30. června 2009, Huffington Post
(Rebecca Novick)
Jako dítě Tsewang Dhondup s láskou naslouchal hrdinským bájím, vyprávěním starších vesničanů v odlehlé vesnici hornatého regionu Kham. Jeho vlastní příběh přitom zní jako legenda a mohl by stejně dobře stát součástí místní vypravěčské tradice, obdivovaný budoucími generacemi tibetských chlapců.
Tsewang je skutečným Khampou, jak se říká lidem z jeho kraje, proslulých povahou dobrodruha a duchem válečníka. 39letý statný muž s velkýma živýma očima, laskavým úsměvem a spoustou hustých černých vlasů se ve svém pokoji v Tibetském uprchlickém centru v indické Dharamsale zdá být plný života. Jméno Tsewang znamená „dlouhověkost“, vzhleme k jeho životu je ale neuvěřitelné, že je stále naživu.
Narodil se v oblasti Danko (čínsky Lu-chou) v prefektuře Kardze (čínsky Kan-c') v provincii S'-čchuan v rodině farmářů. Nikdy nechodil do školy, ale díky své přirozené inteligenci se stal docela úspěšným obchodníkem s oblečením a majitelem restaurace ve Lhase. V březnu 2008 se zrovna vrátil domů oslavit tibetský Nový rok se svou rodinou, když vypukly protesty v hlavním městě. Lidé v jeho rodné vesnici reagovali živě.
„Cítil jsem, že nadešel čas, že Tibeťané už nemohou takhle dál žít, že musíme něco udělat. Možná přijdeme o život, ale naše smrt bude mít alespoň smysl. Slyšel jsem, jak lidé říkali, že situace v Tibetu je jako stav pacienta v agónii. Nemůže-li se uzdravit, čím dřív zemře, tím lépe.“
Násilí spáchané hrstkou Tibeťanů na čínských občanech bylo opakovaně vysíláno státní televizí, zatímco masové a převážně nenásilné protesty ve městech byly zachyceny pouze v mezinárodním tisku. Obrovské množství protestů, které poté propukly po celé oblasti, bylo do velké míry ignorováno oběma. Tsewang tvrdí, že necítil žádnou zvláštní zlost vůči běžným čínským Chanům. „Někteří Číňané mí říkali, že ve svých rodných městech si na živobytí nevydělají, bez ohledu na to, jak tvrdě tam pracují. Přišli do Tibetu za lepším životem. Tomu já rozumím.“ Ale jeho postoj k čínským autoritám, především vládě, je úplně odlišný.
Tsewangův dědeček byl v 71 letech uvězněn na osm měsíců jen za to, že u sebe měl fotografii dalajlamy. Takovéto zacházení, vysvětluje Tsewang, podnítilo loňské březnové protesty. „Každý ví, jak riskantní je protestovat. Cítíme se ale jako na potápějící se lodi. Utopíme se stejně, tak je lepší prostě skočit do vody.“
V televizním vysílání Hlasu Ameriky, které tajně s rodinou sledovali, slyšel dalajlamovo učení o nenásilí. To byl důvod, proč bylo během protestů, které se přehnaly přes tibetskou náhorní plošinu v roce 2008, čínských obětí tak málo, říká.
„Dalajlama je pro nás jako slunce. Nemůžeme ho neposlechnout, jakkoli špatně se k nám Číňané chovají. K násilí se neuchylujeme ne proto, že jsme slabí. Tím, jak protestujeme se dostáváme do velice zranitelné situace."Přes vysílání Hlasu Ameriky se Tsewang dozvěděl i o dalajlamově přístupu střední cesty, která pro Tibet žádá „skutečnou autonomii“ spíše, než úplnou nezávislost. „Abych byl upřímný, já jsem pro nezávislost. Myslím si ale, že pro nás Tibeťany je důležité se řídit vším, co říká Jeho Svatost dalajlama.“
V pondělí 24. března 2008 byl Tsewang mezi stovkou dobrovolníků, kteří pokládali vodovodní potrubí ze svahu ke klášteru Jogri (Chogri). Okolo čtvrté hodiny odpoledne zaslechli nepokoje ve městě Trehor, vzdáleném asi dva kilometry. Tsewang čekal, až se protesty rozšíří i do jeho rodného města. Věděl, že nadešel čas. Z místa, kde stáli si mohl spočítat purpurová roucha, a tak správně usoudil, že protest byl veden mniškami z blízkého kláštera Ngangong. (K 200 mniškám z Ngangongu se přidalo asi 50 mnišek z kláštera Khasum.) Potom Tsewang uslyšel střelbu.
Všichni bez řečí odhodili nářadí a běželi dolů ke klášteru, kde měli zaparkované motorky. Všichni, včetně mnichů, spěchali směrem k městu. Ti, kdo nemohli jet, utíkali co nejrychleji mohli.
„Tibeťané si mnichů a mnišek velmi váží. Když jsme uslyšeli výstřely, všichni jsme cítili silnou potřebu je chránit. Věděl jsem, že můžu zbytek svého života strávit ve vězení, nebo že mě můžou zastřelit, ale neváhal jsem.“
Tibeťané v prefektuře Karze mají silné národní cítění a jsou loajální vůči dalajlamovi. V Pekingu o této oblasti mluví jako o „páteři Tibetu“. Kdo drží pevně v rukou Karze, má celou tibetskou náhorní plošinu pod kontrolou. Tsewang se vyjádřil, že Tibeťané v této oblasti, která přímo sousedí s pevninskou Čínou, cítí odpovědnost udržovat tibetskou národní hrdost i za zbytek národa. Měsíce poté, co protesty v ostatních oblastech už odezněly, lidé v Karze před vládními úřady stále protestovali.
“Inspirovalo mě to, jak lidé reagovali,“ říká Tsewang. „Uvědomil jsem si, že onu bolest v mém v srdci a nenávist k čínské vládě se mnou sdíleli všichni kolem.“
Tsewang do Trehoru přijel v koloně dalších více než sta motorek. Město bylo motorkami zahlcené. Nebylo kde zaparkovat, takže Tsewang jednoduše nechal motorku na ulici a běžel směrem, odkud bylo slyšel křik „Tibet patří Tibeťanům!“ a „Nechte dalajlamu se vrátit do Tibetu!“ Vmístil se do davu asi 300 lidí a a pochodoval s nimi dolů hlavní ulicí. Nikdo nenesl tibetské vlajky ani transparenty. A tak mávali pěstmi.
Tsewang (vpředu) a Lobsang, fotografie: Lhakpa Kyizom
Demonstrace se zúčastnili lidé nejrůznějšího věku, mladí i staří. Tsewang viděl i teprve šestileté děti. Byli obklopeni asi dvaceti policisty Lidové ozbrojenecké armády, z nichž někteří náhodně tahali lidi z davu a bili je kovovými tyčemi. Pokaždé, když tohle viděli, Tsewang a ostatní vždy rychle přispěchali a silou odtáhli protestujícího ze spárů policie zpět do bezpečí tlačenice. Tahle jednoduchá strategie se ukázala být překvapivě efektivní. „Policisté nebyli schopni zatknout jediného člověka“, vzpomíná pyšně Tsewang. Bylo pro něj však těžké vidět, jak bili neozbrojení lidé bez rozdílu biti. „Byl jsem velmi blízko dvojice čínských vojáků. Bylo by velmi snadné je zabít.“ Oddanost k dalajlamovi mu v tom však zabránila.
„Ne, že bych neměl odvahu bojovat,“ rychle dodává. „Mírnila mě ale slova Jeho Svatosti.“Lidé se spontánně vydali k policejní stanici, symbolu své nespokojenosti. Když se před ní shromáždili, policie přešla k radikálnějším způsobu potlačení protestu. Za použití slzného plynu začalo asi pět policistů střílet do davu ze střechy stanice. Další policisté pak stříleli zpoza velké železné brány. Tsewang tvrdí, že asi pět lidí bylo zraněno (pozdější zprávy odhadly jejich počet na deset). Nikdo z nich nevyhledal lékařskou pomoc ze strachu ze zatčení, místo toho se vrátili do svých domovů, kde byli podle možností ošetřováni.
Když střelba začala v davu se utvořil rozestup, protože ti, co byli v bezprostřední blízkosti brány, utíkali ze strachu o život – všichni kromě jednadvacetiletého Kungy, jednoho z 200 mnichů z kláštera Čökri, kteří se k protestům přidali. Kunga zůstal na otevřeném prostranství, těsně před policejní bránou. Okamžitě byl zasažen a svezl se k zemi. Tsewang mu pospíchal pomoci.
„Jedno tibetské rčení říká, že když králíka polapí sup, je pro něj zbytečné prosit nebesa. Ale já se jako ten králík přistihl, že v duchu prosím Jeho Svatosti dalajlamu o požehnání.“ Objevil se ještě jeden muž a společně začali raněného mnicha tahat pryč. Tsewang ucítil palčivou bolest na levé straně těla a věděl, že byl zasažen. O dva kroky dále ho zasáhla další kulka do levého lokte. „Krev mi tryskala z ruky jako fontána, začal jsem cítit závrať.“ Těsně před tím, než ztratil vědomí, se mu podařilo zakřičet: „Pomozte někdo tomu mnichovi!“ Kunga později svým zranění podlehl.
V tu chvíli se na motorce objevil Tsewangův přítel a vzdálený příbuzný Lobsang Thupten, chytil ho a položil na sedadlo mezi sebe a dalšího demonstranta. Tři muži ujížděli co nejrychleji z města pronásledováni policejním vozem.
Tsewang chvílemi ztrácel vědomí. Těsně předtím, než odbočili do vesnice, všimli si však něčeho zvláštního. „Nebudete mi věřit“, líčí Tsewang, „ale bylo to, jako by se zrychlil čas. Z ničeho nic se setmělo. Pokračovali jsme rovně, ale policisté už nás neviděli a zabočili po cestě do vesnice.“ Zastavili v další vzdálenější vesnici a ukryli Tsewanga v modlitební místnosti. Někdo mu co možná nejlépe obvázal zranění, zatímco ostatní vyrobili provizorní nosítka z přikrývky a bambusových tyčí. Čtyři muži se nabídli Tsewanga odnést do hor.
Ráno, den po protestech, zahájili úřady pátrání po Tsewangově těle. Očití svědkové předpokládali, že byl zastřelen, a mezinárodní lidskoprávní organizace oznamovaly po světě jeho smrt.
Muži, kteří Tsewanga nesli, se rozhodli v cestě pokračovat pouze v noci, neměli žádné světlo a šli náročným terénem. „Nesli mě celých šest nocí. Pokaždé, když klopýtli, moje bolest byla nesnesitelná, byli ale neuvěřitelně opatrní,“ vzpomíná Tsewang.
Během následujících čtrnácti měsíců se schovávali v horských jeskyních a každý měsíc kvůli bezpečnosti přesouvali svůj tábor. Každých deset dnů šel jeden z nich dolů do vesnice a vrátil se za dalších deset dnů s čerstvými zásobami. Díky tomuto postupu bylo méně pravděpodobné, že by nepřítomnost některého z nich zpozorovaly úřady. Když se místní lidé o Tsewangově stavu dozvěděli, věnovali mu léky, včetně antibiotik. Avšak bez řádné lékařské péče se Tsewangova zranění po dvou měsících zanítila a infikovaly je larvy. Lobsang odřízl břitvou mrtvou kůži. To mu působilo šílenou bolest. „Bylo to nesnesitelné. Dal jsem si do úst klacík a zatínal do něj zuby co to šlo.“
Během prvních šesti měsícu seděl Tsewang ve vzpřímené poloze a nemohl pohnout žádnou částí svého těla. Na místě, kde se jeho hlava opírala o skálu ztratil všechny vlasy. Po osmi měsících byl stále pouze schopen pohnout hlavou. Byl úplně závislý na svých přátelích. Byl listopad. Teploty klesly hluboko pod nulu a napadla spousta sněhu. Cesta po horských hřebenech byla ještě obtížnější. Ostatní se vraceli s omrzlinami a Tsewang měl obavy o jejich zdraví a bezpečnost kvůli riziku, které pro něho podstupovali. Začal přemýšlet o tom, že by asi bylo lepší zemřít, než nadále vystavovat přátele nebezpečí.
„Začal jsem odmítat jídlo a léky,“ říká. „Oni mě ale povzbuzovali, abych nevzdával své odhodlání žít.“Po deseti měsících dokázal Tsewang za podpory dvou lidí udělat několik kroků. Až po roce byl schopen chodit bez cizí pomoci. Tehdy, když už byl v méně kritickém stavu, tři muži mohli sejít dolů a nechat pouze jednoho, aby se o něj staral. Když zůstal Tsewang s Lobsangem sám, řekl mu o čem předtím přemýšlel.
„Rozhodl jsem se, že potřebuju říct světu o utrpení tibetského lidu. Požádal jsem ho, aby mi pomohl dostat se do Indie. Věděl jsem, že bez něj bych to nedokázal.“Plán byl dostat se do Lhasy a najít průvodce, který by je převedl přes himalájskou hranici do Nepálu. Lobsang věděl, že šance dostat se jen do Lhasy byla malá. Lobsangovy a Tsewangovy fotky byly vystaveny na všech kontrolních stanovištích mezi jejich útočištěm a hlavním městem, na jejich hlavy byla vypsaná odměna. A stejně jako Tsewang, Lobsang byl ženatý a měl dvě děti. Bylo možné, že svou rodinu už nikdy neuvidí. Přesto souhlasil s tím, že půjde.
„Tsewang potřeboval, aby se svět dozvěděl o jeho příběhu. Tím, že jsem šel s ním, jsem pomohl tibetskému lidu.“Tsewangovi se zázračně podařilo přežít čtrnáct měsíců ve výšce necelých pěti tisíc metrů, vysoko v horách, s neošetřenými zraněními, s krutými bolestmi, kde jedl pouze ječnou mouku, máslo a čaj.
„Někdy je pro mě těžké uvěřit, čím vším jsem prošel. Přežil jsem pouze díky silné vůli a kolektivní odvaze a odhodlání těch, kdo se o mě starali.“Tsewang a muž, kterého přijal za svého bratra, překonali ještě jednou všechny překážky a dostali se bezpečně do Lhasy po desetidenní jízdě na motorce. Když se dostane k této části svého příběhu, obvykle energický Tsewang ztichne, vyhýbá se všem detailům, aby tak chránil ty, kteří mu na cestě pomáhali. „Mohu vám říct jen to, že ti lidé byli neuvěřitelně stateční a laskaví. Navždycky jim budu vděčný.“ Ze všech nejvíc je však vděčný Lobsangovi. Pouto mezi nimi je patrné. „Tolik jsme se sblížili. Je jako mé druhé oko“.
Ještě dnes dělá Tsewangův rodný kraj úřadům těžkou hlavu. Rádio Svobodná Asie přineslo zprávu, že 17. července 2009 muž jménem Jonten Gyatso – také z Karze – zinscenoval sám protest na sportovním stadionu ve městě Čhamdo. „Oběhl celý okruh stadiónu a přitom mával letáky“, uvedl zdroj. „Lidé, kteří se tam shromáždili, ho povzbuzovali…na letácích, které rozdával, bylo jeho jméno a vyzýval ostatní , aby také protestovali za Tibet.“ Jonten utíkal před policií čtyři dny, nakonec byl 21. července zadržen.
Od té doby, co dorazili do Indie, se Tsewang a Lobsang snaží zveřejňovat svůj příběh. Tsewangovým snem je svědčit před Organizací spojených národů. „Cítím se zavázán promluvit za ty, kteří nemohou.“ Myslí si, že Tibeťané znovu povstanou, jako to udělali v roce 2008?
„Pokud čínská vláda nebude naslouchat Jeho Svatosti dalajlamovi a nepřizná Tibeťanům základní lidská práva, pak ano, určitě se to stane znovu.“ A když dalajlama už nebude naživu? V takovém případě nepochybuje Tsewang o tom, že Tibeťané už nebudou jednat umírněně.
Přeložila Pema Namgyal. Rebecca Novick je zakládající producentkou rádiového programu Spojení s Tibetem.
Přeloženo podle článku:
The Will to Survive: One Man's Harrowing Escape from Tibet
The New York Times
Místo, které dva příběhy o životě 6. dalajlamy označily za jeho domov, bylo již před staletími přeměněno ve svatyni pro poutníky. U hlavního oltáře plápolí svíčky a před svatyní zdobí obrovský strom motlitební praporky.
Zdejší svatyně je vyzdobena tradičními malbami, thangkami, které zobrazují téměř všech 14 dalajlamů. V přízemí se nachází devět bílých stúp, údajně pozůstatky domu příbuzných 6. dalajlamy.
„Tibetská vláda mohla ze Lhasy vyslat posla, aby všechno odnesl,“ popisuje Gombu. „Proto jsme to všechno sesbírali. Botu jeho matky si už posel mezitím stačil odnést.“
Cesta 6. dalajlamy ke lhasskému trůnu byla vskutku netradiční. Jeho předchůdci se jako prvnímu vůdci vůbec poprvé od pádu ranného Tibetského císařství v 9. století podařilo sjednotit celý Tibet pod jeden rozlehlý stát. 5. dalajlama zemřel v roce 1682 a jeho reinkarnace byla rozpoznána o rok později v Tawangu.
I v dnešní době, a dokonce i na Západě, vzbuzuje jeho poezie zájem čtenářského publika. Literární časopis The Harvard Advocate loni zveřejnil výběr z jeho díla v překladu Nathana Hilla a Toby Fee. Pravděpodobně nejznámější je úvodní báseň:
