Náboženské tantrické tance tibetského buddhismu (tib. čham /´čham(s)/; mong. cam, rus. cam a bur. cam/cam chural) pořádané mnichy v klášterních a sakrálních okrscích – především však na nádvořích (tib. čhamra /´čham(s) ra/) těchto klášterů – hrají významnou úlohu v mytologii, v životě a náboženské praxi tohoto religiózního systému. Tyto tantrické buddhistické rituály – s více či méně nejasným původem – byly utvářeny a formovány celou řadou historických událostí a byly ovlivněny také množstvím náboženských tradic; především staroindickým šivaistickým tantrismem, předbuddhistickými náboženstvími Asie s kořeny v paleolitu, tibetským bönem a buddhismem mahájánovým. Absorbovaly mnoho folklorních forem, vlivů a lidových prvků z rozličných etnografických oblastí a kulturních tradic. Legendárně se původ čhamových tanců klade do 8. století a je spojován s významným světcem Padmasambhavou (tib. Päma Džungnä /padma ´bjung gnas/ či Guru Rinpočhe /gu ru rin po čhe/).
Od 13. století byly vedeny literární záznamy, taneční manuály a zprávy o vadžrajánových rituálních tancích, což znamenalo jistou kodifikaci a fixaci znalostí spojených s čhamovými obřady. Z části byly tyto tantrické tance tradovány orálně a z části písemně, díky čemuž přežily mnoho staletí. V klášterních okrscích tibetského buddhismu se zachovaly až do dnešních dnů, především ve formě rituálního tance v maskách (tib. bag čham /´bag ´čham/) za doprovodu sakrální mnišské hudby (tib. rol čham /rol ´čham/) či jako gar čham (tib. /gar ´čham/), při kterém hrají důležitější roli pohyby horních končetin a nebo jde o esoterní typ čhamu, vykonávyný mnichy v ústraní mimo zraky obecenstva.
Tyto rituální tance jsou pořádány při všemožných příležitostech, s různým cílem a v různou dobu tibetského kalendářního cyklu, všemi školami tibetského buddhismu (tib. Ňingma, Kagjü, Sakja, Gelug aj.). Periodické konání rituálu plní jak funkci náboženskou, tak také funkci společenskou a socializační. Ačkoliv jde o vysoce religiózní obřad, jeho popularita v oblastech s vadžrajánovým typem buddhismu je obrovská. Náboženským tancem, jak věří buddhisté, jsou buddhističtí laici připravováni na eschatologické události spjaté s koncem jejich ,,současné“ formy existence, tedy s jejich smrtí. Postavy a rozličné bytosti buddhistického panteonu v tanci vystupující, mohou někteří spatřit znovu v tzv. posmrtném mezistavu (tib. bardo /bar do/, resp. čhöni bardo), který následuje po fyzické smrti jedince. A proto je lepší, jak tvrdí buddhisté, se na konečné okamžiky návštěvou a sledováním tanečního rituálu řádně připravit. Během tanečních ritů tantrického směru navíc dochází, jak věří buddhisté, ke zničení všech vnitřních i vnějších nepřátel buddhistické doktríny. Snad nejvýraznějšího vnitřního nepřítele na cestě k pochopení prázdnoty a následnému probuzení či vymanění se jedince z koloběhu znovuzrozování (v diskurzu nirvánického buddhismu), či lepšího příštího znovuzrození jedince (v diskurzu karmického buddhismu) – jak tento cíl usilování formuluje buddhismus všech tradic – představuje vlastní ego jedince, které je – či může být – při čhamových obřadech také zničeno, pochopeno a přemoženo.
Čhamovými obřady jsou připomínány a slaveny významné legendární a historické postavy či události tibetského buddhismu. V představeních, ve kterých hraje nesmírně důležitou roli choreografie a hudba, vystupují maskované postavy buddhistických božstev, buddhů, bódhisattvů, démonů, jidamů, tertönů, vidjádharů, dákiní, ochránců nauky i legendárních lidských hrdinů, které jsou oděny do mnohovrstevnatých barevně pestrých kostýmů zdobených ornamenty a rituálními magickými předměty. Také při příležitosti uvítání rozličných návštěv, jsou tu a tam pořádány taneční rituály podobného charakteru.
Při čhamovém tantrickém rituálu, který je výrazně kinetický, periodicky dochází k civilizování, ochočení, zkrocení a přemožení neuspořádaných, neladných, chaotických a vzpurných nebuddhistických – ve své podstatě destruktivních – aspektů reality určitého časoprostoru. Za pomoci buddhistických nadpřirozených bytostí – které jsou vizualizovány maskami (tib. /´bag/) které tyto bytosti také „obývají“ a s nimiž se tanečníci ztotožňují – mniši i laici, participující na tvorbě „taneční mandaly“, mohou dojít vysvobození či lepšího příštího zrození skrze nazírání (tib. /mthong grol/) tohoto rituálu.
Tance zakořenily i mimo Tibet a jsou – či v minlosti byly – pořádány v Mongolsku, Burjatsku, Kalmycku, Tuvě, Číně, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu a v himalájských či buddhistických oblastech Indie, čímž nabyly různých podob a forem. Existuje tedy spousta rozličných typů a druhů čhamových tantrických rituálů zavedených pod různými názvy, taktéž doplněnými o postavy pouze lokálního významu. Právě s destrukcí klášterního života v Tibetu po roce 1959, jako důsledek čínské invaze a okupace, došlo v tomto regionu i k útlumu v pořádání těchto náboženských tanečních rituálů (represe a eliminace čhamu). Ve 20. století ovšem dochází, vlivem turismu či častými výjezdy mnichů na tzv. „čhamová mezinárodní turné“ po Euroamerickém kulturním okruhu, k výraznému kulturnímu setkávání Východu a Západu, což transformuje i samotný rituál. Otázky konfrontace, politizace, dekontextualizace, westernizace, otázka rituálního sponzoringu, degradace a transformace čhamu tak vystupují výrazněji na povrch.
Autor: Kryštof Trávníček
