Jeho Svatost čtrnáctý dalajlama
Je jedna velká otázka, která leží za naší zkušeností, ať o tom vědomě přemýšlíme nebo ne: Co je smyslem života? Tuto otázku jsem zvažoval a chtěl bych sdílet své myšlenky v naději, že mohou být k přímému praktickému prospěchu těm, kdo je budou číst.
Věřím, že smyslem života je být šťastný. Od okamžiku zrození chce každá lidská bytost štěstí a nechce utrpení. Sociální podmíněnost, výchova ani ideologie toto neovlivní. Ze samé podstaty našeho bytí si jednoduše přejeme vnitřní uspokojení. Nevím, zda má vesmír se svými nespočetnými galaxiemi, hvězdami a planetami hlubší smysl nebo ne, ale úplně přinejmenším je jasné, že my, lidé, kteří žijeme na této planetě, čelíme úkolu vytvořit si pro sebe šťastný život. Takže je důležité přijít na to, co nám přinese nejvyšší míru štěstí.
Jak dosáhnout štěstí
Hned na začátku je možné rozdělit veškeré štěstí a utrpení do dvou hlavních kategorií: duševní a fyzické. U většiny z nás má nějvětší vliv mysl. Pokud nejsme vážně nemocní, ani nám nejsou upírány základní potřeby, fyzické podmínky hrají v životě druhotnou roli. Jestliže je tělo uspokojeno, doslova jej ignorujeme. Mysl naopak zaznamenává každou událost, i tu nejmenší. Měli bychom tudíž nejopravdovější úsilí věnovat dosažení pokoje mysli.
Svou omezenou zkušeností jsem zjistil, že nejvyšší míra vnitřního klidu přichází s rozvojem lásky a soucítění.
Čím více se staráme o štěstí druhých, tím větší je náš vlastní pocit duševní pohody. Rozvíjení blízkého, vřelého citu pro druhé mysl automaticky odlehčí, pomůže nám zbavit se jakéhokoli strachu a nejistoty a dá nám sílu vypořádat se se všemi překážkami, které potkáme. Je to definitivní zdroj úspěchu v životě.
Dokud žijeme v tomto světě, je našim údělem setkávat se s problémy. Jestliže v těžkých chvílích ztratíme naději a staneme se malomyslnými, naše schopnost čelit těžkostem se sníží. Naopak pokud si uvědomíme, že ne pouze my, ale každý prochází utrpením, tato realističtější perspektiva naše odhodlání a schopnost překonávat nesnáze zvýší. Skutečně, s tímto přístupem může být každá nová překážka viděna jako další cenná příležitost zlepšit naši mysl!
Tak se můžeme postupně snažit stát se soucitnějšími, což znamená rozvíjet upřímnou účast s utrpením druhých a vůli pomoci jim zbavit se bolesti. V důsledku toho vzroste náš klid a vnitřní síla.
Naše potřeba lásky
Důvodem, proč láska a soucítění přinášejí největší štěstí, je jednoduše to, že si jich z naší přirozenosti ceníme nade vše. Potřeba lásky leží v samém základu lidské existence. Je výsledkem hluboké vzájemné provázanosti, kterou máme jedni s druhými. Ať je jedinec jakkoli schopný a šikovný, je-li zanechán sám, nepřežije. Jakkoli silní a nezávislí se můžeme cítit v nejpříznivějších obdobích života, jako nemocní, velmi mladí nebo velmi staří jsme odkázáni na podporu ostatních.
Samozřejmě, že vzájemná provázanost je základním přirozeným zákonem. Nejen vyšší formy života, ale i mnozí drobní živočichové jsou společenští tvorové, kteří bez jakéhokoli náboženství, práva nebo vzdělání přežívají díky vzájemné spolupráci založené na zvnitřněném rozpoznání jejich vzájemné propojenosti. I na nejsubtilnější úrovni jsou materiální jevy vzájemně závislé. Všechny jevy, od planety, kterou obýváme, po oceány, oblaka, lesy a květiny, které nás obklopují, vznikají v závislosti na jemných systémech energie. Bez náležitého vzájemného působení těchto energií se jevy rozkládají a zanikají.
Protože je naše vlastní lidská existence tolik závislá na pomoci druhých, naše potřeba lásky leží v samém základu našeho bytí. Potřebujeme tedy opravdový smysl pro zodpovědnost a upřímný zájem o dobro druhých.
Musíme zvážit, co jako lidské bytosti opravdu jsme. Nejsme jako strojově vyráběné objekty. Kdybychom byli pouhými mechanickými entitami, mohly by stroje samy o sobě zmírnit naše utrpení a naplnit naše potřeby. Protože však nejsme pouze materiální stvoření, je chybou vkládát veškeré naděje na štěstí do pouhého vnějšího rozvoje. Místo toho bychom si měli uvědomit svou podstatu a přirozenost, abychom objevili, čeho je nám zapotřebí.
Když necháme stranou složitou otázku vzniku a vývoje vesmíru, shodneme se alespoň na tom, že každý z nás je výtvorem svých rodičů. Obecně řečeno, početí se uskutečňuje ne pouze ze sexuální touhy, ale rozhodnutím rodičů mít dítě. Takové rozhodnutí je založené na zodpovědnosti a altruismu , na láskyplném závazku pečovat o dítě až do doby, kdy bude samostatné. Tak je láska našich rodičů účastná na našem početí.
Navíc jsme od nejrannějších stádií našeho vývoje úplně závislí na matčině péči. Podle některých vědců má psychické rozpoložení těhotné ženy, ať už je klidná nebo rozrušená, přímý fyzický vliv na její nenarozené dítě.
Projev lásky je také nesmírně důležitý při narození dítěte. Protože první věc, kterou jako novorozenci děláme, je pití mléka z prsu své matky, cítíme k ní přirozenou blízkost a ona musí cítit lásku k nám, aby nás mohla řádně krmit – jestliže cítí hněv nebo trpkost, mléko volně neodtéká.
Pak je tu období kritické pro vývoj mozku - od narození do asi tří nebo čtyř let věku, během kterého je milující fyzický kontakt nejdůležitějším faktorem pro normální růst dítěte. Pokud není drženo v náruči, objímáno, hlazeno a milováno, jeho vývoj se naruší a mozek se správně nevyvine.
Protože dítě není schopné přežít bez péče druhých, láska je tou nejdůležitější výživou. Šťastné dětství, rozptýlení mnohých strachů a zdravý rozvoj sebedůvěry přímo závisejí na lásce.
Dnes vyrůstá mnoho dětí v nešťastných domovech. Nedostává-li se jim opravdové náklonnosti, jsou později málokdy schopné milovat své rodiče a často je pro ně těžké milovat ostatní. To je velmi smutné.
Když jsou starší a začínají chodit do školy, jejich potřeba podpory musí být naplněna učiteli. Učitel, který nejen zprostředkuje akademické vzdělání, ale také cítí zodpovědnost za přípravu studentů pro život, si získá důvěru a respekt svých žáků a to, co je učí, v nich zanechá nesmazatelný dojem. Naopak to, co je vyučováno učiteli bez skutečného zájmu o dobro studentů, je vnímáno jako dočasné a dlouho jim v mysli nezůstane.
Stejně tak když je někdo nemocný a je v nemocnici v péči lékaře, který projevuje vřelé lidské city, pocítí brzo úlevu. Lékařova touha poskytnout nejlepší možnou péči je léčivá sama o sobě, nezávisle na jeho technických schopnostech. Na druhou stranu, pokud lékař postrádá lidské city a má nepřátelský výraz, je netrpělivý nebo nevšímavý, pacient bude pociťovat úzkost, i když onen lékař má nejvyšší možné vzdělání, správně diagnostikuje nemoc a předepíše nejvhodnější lék. Pacientovy pocity nevyhnutelně ovlivní průběh a rychlost uzdravování.
I při běžné každodenní konverzaci, když někdo mluví lidsky vřele, rádi mu nasloucháme, v podobném tónu mu odpovídáme a celý rozhovor se stává zajímavým, i když je téma nedůležité. Naopak pokud člověk mluví chladně nebo hrubě, cítíme se stísnění a toužíme po rychlém ukončení vzájemné komunikace. Od nejméně důležitých událostí po ty nejdůležitější, náklonnost a respekt ostatních jsou zcela zásadní pro naše štěstí.
Nedávno jsem se setkal se skupinou amerických vědců, kteří říkali, že duševní nemoci v jejich zemi postihují okolo 12 procent populace. Během naší diskuse vyšlo najevo, že hlavní příčnou depresí není nedostatek materiálního zázemí, ale strádání z nedostatku náklonnosti.
Jak můžete vidět z toho, co jsem doposud napsal, jedna věc mi připadá jasná: ať už si to uvědomujeme nebo ne, potřebu lidské náklonnosti máme v krvi od samého okamžiku narození. I když náklonost přichází od zvířete nebo od někoho, koho bychom normálně považovali za nepřítele, jak děti, tak dospělí k ní budou přirozeně tíhnout.
Věřím, že se nikdo nemůže narodit bez potřeby lásky. A z toho je vidět, že ačkoli se některé myšlenkové školy snaží dokázat opak, lidské bytosti nemohou být definované jako výlučně tělesné. Žádný hmotný objekt, jakkoli krásný nebo cenný, nám nemůže dát pocit, že jsme milováni, protože naše hlubší identita a skutečný charakter spočívá v subjektivní přirozenosti mysli.
Rozvíjení soucítění
Někteří mí přátelé mi řekli, že láska a soucítění jsou báječné a skvělé, ale nepříliš relevantní. Podle nich náš svět není místem, kde by takové ideály měly větší vliv nebo moc. Prohlašují, že hněv a nenávist jsou natolik součástí lidské přirozenosti, že lidstvo jimi vžycky bude ovládáno. Já s nimi nesouhlasím.
My lidé existujeme v naší současné podobě okolo sta tisíc let. Věřím, že kdyby během této doby byla lidská mysl na prvním místě ovládána hněvem a nenávistí, naše celková populace by se snížila. Ale vidíme, že navzdory všem válkám je dnes lidská populace vyšší než kdy předtím. To mi jasně naznačuje, že láska a soucítění ve světě převažují. Proto jsou také nepříjemné události ve zprávách – soucitné činy jsou natolik součástí našeho běžného života, že jsou brány jako samozřejmost, a tedy široce ignorovány.
Doteď jsem mluvil hlavně o psychických přínosech, avšak soucítění přispívá i k dobré fyzické kondici. Z mé osobní zkušenosti, stabilita mysli a fyzická pohoda spolu přímo souvisí. Není pochyb o tom, že hněv a rozrušení nás dělá náchylnějšími k nemoci. Na druhou stranu, jestliže je mysl klidná a zabývá se pozitivními myšlenkami, tělo se nemoci nestane snadnou obětí.
Ale samozřejmě je také pravda, že všichni máme přirozenou sebestřednost, která potlačuje naši lásku k ostatním. Takže: toužíme po skutečném štěstí, které mám může přinést jenom klidná mysl, a klid mysli je dán pouze soucitným postojem. Jak ho můžeme rozvinout? Zjevně nestačí pouze přemýšlet o tom, jak je soucítění pěkné. Potřebujeme vyvinout cílené úsilí, abychom ho rozvinuli, musíme využít všech událostí každodenního života k transformaci našeho myšlení a chování.
Nejdřív ze všeho si musíme ujasnit, co vlastně soucítěním myslíme. Mnoho podob soucitného pocitu je smíšeno s touhou a připoutaností. Například láska, kterou pociťují rodiče ke svým dětem, je často silně spojená s jejich vlastními emocionálními potřebami, takže není plně soucitná. Stejně tak vztah mezi manželi, především na začátku, kdy ještě příliš navzájem neznají svůj hlubší charakter, bývá založen spíše na připoutanosti než na skutečné lásce. Naše touha může být tak silná, že člověk, ke kterému jsme připoutaní, se nám jeví jako dobrý, i když ve skutečnosti je velmi negativní. Navíc máme tendenci zveličovat drobné dobré vlastnosti. Takže když se přístup jednoho z partnerů změní, ten druhý je často zklamaný a jeho přístup se změní také. To naznačuje, že láska byla motivovaná spíše osobní potřebou než upřímným zájmem o patrnera.
Skutečné soucítění není pouhá emocionální odezva, ale pevný závazek založený na úvaze. Opravdový soucitný postoj vůči ostatním se tedy nezmění, ani když se začnou chovat negativně.
Samozřejmě, že rozvinout tento druh soucítění není vůbec jednoduché! Pro začátek pojďme zvážit následující fakta:
Ať krásní a přátelští nebo nepřitažliví a obtížní, nakonec jsou všichni lidé stejné bytosti jako my. Stejně jako my chtějí štěstí a nechtějí trpět. Navíc jejich právo překonat utrpení a být šťastní je stejné jako naše vlastní. Když uznáme, že že všechny bytosti jsou rovnocenné jak ve své touze po štěstí, tak v právu štěstí dosáhnout, začneme pro ně automaticky cítit pochopení a vnímat je jako blízké. Tím, že svou mysl uvykáme tomuto univerzálnímu altruismu, rozvíjíme pocit zodpovědnosti za druhé, přání aktivně jim pomáhat zdolat jejich problémy. Toto přání není selektivní, vztahuje se rovnou měrou na všechny. Dokud jsou to lidské bytosti zakoušející potěšení a bolest stejně jako my, neexistuje žádný logický důvod dělat mezi nimi rozdíl nebo změnit k nim vztah když se chovají negativně.
Dovolte mi zdůraznit, že máme-li trpělivost a čas, je v naší moci rozvinout tento druh soucítění. Samozřejmě, že naše sebestřednost a výrazná připoutanost k pocitu nezávislého „já“ existujícího samo o sobě naše soucítění tlumí. Skutečné soucítění můžeme pociťovat pouze když je tato sebechtivost odstraněna, ale to neznamená, že bychom nemohli začít a udělat nějaký pokrok teď.
Jak můžeme začít
Měli bychom začít tím, že odstraníme dvě největší překážky soucítění: hněv a nenávist. Jak všichni víme, jsou to extrémně silné emoce, které mohou úplně ovlivnit naši mysl. Přesto je však můžeme mít pod kontrolou, ale když nemáme, bez nějakého zvláštního úsilí ze své strany nás úplně zaplaví a budou nám bránit v naší snaze o nalezení štěstí milující mysli.
Pro začátek je dobré prozkoumat, jestli má hněv nějakou cenu. Někdy, když ztratíme energii v náročné situaci, hněv se jeví jako nápomocný, přinášející víc energie, sebedůvěry a odhodlání. Tady ale musíme pozorně přezkoumat náš stav mysli. Je pravda, že hněv s sebou přináší dodatečnou energii, je to ale energie slepá. Nemůžeme dopředu vědět, jestli její výsledek bude pozitivní, nebo negativní, a to proto, že hněv zatlačí do pozadí nejlepší část našeho mozku – jeho racionalitu. Energie hněvu je tedy téměř vždy nespolehlivá. Může zapříčinit hodně destruktivního, politováníhodného chování. Navíc pokud hněv vzroste do extrému, člověk se začne chovat jako blázen, způsobem, který poškozuje stejně jeho samotného jako ostatní.
Je ale možné rozvinout stejně silnou, ale mnohem řízenější energii, se kterou můžeme řešit těžké situace. Tato řízená energie vychází nejen ze soucítění, ale také z trpělivosti a rozvahy. To jsou nejúčinnější protilátky proti hněvu. Bohužel, mnozí lidé je nesprávně chápou jako známky slabosti. Já věřím, že opak je pravdou: že jsou to opravdové známky vnitřní síly. Soucítění je ze své podstaty vlídné, pokojné a jemné, ale také velmi mocné. Naopak ti, kdo snadno ztrácí svou trpělivost, jsou nejistí a labilní. Pro mě je nechat se ovládnout hněvem jasnou známkou slabosti.
Takže když se objeví problém, snažte se zůstat pokorní, udržet si upřímný přístup a zájem na tom, aby výsledek byl spravedlivý. Ostatní se samozřejmě mohou pokusit vás využít, a pokud vaše zachování si odstupu pouze podněcuje nespravedlivou agresivitu, zaujměte jasné stanovisko. Měli byste to ale udělat se soucítěním, a pokud je nutné vyjádřit váš pohled na věc a podniknout protiopatření, učiňte tak bez hněvu nebo zlé vůle.
Měli byste si uvědomit, že přestože to vypadá, že vaši protivníci ubližují vám, nakonec jejich destruktivní síla poškodí pouze je samotné. Abyste udrželi na uzdě své vlastní sobecké nutkání k pomstě, vybavte si svoji touhu praktikovat soucítění a převezměte odpovědnost pomoci zabránit tomu, aby druzí trpěli důsledky svých negativních činů.
Pokud jsou prostředky, které uplatníte, zvoleny v klidu, jsou také efektivnější, přesnější a přesvědčivější. Pomsta založená na neřízené energii hněvu málokdy splní svůj účel.
Přátelé a nepřátelé
Musím znovu zdůraznit, že pouhé pomyšlení na to, že soucítění, rozvaha a trpělivost jsou dobré, nebude stačit k jejich rozvinutí. Musíme počkat, až se objeví těžkosti, a pak tyto ctnosti praktikovat.
A kdo nám vytvoří takovou příležitost? Samozřejmě že ne naši přátelé, ale naši nepřátelé. Jsou to oni, kdo nám dělají nejvíce problémů. Takže pokud se doopravdy chceme něco naučit, měli bychom nepřátele považovat za své nejlepší učitele!
Pro toho, kdo si váží soucítění a lásky, je uplatňování tolerance zásadní, a pro to je nepřítel nezbytný. Měli bychom tedy být vděční svým nepřátelům, protože jsou to oni, kdo nám kdo nám mohou nejlépe pomoci vypěstovat si klidnou mysl! Krom toho se v osobním i veřejném životě často stává, že se změnou okolností se z nepřátel stávají přátelé.
Naproti tomu hněv a nenávist jsou vždycky škodlivé a pokud nebudeme pracovat se svojí myslí, abychom zmenšili jejich negativní sílu, budou nás nadále zneklidňovat a komplikovat naši snahu rozvinout klid mysli. Ne ti dočasní, kteří se občas objevují v našich životech, ale hněv a nenávist jsou naši skuteční nepřátelé, síly, kterým se ze všeho nejvíc potřebujeme postavit a přemoci je.
Samozřejmě je přirozené a správné, že všichni chceme mít přátele. Často žertuji, že pokud opravdu chceme být sobečtí, měli bychom být velmi altruističtí! Měli bychom se pěkně starat o ostatní, mít zájem o jejich blaho, pomáhat jim, posloužit jim, udělat si víc přátel, rozdat víc úsměvů. A výsledek? Až budeme my sami potřebovat pomoc, najde se spousta pomocníků. Naopak když opomíjíme štěstí druhých, z dlouhodobého hlediska to budeme my, kdo utrpí ztrátu. Vzniká přátelství hádkami a hněvem, žárlivostí a ostrou soutěživostí? Já myslím, že ne. Pouze náklonnost nám přinese skutečné blízké přátele.
V dnešní materialistické společnosti když máme moc a peníze, vypadá to, že máme i hodně přátel. Ti se ale nepřátelí s námi – přátelí se s našimi penězi a mocí. Pokud ztratíme bohatství a vliv, po těchto lidech se slehne zem.
Problém je, že když se věci daří tak, jak chceme, začneme si věřit, že všechno zvládneme sami a že nepotřebujeme přátele, ale jakmile se naše postavení a zdraví zhorší, rychle si uvědomíme, jak jsme se mýlili. A to je chvíle, kdy pochopíme, kdo je nám opravdu nápomocný a kdo je na nic. Abychom v takové chvíli měli opravdové přátele, kteří v nouzi pomohou, my sami musíme rozvíjet altruismus.
Lidé se někdy smějí, když to říkám: já sám pořád chci víc přátel. Miluju úsměvy. Proto se zabývám otázkou, jak si udělat víc přátel, jak získat víc úsměvů, především upřímných úsměvů. Existuje celá řada úsměvů – sarkastické, umělé, diplomatické... Mnohé úsměvy nepřináší uspokojení, ale někdy mohou být i příčinou podezření nebo strachu, že? Ale upřímný úsměv přináší pocit svěžesti a je, jak věřím, vlastní pouze lidským bytostem. Pokud je tento úsměv to, po čem toužíme, my sami musíme vytvořit důvody, aby se objevil.
Soucítění a svět
Závěrem bych rád rozšířil své úvahy nad rámec tohoto krátkého zamyšlení a udělal širší poznámku: štěstí jednotlivce může významným a hlubokým způsobem přispět k celkovému rozkvětu naší lidské společnosti.
Protože je nám všem společná potřeba lásky, je možné vnímat každého, koho potkáme, za jakýchkoli okolností, jako bratra nebo sestru. Nehledě na to, jak nová je ta tvář nebo jak odlišný je oděv či chování, neexistuje žádný významný rozdíl mezi námi a ostatními lidmi. Je bláhové usuzovat z vnějších rozdílů, protože naše základní přirozenost je stejná.
Lidství je jedno a tahle malá planeta je naším jediným domovem. Abychom chránili tento náš domov, každý z nás potřebuje zažít živý smysl pro univerzální altruismus. Pouze ten může odstranit sebestředné motivace podvádění a zneužívání jeden druhého. Máme li upřímné a otevřené srdce, cítíme přirozenou sebeúctu a jistotu a není žádný důvod mít strach z ostatních.
Věřím, že na každé úrovni společnosti – rodinné, rodové, nírodní i mezinárodní – je klíčem ke šťastnějšímu a úspěšnějšímu světu růst soucítění. Nepotřebujeme se stát věřícími, ani uvěřit nějaké ideologii. Všechno, co každý z nás potřebuje, je rozvinout naše dobré lidské vlastnosti.
Snažím se jednat s každým, koho potkám, jako se starým přítelem. To mi dává nefalšovaný pocit štěstí. Je čas napomáhat vytvoření šťastnějšího světa.
Autorka překladu děkuje za spolupráci Evě Kurkové a Ladislavu Valtrovi - studentům Dharma English v o.s. Potala
