předsudků, uzná, že čínská vláda vycházející z reálií vlastní země svou neutuchající snahou dosáhla podle cílů ústavy Organizace spojených národů a esence příslušných mezinárodních listin o lidských právech, a pro podnícení a ochranu lidských práv čínského lidu, pozoruhodných výsledků, obzvláště změny v situaci lidských práv v Tibetu jsou obrovské. Avšak někteří lidé přesto stále napadají tibetskou politiku Číny, obzvláště v březnu tohoto roku využili někteří lidé na Západě násilného incidentu bití, pálení a rabování ze 14. března a podpořili malou skupinu separatistů na nezávislý Tibet v jejich neustálém volání po „ochraně lidských práv v Tibetu", bezpředmětně kritizovali čínskou vládu za „vážné narušení lidských práv v Tibetu", prohlašovali „bojujme za lidská práva pro Tibeťany". Proto nemůžeme nevznést takovouto pochybnost: když ve starém Tibetu žili obyčejní lidé v propasti útrap jako otroci a žebráci, proč byli tito ochránci lidských práv ze Západu ze strachu zticha? Kdo tehdy vznesl požadavek po zlepšení situace kolem lidských práv vTibetu? A když se tibetský lid stal vládcem nad svým vlastním osudem a ve všech ohledech dosáhl historického pokroku, proč se přesto objevily různé špinavé řeči, proč se toto stalo? Po násilném incidentu ve Lhase ze 14. března tohoto roku postupoval stát vzájmu ochrany početného lidu podle práva, což je ve všech právních státech normální, proč tedy, když se jedná o Čínu, se do toho někteří lidé vměšují?
Americký prezident Lincoln kdysi řekl, že když pastevci vyženou vlka, názor ovce a vlka je naprosto odlišný. Tzv. „otázka lidských práv vTibetu" je ve skutečnosti snahou o rozdělení Číny pod vlajkou ochrany lidských práv. Vhistorii se některé imperialistické státy velice snažily podpořit invazivní politiku, iniciovaly a podporovaly malou skupinu separatistů vTibetu a bez skrupulí vykřikovali „nezávislost Tibetu". Britské impérium vletech 1888 a 1903 vyslalo své vojáky kinvazi do Tibetu, ale i když to bylo vdobě úpadku státní síly Číny, stejně nebyla tato invaze úspěšná. Po založení Čínské lidové republiky bylo ještě obtížnější docílit imperialistických plánů o rozdělení Číny ozbrojenou silou. Princip je jednoduchý, jelikož je Tibet jednou ze součástí Číny, což je všeobecně uznáváno mezinárodní společností, neuznání malé skupiny lidí je naprosto neefektivní. Vtomto bodě mají západní protičínské síly jasno. Proto podporují novou cestu pro tibetské separatisty, změnily prostředky a vyrazili s „otázkou lidských práv vTibetu". Tím si myslí, že se chytají stébla. Fakta dokazují, že se rozhodně nezajímají o „otázku lidských práv vTibetu" zdůvodu morálky a spravedlnosti či ze soucitu spočetným tibetským lidem. Zajímají se o svou moc a svou nadvládu. Kanadský tibetolog Dan Gelunfu „uhodil hřebíček na hlavičku", když řekl, že „pro zájem vlastní země udělali z Tibetu pouhou vlajku, kterou můžou vyvěsit, a to proto, aby to odpovídalo jejich potřebám o strategickém rozmístění ve světě." Jinými slovy řečeno tedy chtějí tímto prostředkem vyvolat národnostní nálady a podnítit rozpory mezi národnostmi, vyvinout tlak, kontrolou rozvoje socialismu v Číně donutit čínský lid změnit cestu, kterou si sám zvolil. Toto rozhodně nemůže být čínským lidem přijato zahrnujíce do toho i početný tibetský národ.
Poznámky:
[1] Sborník veřejných listin tibetského historického archívu. Str. 17 – 18.
[2] Nier, Dawei: Starý Tibet tváří v tvář novému životu Číny.
[3] Zhou Runnian, Xiraonima přel.: Tibetský starý zákoník. Vydatelství Ústřední národní univerzity, 1994.
[4] Maiketangna, Zheng Baoshan přel.: Pravdy o Tibetu. Vydáno ve 24. roce Čínské republiky, str. 167 – 172.
[5] Čínský Tibet. 1/1991, str. 24.
[6] Výbor z děl Deng Xiaopinga. Svazek 3., str. 125.
[7] ibidem.
[8] Wang Gui, Xiraonima, Tang Jiawei: Historické místo Tibetu. Národní vydavatelství, 1997, str. 661.
[9] „Z celkového počtu 530000 dětí školního věku v Tibetu dosáhlo procento dětí navštěvujících školu 96,5%". Agentura Nová Čína, 26. 1. 2007.
[10] „Moderní rozvoj Tibetu". Tisková kancelář Státní rady, internetové stránky Agentury Nová Čína, 8. 11. 2001.
[11] Xu Ping, Deng Dui: Život rolníků v Tibetu. Vydavatelství tibetských studií v Číně, 2000, str. 186.
[12] „50 let Tibetu". Tisková kancelář Lidové vlády autonomní oblasti Tibet, internetové stránky Zpravodajství Číny, 24. 5. 2001.
[13] „Může 1780 tibetských buddhistických klášterů a náboženských míst plně
uspokojit potřeby věřících". Lang Jie, Duo Qiong, Bianbaciren. Zahraniční vydání Lidového deníku, 10. 4. 2003.
[14] „50 let Tibetu". Tisková kancelář Lidové vlády autonomní oblasti Tibet, internetové stránky Zpravodajství Číny, 24. 5. 2001.
[15] Wang Gui, Xiraonima: Historické místo Tibetu. Národní vydavatelství, 1997, str. 669.
[16] Deník Záře, 30. 3. 2008.
[17] Miu Dongfan, Bianduo přel.: „Ge lie de san qi san luo". In Čínský Tibet, letní číslo/1992, str. 19.
[18] Lidská práva. 5/2003, str. 54.
Sbírání podpisů bylo zahájeno dne 10.12. v Praze před Palladiem (viz foto) a na Kuřím rynku v Ostravě. Petice byla iniciována ku příležitosti, Mezinárodního dne lidských práv, 60. výročí přijetí Všeobecné deklarace lidských práv a svobod.
***
