Tibetský Nový rok - Losar 2137

Hlasujte pro tuto akci na stránkách Co Nás Baví (kliknutím na zelený panel "To mě baví") a pomozte nám tak vyhrát 50 tisíc korun na dobročinné účely související s Tibetem!

Tisková zpráva

Tibetský Nový rok - Losar 2137
Vítání kovového tygra v Praze


PRAHA (10. ledna 2010) - je to již popáté, co se setkají v centru Prahy příznivci kulturního a duchovního odkazu Tibetu, aby společně oslavili Losar – tibetský Nový rok.

Letošní oslavy vítání roku kovového tygra – Losar 2137 – proběhnou v neděli 14. února 2010 od 14 hodin v prostorách Novoměstské radnice v Praze a nabídnou pestrý kulturní program pro návštěvníky všech věkových kategorií, včetně rodin s dětmi.

V rámci tohoto komorního multikulturního festivalu si mohou návštěvníci v několika sálech Novoměstské radnice vychutnat zajímavý hudební program, shlédnout výstavy fotografií, tematické filmové projekce, ohňovou show, vyzkoušet tibetské speciality, navštívit jednu z výtvarných dílen, které jsou určeny nejen pro děti, a také se seznámit s činnostmi organizací, které se aktivně věnují tibetskému buddhismu nebo pomoci Tibetu. Samozřejmostí je vegetariánské občerstvení, čajovna, dětský koutek, jarmark, tombola o zajímavé ceny, prodej knih a mnohé další.

Posláním oslavy Losaru je sejít se a společně si připomenout kulturu a poznání tibetského národa a podpořit její zachování prostřednictvím propagace organizací a aktivit, které pomáhají Tibeťanům v jejich nelehké situaci.

Česká tradice vítat tibetský Nový rok vznikla v roce 2003 a od té doby se opakuje téměř každoročně. Výtěžek této benefiční akce je věnován humanitární organizaci A.S.I.A. Onlus, kterou založil významný tibetský mistr Čhögjal Namkhai Norbu. Jistě stojí za to připomenout, že díky loňskému ročníku se podařilo shromáždit přes 80 000 Kč a umožnit tak pokračování úspěšně započatých adopcí malých Tibeťánků a seniorů.

Původ oslav Losaru sahá až do předbuddhistického období Tibetu. V dobách, kdy Tibeťané praktikovali bönistické náboženství, se každou zimu konal duchovní obřad, kdy lidé obětovávali velké množství vonných tyčinek za účelem usmíření místních duchů, božstev a ochránců. Z tohoto náboženského festivalu se později vyvinula každoroční buddhistická slavnost. V klášterech se provádí púdža (specifický druh rituálu) a konají se posvátné tance. Slavnost trvá obvykle několik dní. Před příchodem Číňanů se v Tibetu slavil Losar patnáct i více dní. V Indii se dnes slaví tři dny, na Západě obvykle jeden den. Letošní tibetský Nový rok se symbolem kovového tygra má letopočet 2137.

Organizátoři akce
Dzogčhen, o. s. - občanské sdružení Dzogčhen funguje již 9. rokem a sdružuje české studenty významného tibetského mistra Čhögjala Namkhai Norbu, který na Západě vyučuje nauku dzogčhenu.

Kontakty

Šárka Koliášová
koordinátorka Losaru
Dzogčhen, o. s.
604 528 578
koliasova (zavináč) email.cz

Petr Hrabánek
PR & events
Dzogčhen, o. s.
721 536 200
hrabanek7 (zavináč) gmail.com

Tibetský filmař Dhondup Wangčchen odsouzen na 6 let

K okamžitému zveřejnění

Dhondup Wangčchen potřebuje právního zástupce podle vlastní volby, uvedla jeho rodina

Curych, 6. ledna 2010

Tibetský filmař Dhondup Wangčchen, který je v současné době v čínské vazební věznici, byl okresním soudem v Si-ningu (hlavním městě provincie Čching-chaj) odsouzen k šesti letům vězení. K jeho zatčení doslo krátce poté, co dokončil dokumentární film Nechat strach za sebou v němž Tibeťané otevřeně promluvili o svém životě v Tibetu.

Rozsudek byl vynesen 28. prosince 2009, Wangčchenovi příbuzní však nebyli ani o procesu ani o verdiktu informováni. Podle místního spolehlivého zdroje se Dhondup Wangčchen proti rozsudku odvolá, odvolací lhůta však vyprší ve čtvrtek 7. ledna 2010. Právníkovi, kterého si rodina najala nicméně čínská vláda neumožnila Wangčchena zastupovat.

“Proti rozsudku se odvolám a budu požadovat, aby bylo mému manželovi umožněno si vybrat právního zástupce podle své volby. S dětmi cítíme beznaděj při pomyšlení, že ho takovou dobu neuvidíme. Žádáme čínskou vládu, aby se zachovala lidsky a propustila ho. Můj manžel není zločinec, snažil se jen ukázat pravdu,” sdělila Wangčchenova manželka, Lhamo Tso, která je nyní s dětmi na náboženské pouti v indické Bódhgaji.

“To, že byla mému bratranci Dhondupu Wangčchenovi, vyměřena odvolací lhůta bez právního zastoupení jen poukazuje na to, jak jsou lidská práva v Tibetu čínskou vládou pošlapávána,” uvedl Gjaljong Tsetrin, koproducent filmu Nechat strach za sebou a dodal: “Mám veliké obavy o jeho zdraví, protože se díky špatným podmínkám a mučení ve vězení nakazil žloutenkou typu B a lékařská péče mu není poskytována. Říkám si, zda vůbec těch šest let věznění přežije.”

Dhondup Wangčchen se narodil 17. října 1974 v Bajenu, Tsošaru v oblasti Amdo na severovýchodě Tibetu (čínsky Chua-lung, Chaj-tung, Čching-chaj). Pochází z chudé zemědělské rodiny bez formálního vzdělání. V mládí vycestoval do Lhasy a Indie. Po svém návratu do Tibetu si dal za úkol zdokumentovat skutečnou situaci ve své zemi a informovat o ní svět. Kvůli obavám o svou rodinu, vyslal svoji ženu a čtyři děti v roce 2006, ještě před natáčením dokumentu, do Indie.

Jeho dokumentární film Nechat strach za sebou se promítal ve 30 zemích světa včetně České republiky.

Související články:

PressWeb: Leaving Fear Behind (Nechat strach za sebou)

Nespravedlivý proces s tibetským dokumentaristou - blesková petice Amnesty International

Kontakt:

Mezinárodní síť protibetských organizací (The International Tibet Support Network, ITSN)

Wangpo Tethong, email: w.tethong@bluewin.ch, telefon: +41 78 744 30 10 (angličtina, tibetština)
Gyaljong Tsetrin, +41 764 626 768 (tibetština, čínština)
Lhamo Tso, +919817150217 (tibetština)

Reinkarnace se očekává v rodném místě dalajlamy

The New York Times
Autor: Edward Wong

Pil víno, dováděl se ženami a psal poezii oslavující pozemské slasti. Byl 6. dalajlamou, duchovním vůdcem Tibetu a převtělením Čenreziga, božstva, jež je ztělesněním soucitu.

O půlnoci se na tajné schůzky plížil z paláce Potala, v samotném srdci tibetského hlavního města Lhasy. V polovině své vlády se zřekl mnišských slibů. Před třemi stoletími byl unesen mongolskými válečníky, ve službách čínské dynastie Man-čchu, a jak praví pověst, ve věku 33 let v zajetí zemřel. Podle jiné se mu však podařilo se osvobodit, načež jako asketa putoval po tibetských zemích.

Legendy se vypráví o Tsangyang Gyamtsovi, mezi Tibeťany jedné z nejpopulárnějších historických postav a zároveň jedné z nejpestřejších z dlouhé řady dalajlamů. Jeho poezie ho v tibetské literatuře řadí mezi nejobrazotvornější autory.

V odlehlých končinách východního Himaláje působí záhada 6. dalajlamy mnohonásobně intenzivně. Narodil se v Urgellingu (tibetsky Ugjenlingu) vesnici v úrodných kopcích, které tvoří hranici mezi Bhútánem a Tibetskou autonomní oblastí. Převažuje zde národ Monpů, buddhistů, kteří mluví jazykem velmi blízským tibetštině. Monpové se ale vůči Tibeťanům v náhorních plošinách vymezují a považují se za svébytné etnikum.

Místo, které dva příběhy o životě 6. dalajlamy označily za jeho domov, bylo již před staletími přeměněno ve svatyni pro poutníky. U hlavního oltáře plápolí svíčky a před svatyní zdobí obrovský strom motlitební praporky.

„On je skutečným Monpou, jediným Monpou, který byl kdy dalajlamou,“ říká Jamparema, šedesátiletá shrbená žena v pruhovaných červených šatech, a z bronzových pohárků na svíčky vylévá u oltáře olej. O svatyni se podle svých slov stará už od svého mládí.

Právě skutečnost, že 6. dalajlama pocházel z této oblasti nazývané Tawang, je jedním z důvodů, které Čína uvádí jako argument pro to, že Tawang je součástí Tibetu, a tedy součástí Číny. Indičtí představitelé však tvrdí, že oblast byla Tibetem postoupena Indii, v té době pod správou Británie, v tzv. Deklaraci ze Šimly podepsané roku 1914.

Protože byl Tawang místem narození 6. dalajlamy někteří místní obyvatelé tvrdí, že je možné, že by se příští dalajlama mohl narodit právě tady. Současný 14. dalajlama, který v roce 1959 uprchl do indického exilu a na útěku Tawangem prošel, se opakovaně vyjádřil, že je dosti pravděpodobné, že se jeho další reinkarnace narodí mimo Číňany ovládaný Tibet.

Zdejší svatyně je vyzdobena tradičními malbami, thangkami, které zobrazují téměř všech 14 dalajlamů. V přízemí se nachází devět bílých stúp, údajně pozůstatky domu příbuzných 6. dalajlamy.

Co se samotného 6. dalajlamy týče, je zde malá dřevěná skříňka ve které je uložen kámen do něhož je vytlačený otisk chodidla. Má se za to, že patří právě jemu, ačkoliv dalajlama odsud odešel ve třech letech a nikdy se sem už nevrátil.

V rozlehlém klášteře Tawang, který se nachází ve výšce přes 3 tisíce metrů nad mořem, je malé muzeum v němž je vystaven tyrkysový náhrdelník a další drahé kameny, které, má se za to, patřily matce 6. dalajlamy.

Před dávnými časy sem přišel správce kláštera Tawang, aby shromáždil majetek dalajlamovy rodiny. Měl strach, že by se jich mohli zmocnit tibetští úředníci ze Lhasy, vypráví Gombu Tserig, sedmdesátiletý správce muzea.

„Tibetská vláda mohla ze Lhasy vyslat posla, aby všechno odnesl,“ popisuje Gombu. „Proto jsme to všechno sesbírali. Botu jeho matky si už posel mezitím stačil odnést.“

Podle finální verze autobiografie „Tajné poklady a skryté životy“ oxfordského tibetologa Michaela Arise měl 6. dalajlama se Lhasou velmi komplikovaný vztah. Aris, který zemřel v roce 1999, byl manželem Do Aun Schan Su Ťij, vůdkyně barmské opozice.

„Jen steží nalezneme v tibetské a himalajské historii postavu tak záhadnou a nepostižitelnou jako byl 6. dalajlama,“ napsal ve své knize Aris.


Cesta 6. dalajlamy ke lhasskému trůnu byla vskutku netradiční. Jeho předchůdci se jako prvnímu vůdci vůbec poprvé od pádu ranného Tibetského císařství v 9. století podařilo sjednotit celý Tibet pod jeden rozlehlý stát. 5. dalajlama zemřel v roce 1682 a jeho reinkarnace byla rozpoznána o rok později v Tawangu.

Smrt 5. dalajlamy byla ovšem držena dalších 15 let v tajnosti na příkaz hlávního regenta Sangyeho Gyamtsa. Dalajlamovi podobný mnich dokonce žil v jeho residenci a zastupoval ho při návštěvách mongolských vůdců, při nichž maskoval svoji tvář stínítkem z koňských žíní.

Jakmile byl 6. dalajlama rozpoznán skupinou mnichů pověřenou jeho vyhledáním, byl společně se svojí rodinou převezen přes Himaláj do odlehlého města jménem Tsona, kde žil dalších 12 let v podstatě v jakémsi domácím vězení. To všechno protože smrt jeho předchůdce byla držena pod rouškou tajemství. Chlapec zde studoval buddhistické texty v přísné izolaci od okolního světa, dokonce i na návštěvy jeho příbuzných byly přísně kontrolovány.

V roce 1697, když byl konečně ve věku 14 let korunován, byl 6. dalajlama najednou postaven před zraky celého Tibetu, což bylo něco, na co jej jeho dětství prožité v izolaci nemohlo připravit.

Dalajlama odmítl veškeré výsady vyplývající ze svého titulu jako zřeknutí se mnišských slibů, nošení šperků a dlouhých vlasů.

Gray Tutle, profesor moderních tibetských studií na Kolumbijské univerzitě, v rozhovoru uvedl, že kdyby se 6. dalajlama soustředil na vládnutí, mohl zhodnotit úspěchy svého předchůdce a vybudovat z Tibetu silný stát, který byl schopen odolat čínské expanzi.

„Právě v tomto mohl 6. dalajlama sehrát velmi významnou úlohu, protože na to ale nebyl připraven a nebyl jako dalajlama vychován, začal se raději věnovat mnoha jiným aktivitám,“ vysvětluje profesor Tuttle. „Přesto jej ale Tibeťané uznávali, milovali jeho poezii.“

I v dnešní době, a dokonce i na Západě, vzbuzuje jeho poezie zájem čtenářského publika. Literární časopis The Harvard Advocate loni zveřejnil výběr z jeho díla v překladu Nathana Hilla a Toby Fee. Pravděpodobně nejznámější je úvodní báseň:

Nad štítem hory na východě
vyšla bílá luna jasná
tvář její nevinná
ke mně se přivrátila, mysl mou obrátila.

Amglická verze tohoto článku byla zveřejněna v tištěném vydání The New York Times 26. srpna 2009 na stránce A7 pod názvem "Waiting for Reincarnation at a Spiritual Birthplace".

Čína, konec šedesátiletého cyklu

Ohlédneme-li se nazpět k samým počátkům dlouhé historie Číny, zjistíme, že šedesát let představuje v čínském kalendáři ucelený cyklus, tedy, že každé šedesátiletí představuje začátek nového kalendáře.

Šedesát let stará Čínská lidová republika (ČLR) je tedy vskutku na konci jednoho cyklu.

Čína vstupuje do nového cyklu v době, kdy není zcela jasné, jakým způsobem si zajistí svoji další existenci. Bude i nadále postavena na systému, který propůjčuje diktát moci komunistické straně nebo umožní vznik opozice a rozvoj osobní svobody?

K „demaoizaci“ v rámci čínského politického systému však zatím nedošlo.

Stálá přítomnost zakladatele ČLR, Mao Ce-tunga, je i nadále, a to více než kdykoli předtím, jedním z legitimních zdrojů moci současných čínských politikých vůdců.

K šedesátiletému výročí založení republiky, byl na počest Mao Ce-tunga dokonce natočen film.

Jeho portrét a mauzoleum jsou stále umístěny v samotném srdci Číny na náměstí Nebeského klidu.

„Buďme ostražití!“ bylo jedno z oblíbených hesel prezidenta Maa až do konce jeho života v roce 1976.

Systém byl postaven na koceptu třídního boje vedoucího ke stihomamu vnitřního nepřítele, kterého se je třeba zbavit za jakýchkoli okolností.

Na počátku 50. let vyhlásili Číňané boj proti buržoazii, kapitalistům a vlastníkům půdy.

Na konci 50. let se zase terčem stala pravice, tedy intelektuální elita země.

V průbehu 60. let vyburcoval prezident Mao mládež a spustil Kulturní revoluci.

Koncem 70. let došlo k menší změně ve strategii, když Maův nástupce vyvolal bleskovou válku proti Vietnamu, aby udržel národní soudržnost v době nejchoulostivějšího přechodu, jaký tato obrovská země kdy zažila.

Strana přiměla lidi k tomu, aby se na příštích 30 let vzdali představy zisku.

Systém rovnostářství a plánovaného hospodářství byl najednou na zhroucení, čímž se otevřely dveře soukromé iniciativě.

I přesto však bylo nezbytné udržet pohromadě monopol čínské komunistické strany.

Tento těžký úkol byl zrealizován geniálně, protože přesně o třicet let později se rychlost hospodářského růstu stala jediným legitimním zdrojem moci režimu, který byl jinak zahnán do rohu.

Stát teď brání zájmy vlastníků a snaží se dohlížet na to, aby sociální konflikty nevedly ke vzniku nezávislých odborů, což by mohlo mít za následek pád režimu.

Znovuobnovení třídního boje by v současné situaci vyvolalo takový zmatek, že je možnost naprosto nepřípustná.

Od událostí 11. září 2001 převládl namísto toho boj proti terorismu a jeho čínská alternativa národnostní separatismus.

Co by mohlo být „příhodnější“, za nedostatku jakékoli konstruktivní ideologie, než odsoudit „pokrytecké intriky“ dalajlamy a dostat tak Tibet znovu pod kontrolu, nebo černou ruku Rebiji Kadírové, známé ujgurské exulantky, a objasnit tak násilí, které propuklo v Sin-ťiangu loni v červenci?

Etnické menšiny v okrajových částech Číny hrají nyní roli katalyzátorů čínského vlastenectví, které je čím dál tím více nestálé.

Takže celý svět mohl být u toho (prostřednictvím videí), když v březnu 2008 tanky a armáda obsadily Lhasu, a letos v létě, kdy došlo k etnickému pouličnímu násilí v Urumči, při kterém zemřelo téměř dvě stě Hanů i Ujgurů a více než sedm tisíc lidí bylo podle oficiálních záznamů zraněno.

Je jasné, že současný politický systém dosahuje konce svých možností a v Číně se nachází mnoho čínských intelektuálů, bývalých stranických funkcionářů, odpůrců, bojovníků za lidská práva – aktivních nebo uvězněných, kteří režimu odporují. Nedemokratická Čína se stala hrozbou pro své obyvatele i pro celý svět.

Vzhledem k neschopnosti brát v úvahu místní, oblastní nebo mezinárodní požadavky, je reakce režimu závislá na síle, ne dialogu, což působí jen další odpor a frustraci, a vede k dašímu násilí.

Odpovědné federální zřízení by umožnilo Hanům (92% populace) a menšinám skutečnou autonomii, která není v současnosti možná.

Čínští intelektuálové jako Jen Ťia-čchi a Wang Li-siung již takové řešení navrhují přes deset let.

Velvyslanci dalajlamy rovněž písemně žádají o zavedení skutečné samosprávy pro všechny Tibeťany, jejich návrhy nicméně čínská vláda zcela zamítla.

Od masakru v Sin-ťiangu se však v Číně ozývají ojedinělé hlasy, které připouští, že mírové řešení formou dialogu, které zastává dalajlama, by bylo nepochybně mnohem lepší než násilí, k nemuž dochází, když se zlost mezi Číňany a etnickými menšinami, ponechanými stranou ekonomického rozvoje, vystupňuje a propukne v etnické potyčky.

Byl-li první šedesátiletý cyklus Čínské komunistické strany započat vojenskou silou, není snad pravděpodobné, že strana o moc přijde stejným způsobem?

Takový vývoj je předpokládán málokdy, není však zcela nepravděpobný.

Autoři:
Marie Holzman, sinolog, autor mnoha děl o současné Číně
a Vincent Metten, ředitel evropské pobočky Mezinárodní kampaně za Tibet

Zveřejněno 1.10. 2009 v Le Soir: Chine, la fin d’un cycle