25. srpna 2009

Dalajlama v září v Praze

Přijede dalajlama, na konferenci o právu v Asii se setká s Havlem (ČTK)

Praha - Nejvyšší tibetský duchovní vůdce dalajlama přicestuje v září do Prahy. Na konferenci o lidských právech se setká s bývalým prezidentem Václavem Havlem, jehož považuje za svého velkého přítele. Konferenci, která se koná 10. a 11. září, zahájí Havel, dalajlama na ní posléze promluví. Konferenci organizuje nadace Forum 2000, jejímž je Havel spoluzakladatelem.

Pro bližší informace o konferenci Mír, demokracie a lidská práva v Asii sledujte stránky Fora 2000.

Zde si můžete prohlédnout seznam účastníků konference.

V pátek 11.9. 2009 v 9h bude konference zahájena. Přímý přenos z prostor Pražské křižovatky můžete sledovat online na stránkách pořadatele Fora 2000.

Vůle přežít, strastiplný útěk z Tibetu

30. června 2009, Huffington Post
(Rebecca Novick)

Jako dítě Tsewang Dhondup s láskou naslouchal hrdinským bájím, vyprávěním starších vesničanů v odlehlé vesnici hornatého regionu Kham. Jeho vlastní příběh přitom zní jako legenda a mohl by stejně dobře stát součástí místní vypravěčské tradice, obdivovaný budoucími generacemi tibetských chlapců.

Tsewang je skutečným Khampou, jak se říká lidem z jeho kraje, proslulých povahou dobrodruha a duchem válečníka. 39letý statný muž s velkýma živýma očima, laskavým úsměvem a spoustou hustých černých vlasů se ve svém pokoji v Tibetském uprchlickém centru v indické Dharamsale zdá být plný života. Jméno Tsewang znamená „dlouhověkost“, vzhleme k jeho životu je ale neuvěřitelné, že je stále naživu.

Narodil se v oblasti Danko (čínsky Lu-chou) v prefektuře Kardze (čínsky Kan-c') v provincii S'-čchuan v rodině farmářů. Nikdy nechodil do školy, ale díky své přirozené inteligenci se stal docela úspěšným obchodníkem s oblečením a majitelem restaurace ve Lhase. V březnu 2008 se zrovna vrátil domů oslavit tibetský Nový rok se svou rodinou, když vypukly protesty v hlavním městě. Lidé v jeho rodné vesnici reagovali živě.

„Cítil jsem, že nadešel čas, že Tibeťané už nemohou takhle dál žít, že musíme něco udělat. Možná přijdeme o život, ale naše smrt bude mít alespoň smysl. Slyšel jsem, jak lidé říkali, že situace v Tibetu je jako stav pacienta v agónii. Nemůže-li se uzdravit, čím dřív zemře, tím lépe.“


Násilí spáchané hrstkou Tibeťanů na čínských občanech bylo opakovaně vysíláno státní televizí, zatímco masové a převážně nenásilné protesty ve městech byly zachyceny pouze v mezinárodním tisku. Obrovské množství protestů, které poté propukly po celé oblasti, bylo do velké míry ignorováno oběma. Tsewang tvrdí, že necítil žádnou zvláštní zlost vůči běžným čínským Chanům. „Někteří Číňané mí říkali, že ve svých rodných městech si na živobytí nevydělají, bez ohledu na to, jak tvrdě tam pracují. Přišli do Tibetu za lepším životem. Tomu já rozumím.“ Ale jeho postoj k čínským autoritám, především vládě, je úplně odlišný.

Tsewangův dědeček byl v 71 letech uvězněn na osm měsíců jen za to, že u sebe měl fotografii dalajlamy. Takovéto zacházení, vysvětluje Tsewang, podnítilo loňské březnové protesty. „Každý ví, jak riskantní je protestovat. Cítíme se ale jako na potápějící se lodi. Utopíme se stejně, tak je lepší prostě skočit do vody.“

V televizním vysílání Hlasu Ameriky, které tajně s rodinou sledovali, slyšel dalajlamovo učení o nenásilí. To byl důvod, proč bylo během protestů, které se přehnaly přes tibetskou náhorní plošinu v roce 2008, čínských obětí tak málo, říká.

„Dalajlama je pro nás jako slunce. Nemůžeme ho neposlechnout, jakkoli špatně se k nám Číňané chovají. K násilí se neuchylujeme ne proto, že jsme slabí. Tím, jak protestujeme se dostáváme do velice zranitelné situace."

Přes vysílání Hlasu Ameriky se Tsewang dozvěděl i o dalajlamově přístupu střední cesty, která pro Tibet žádá „skutečnou autonomii“ spíše, než úplnou nezávislost. „Abych byl upřímný, já jsem pro nezávislost. Myslím si ale, že pro nás Tibeťany je důležité se řídit vším, co říká Jeho Svatost dalajlama.“

V pondělí 24. března 2008 byl Tsewang mezi stovkou dobrovolníků, kteří pokládali vodovodní potrubí ze svahu ke klášteru Jogri (Chogri). Okolo čtvrté hodiny odpoledne zaslechli nepokoje ve městě Trehor, vzdáleném asi dva kilometry. Tsewang čekal, až se protesty rozšíří i do jeho rodného města. Věděl, že nadešel čas. Z místa, kde stáli si mohl spočítat purpurová roucha, a tak správně usoudil, že protest byl veden mniškami z blízkého kláštera Ngangong. (K 200 mniškám z Ngangongu se přidalo asi 50 mnišek z kláštera Khasum.) Potom Tsewang uslyšel střelbu.

Všichni bez řečí odhodili nářadí a běželi dolů ke klášteru, kde měli zaparkované motorky. Všichni, včetně mnichů, spěchali směrem k městu. Ti, kdo nemohli jet, utíkali co nejrychleji mohli.

„Tibeťané si mnichů a mnišek velmi váží. Když jsme uslyšeli výstřely, všichni jsme cítili silnou potřebu je chránit. Věděl jsem, že můžu zbytek svého života strávit ve vězení, nebo že mě můžou zastřelit, ale neváhal jsem.“



Tibeťané v prefektuře Karze mají silné národní cítění a jsou loajální vůči dalajlamovi. V Pekingu o této oblasti mluví jako o „páteři Tibetu“. Kdo drží pevně v rukou Karze, má celou tibetskou náhorní plošinu pod kontrolou. Tsewang se vyjádřil, že Tibeťané v této oblasti, která přímo sousedí s pevninskou Čínou, cítí odpovědnost udržovat tibetskou národní hrdost i za zbytek národa. Měsíce poté, co protesty v ostatních oblastech už odezněly, lidé v Karze před vládními úřady stále protestovali.

“Inspirovalo mě to, jak lidé reagovali,“ říká Tsewang. „Uvědomil jsem si, že onu bolest v mém v srdci a nenávist k čínské vládě se mnou sdíleli všichni kolem.“


Tsewang do Trehoru přijel v koloně dalších více než sta motorek. Město bylo motorkami zahlcené. Nebylo kde zaparkovat, takže Tsewang jednoduše nechal motorku na ulici a běžel směrem, odkud bylo slyšel křik „Tibet patří Tibeťanům!“ a „Nechte dalajlamu se vrátit do Tibetu!“ Vmístil se do davu asi 300 lidí a a pochodoval s nimi dolů hlavní ulicí. Nikdo nenesl tibetské vlajky ani transparenty. A tak mávali pěstmi.

Tsewang (vpředu) a Lobsang, fotografie: Lhakpa Kyizom

Demonstrace se zúčastnili lidé nejrůznějšího věku, mladí i staří. Tsewang viděl i teprve šestileté děti. Byli obklopeni asi dvaceti policisty Lidové ozbrojenecké armády, z nichž někteří náhodně tahali lidi z davu a bili je kovovými tyčemi. Pokaždé, když tohle viděli, Tsewang a ostatní vždy rychle přispěchali a silou odtáhli protestujícího ze spárů policie zpět do bezpečí tlačenice. Tahle jednoduchá strategie se ukázala být překvapivě efektivní. „Policisté nebyli schopni zatknout jediného člověka“, vzpomíná pyšně Tsewang. Bylo pro něj však těžké vidět, jak bili neozbrojení lidé bez rozdílu biti. „Byl jsem velmi blízko dvojice čínských vojáků. Bylo by velmi snadné je zabít.“ Oddanost k dalajlamovi mu v tom však zabránila.

„Ne, že bych neměl odvahu bojovat,“ rychle dodává. „Mírnila mě ale slova Jeho Svatosti.“

Lidé se spontánně vydali k policejní stanici, symbolu své nespokojenosti. Když se před ní shromáždili, policie přešla k radikálnějším způsobu potlačení protestu. Za použití slzného plynu začalo asi pět policistů střílet do davu ze střechy stanice. Další policisté pak stříleli zpoza velké železné brány. Tsewang tvrdí, že asi pět lidí bylo zraněno (pozdější zprávy odhadly jejich počet na deset). Nikdo z nich nevyhledal lékařskou pomoc ze strachu ze zatčení, místo toho se vrátili do svých domovů, kde byli podle možností ošetřováni.

Když střelba začala v davu se utvořil rozestup, protože ti, co byli v bezprostřední blízkosti brány, utíkali ze strachu o život – všichni kromě jednadvacetiletého Kungy, jednoho z 200 mnichů z kláštera Čökri, kteří se k protestům přidali. Kunga zůstal na otevřeném prostranství, těsně před policejní bránou. Okamžitě byl zasažen a svezl se k zemi. Tsewang mu pospíchal pomoci.

„Jedno tibetské rčení říká, že když králíka polapí sup, je pro něj zbytečné prosit nebesa. Ale já se jako ten králík přistihl, že v duchu prosím Jeho Svatosti dalajlamu o požehnání.“

Objevil se ještě jeden muž a společně začali raněného mnicha tahat pryč. Tsewang ucítil palčivou bolest na levé straně těla a věděl, že byl zasažen. O dva kroky dále ho zasáhla další kulka do levého lokte. „Krev mi tryskala z ruky jako fontána, začal jsem cítit závrať.“ Těsně před tím, než ztratil vědomí, se mu podařilo zakřičet: „Pomozte někdo tomu mnichovi!“ Kunga později svým zranění podlehl.

V tu chvíli se na motorce objevil Tsewangův přítel a vzdálený příbuzný Lobsang Thupten, chytil ho a položil na sedadlo mezi sebe a dalšího demonstranta. Tři muži ujížděli co nejrychleji z města pronásledováni policejním vozem.

Tsewang chvílemi ztrácel vědomí. Těsně předtím, než odbočili do vesnice, všimli si však něčeho zvláštního. „Nebudete mi věřit“, líčí Tsewang, „ale bylo to, jako by se zrychlil čas. Z ničeho nic se setmělo. Pokračovali jsme rovně, ale policisté už nás neviděli a zabočili po cestě do vesnice.“ Zastavili v další vzdálenější vesnici a ukryli Tsewanga v modlitební místnosti. Někdo mu co možná nejlépe obvázal zranění, zatímco ostatní vyrobili provizorní nosítka z přikrývky a bambusových tyčí. Čtyři muži se nabídli Tsewanga odnést do hor.

Ráno, den po protestech, zahájili úřady pátrání po Tsewangově těle. Očití svědkové předpokládali, že byl zastřelen, a mezinárodní lidskoprávní organizace oznamovaly po světě jeho smrt.

Muži, kteří Tsewanga nesli, se rozhodli v cestě pokračovat pouze v noci, neměli žádné světlo a šli náročným terénem. „Nesli mě celých šest nocí. Pokaždé, když klopýtli, moje bolest byla nesnesitelná, byli ale neuvěřitelně opatrní,“ vzpomíná Tsewang.

Během následujících čtrnácti měsíců se schovávali v horských jeskyních a každý měsíc kvůli bezpečnosti přesouvali svůj tábor. Každých deset dnů šel jeden z nich dolů do vesnice a vrátil se za dalších deset dnů s čerstvými zásobami. Díky tomuto postupu bylo méně pravděpodobné, že by nepřítomnost některého z nich zpozorovaly úřady. Když se místní lidé o Tsewangově stavu dozvěděli, věnovali mu léky, včetně antibiotik. Avšak bez řádné lékařské péče se Tsewangova zranění po dvou měsících zanítila a infikovaly je larvy. Lobsang odřízl břitvou mrtvou kůži. To mu působilo šílenou bolest. „Bylo to nesnesitelné. Dal jsem si do úst klacík a zatínal do něj zuby co to šlo.“

Během prvních šesti měsícu seděl Tsewang ve vzpřímené poloze a nemohl pohnout žádnou částí svého těla. Na místě, kde se jeho hlava opírala o skálu ztratil všechny vlasy. Po osmi měsících byl stále pouze schopen pohnout hlavou. Byl úplně závislý na svých přátelích. Byl listopad. Teploty klesly hluboko pod nulu a napadla spousta sněhu. Cesta po horských hřebenech byla ještě obtížnější. Ostatní se vraceli s omrzlinami a Tsewang měl obavy o jejich zdraví a bezpečnost kvůli riziku, které pro něho podstupovali. Začal přemýšlet o tom, že by asi bylo lepší zemřít, než nadále vystavovat přátele nebezpečí.

„Začal jsem odmítat jídlo a léky,“ říká. „Oni mě ale povzbuzovali, abych nevzdával své odhodlání žít.“

Po deseti měsících dokázal Tsewang za podpory dvou lidí udělat několik kroků. Až po roce byl schopen chodit bez cizí pomoci. Tehdy, když už byl v méně kritickém stavu, tři muži mohli sejít dolů a nechat pouze jednoho, aby se o něj staral. Když zůstal Tsewang s Lobsangem sám, řekl mu o čem předtím přemýšlel.

„Rozhodl jsem se, že potřebuju říct světu o utrpení tibetského lidu. Požádal jsem ho, aby mi pomohl dostat se do Indie. Věděl jsem, že bez něj bych to nedokázal.“

Plán byl dostat se do Lhasy a najít průvodce, který by je převedl přes himalájskou hranici do Nepálu. Lobsang věděl, že šance dostat se jen do Lhasy byla malá. Lobsangovy a Tsewangovy fotky byly vystaveny na všech kontrolních stanovištích mezi jejich útočištěm a hlavním městem, na jejich hlavy byla vypsaná odměna. A stejně jako Tsewang, Lobsang byl ženatý a měl dvě děti. Bylo možné, že svou rodinu už nikdy neuvidí. Přesto souhlasil s tím, že půjde.

„Tsewang potřeboval, aby se svět dozvěděl o jeho příběhu. Tím, že jsem šel s ním, jsem pomohl tibetskému lidu.“

Tsewangovi se zázračně podařilo přežít čtrnáct měsíců ve výšce necelých pěti tisíc metrů, vysoko v horách, s neošetřenými zraněními, s krutými bolestmi, kde jedl pouze ječnou mouku, máslo a čaj.

„Někdy je pro mě těžké uvěřit, čím vším jsem prošel. Přežil jsem pouze díky silné vůli a kolektivní odvaze a odhodlání těch, kdo se o mě starali.“

Tsewang a muž, kterého přijal za svého bratra, překonali ještě jednou všechny překážky a dostali se bezpečně do Lhasy po desetidenní jízdě na motorce. Když se dostane k této části svého příběhu, obvykle energický Tsewang ztichne, vyhýbá se všem detailům, aby tak chránil ty, kteří mu na cestě pomáhali. „Mohu vám říct jen to, že ti lidé byli neuvěřitelně stateční a laskaví. Navždycky jim budu vděčný.“ Ze všech nejvíc je však vděčný Lobsangovi. Pouto mezi nimi je patrné. „Tolik jsme se sblížili. Je jako mé druhé oko“.

Ještě dnes dělá Tsewangův rodný kraj úřadům těžkou hlavu. Rádio Svobodná Asie přineslo zprávu, že 17. července 2009 muž jménem Jonten Gyatso – také z Karze – zinscenoval sám protest na sportovním stadionu ve městě Čhamdo. „Oběhl celý okruh stadiónu a přitom mával letáky“, uvedl zdroj. „Lidé, kteří se tam shromáždili, ho povzbuzovali…na letácích, které rozdával, bylo jeho jméno a vyzýval ostatní , aby také protestovali za Tibet.“ Jonten utíkal před policií čtyři dny, nakonec byl 21. července zadržen.

Od té doby, co dorazili do Indie, se Tsewang a Lobsang snaží zveřejňovat svůj příběh. Tsewangovým snem je svědčit před Organizací spojených národů. „Cítím se zavázán promluvit za ty, kteří nemohou.“ Myslí si, že Tibeťané znovu povstanou, jako to udělali v roce 2008?

„Pokud čínská vláda nebude naslouchat Jeho Svatosti dalajlamovi a nepřizná Tibeťanům základní lidská práva, pak ano, určitě se to stane znovu.“

A když dalajlama už nebude naživu? V takovém případě nepochybuje Tsewang o tom, že Tibeťané už nebudou jednat umírněně.

Přeložila Pema Namgyal. Rebecca Novick je zakládající producentkou rádiového programu Spojení s Tibetem.

Přeloženo podle článku: The Will to Survive: One Man's Harrowing Escape from Tibet

24. srpna 2009

Čína si nedokáže získat důvěru menšin, říká dalajlama

(AFP) - 6. srpna 2009

Ženeva – Čínská politika vůči etnickým menšinám si za posledních 60 let nezískala důvěru a je třeba ji přehodnotit, uvedl ve čtvrtek exilový tibetský duchovní vůdce dalajlama.

„Po 60 letech jejich politika v zásadě selhala ... nepřinesla důvěru,“ sdělil dalajlama novinářům v Ženevě, a dodal, že nadešel čas provést „odborné přednocení stávající politiky“.

Také vyzval čínskou vládu, aby ve své snaze získat si důvěru zaujala komplexnější přístup, namísto pouhých pokusů si podporu menšin koupit.

„Pouhé peníze důvěru a dobrou image Číně nepřinesou. Důvěra je založená na otevřenosti a upřímnosti,“ řekl.

Dodal, že „morální autorita je zcela nezbytná“ dokonce i kdyby se Čína měla stát supervelmocí.

„Celková harmonie je úplným základem,“ řekl.

„Je naší společnou odpovědností nalézt řešení, aniž bychom se rozdělili“, pokračoval.

Peking nezměnil svůj přístup k Tibetu ani po propuknutí loňských protestů v této oblasti a letošních nepokojích etnických Ujgurů v severozápadní provincii Sin-ťiang, které zanechaly nejméně 190 mrtvých, vyjádřil se.

Dalajlama dále uvedl, že ačkoli si je Čína dobře vědoma toho, že neusiluje o nezávislost Tibetu, Peking i přesto neustále šíří toto obvinění za účelem propagandy.

Čínské vedení během dialogu s tibetskými zástupci v roce 2006 otevřeně uznalo, že dalajlama neusiluje o samostatný stát, ale později téhož roku byly útoky na jeho osobu ještě zesíleny, míní tibetský duchovní.

„Nejedná se o problém nepochopení věci, spíše to poukazuje na to, že v té době se jim zrovna hodilo dalajlamu kritizovat,“ popsal situaci tibetský vůdce.

Dalajlama uprchl do Indie před 50 lety poté, co Čína potlačila neúspěšné povstání v Tibetu.

Peking namítá, že dalajlama chce pro Tibet úplnou nezávislost, což on sám označuje za „naprosto neopodstatněné tvrzení,“ a trvá přitom pro svou himalájskou vlast na statutu autonomie v rámci Číny.

Dalajlama také řekl, že navazuje nové kontakty s čínskými intelektuály, zatímco pekingský režim přirovnal k neprostupné zdi.

„Od té doby, co se naše komunikace s čínskou vládou zkomplikovala, usilujeme o navázání vztahů s čínskými intelektuály jak je to jen možné,“ řekl novinářům před zahájením Mezinárodní čínsko-tibetské konference v Ženevě.

Odezva ze strany čínských intelektuálů je vždy „velice pozitivní,“ dodal.

„Podstatné je, že se věci mění. Věřím, že čínská inteligence a čínští lidé uvidí věci racionálněji a v celé jejich šíři … jsem velmi, velmi optimistický,“ zakončil dalajlama.

Přeloženo podle článku: China fails to win minorities' trust: Dalai Lama

20. srpna 2009

Čína přehodnocuje autonomii pro etnické menšiny

Západokanadský zpravodajský servis
pátek, 24. července 2009, 16:03

Tibeťané, Ujgurové a ostatní národnostní skupiny jsou přehnaně privilegované a zvýhodňované, tvrdí mnozí.

V Číně se rozšiřující názor, že místní problémy s menšinami, jako jsou Tibeťané, Ujgurové a dalších 56 uznaných etnik, není ten, že by byla utlačované, ale naopak, že jsou přehnaně privilegované a zvýhodňované.

Vinu samozřejmě nenesou současní či dřívější vůdci komunistické strany, ale dávní vůdci Sovětského svazu, Vladimír Lenin a Josef Stalin, od nichž Mao Ce-tung a jeho revolucionáři převzali základy moderní čínské konstituce.

Za zrodem loňských nepokojů v tibetské Lhase a v Urumči, hlavním městě ujgurské Sin-ťiangské autonomní oblasti, kde 5. července místní lidé dali průchod své zlosti vůči čínským Chanům, stojí podle těchto argumentů výhody, které jsou etnickým menšinám dopřávány. Diskuze má dalekosáhlé důsledky, nicméně pro komunistickou stranu by bylo ideologicky obtížné přijmout tvrzení, že problémy Číny pramení z chyb marxismu a leninismu.

Peking však ještě nikdy nedovolil, aby ideologie stála v cestě praktickému řešení. Objevují se určité náznaky, například co se Tibetu týče, že je Peking připraven přeformulovat nebo zrušit právo na autonomii, pokud to bude politickým potřebám vyhovovat.

Tento vývoj v Číně má hluboký význam pro tibetského duchovního a politického vůdce dalajlamu, uplynulo již 50 let od jeho odchodu do exilu do severoindické Dharamsaly, kam ho následovalo dalších přibližně 150 tisíc Tibeťanů.

Dalajlamovi je 74 let a již dlouho se pokouší navázat s Pekingem fungující vztahy předtím, než zemře a záležitost hledání jeho reinkarnovaného nástupce se stane rozdělujícím tématem. Dalajlama dokonce zvažuje zavedení volebního systému, aby tak předešel pekingským pokusům o jeho následovnictví rozhodnout, což by mohlo vést k rozdělení tibetského buddhismu.

Vloni v listopadu tibetská exilová vláda předložila Pekingu vyjednávací dokument, v němž znovu potvrdila, že jí nejde o úplnou nezávislost pro Tibet a argumentuje tím, že dalajlamova pozice ohledně autonomie pro himálajský region je s čínským právem zcela slučitelná.

Peking nicméně dokument odmítl a dalajlamovi přední vyjednavači se nyní snaží navrhnout nový, který by čínské vůdce k vyjednávání přiměl.


Vyhlídky příliš nadějné nejsou

Klíčový dokument, který v Číně o otázkách národnostních menšin vyvolává debatu, byl sepsán profesorem sociologie na Pekingské universitě, Ma Žungem, a publikován v dubnu, tedy rok po nepokojích ve Lhase, ještě před letošním krveprolitím v Sin-ťiangu.

Ma Žung tvrdí, že zatímco evropské a čínské imperialistické, a po roce 1911 republikánské, koncepty národnosti zahrnovaly různá etnika pod jednu státní přůslušnost, komunistická Čína po roce 1949 převzala zákony Sovětského svazu.

V Číně bylo uznáno 56 „národností“, i přestože jim nebylo přiděleno právo se od Číny odtrhnout, jak se stalo v Sovětském svazu, což vedlo před 20 lety k jeho rozpadu, mají tato etnika mnoho zvlášních práv.

Tato práva je vyjímají z plánů nenáviděné rodinné „politiky jednoho dítěte“, nabízí jim vzdělávací výhody, možnost zastávat vyšší funkce v místní správě a další finanční dotace a podpůrné programy.

Nejenže tato opatření měla jen malý nebo spíše žádný vliv na zlepšení životních podmínek menšin, vyvolává navíc i nespokojenost mezi čínskými Chany.

Ma Žung z tohoto vyvozuje, že udělení práva na autonomii vedlo ke zpolitizování menšinové příslušnosti, inspirovalo separatismus a stalo se překážkou ve sjednocení menšinových etnik do jedné velké, multikulturní Číny.

„Problém a nebezpečí nacionalistického sepatarismu byly proto vlastně vytvořeny, přinejmenším z části, vůdci SSSR (Sovětského svazu) a Čínou samotnou během procesu budování národa“, napsal Ma Žung v dubnu.

Ma tvrdí, že by Čína měla zcela přehodnotit svůj přístup a politiku vůči národnostním menšinám.

Cílem by měla být multikulturnímu integrace se stejnými právy pro všechny občany. Vyzdvihuje také USA a Indii jako země, které úspěšně vytvořily sjednocené společenství států z národnostně i místně odlišných celků.

Zásadní rozdíl mezi Čínou a těmito dvěma příklady je samozřejmě ten, že v Číně tvoří čínští Chanové 91% celkové populace a jsou v politické a ekonomické převaze.

Přeloženo podle: China rethinks autonomy for ethnic minorities; Tibetans, Uighurs and other ‘nationality groups’ are excessively privileged and over-indulged, many say

7. srpna 2009

Čína brání právníkům zastupovat Tibeťany

20. července 2009

Úřady odpírají tibetskému filmaři a dvěma mnichům právo na zákonného zástupce - další z případů toho, co bývá popisováno jako tvrdý systematický postup proti nezávislým právníkům.

DHARAMSALA - Čínské orgány brání dvěma právníkům v zastupování tibetského filmaře a dvou tibetských mnichů v rámci širších opatření k ukončení výkonu činnosti „obhájců lidských práv“ v Číně, tvrdí právníci a další zdroje.

V západočínské provincii Sing-chaj oznámili soudní úředníci pekingskému právníkovi Li Tun-jungovi, že mu nebude dovoleno zastupovat tibetského dokumentaristu Dhondupa Wangčhena.

Wangčhen natáčel v rámci svého dokumentu „Nechat strach za sebou“ (Leaving Fear Behind) rozhovory s Tibeťany týkající se jejich politického smýšlení, za což byl v březnu 2008 zatčen a v současné době ho čeká soudní proces v Si-ningu v Čching-chaji.

„Nebude-li Dhondup Wangčhen zastupován právníkem vybraným jeho rodinou, je velmi nepravděpodobné, že se mu dostane spravedlivého soudu či náležité obhajoby“, uvedl Dečhen Pemba, mluvčí organizace Filming for Tibet sídlící v Londýně, která zajistila produkci Wangčhenova dokumentu.

Wangčhenova rodina vyhledala pomoc právníka Liho Tun-junga, když se po roce dozvěděla, kde byl po celou tu dobu zadržován.

Nátlak úřadů

Li Tun-jung, jeden z právníků, kteří loni podepsali prohlášení, že jsou ochotni nabídnout právní pomoc Tibeťanům, se setkal s Wangčhenem jen krátce v Si-ningu. Pod nátlakem čching-chajských a pekingských orgánů se však musel vrátit do hlavního města.

Li Tun-jung se vyjádřil, že čínské úřady pravděpodobně doufají, že si samy zvolí právníky a zajistí tak, že bude Wangčhen krutě potrestán, uvádějí zdroje.

Dečhen Pemba píše v e-mailu z Londýna: „V tuto chvíli se obáváme především toho, že se soud s Dhondupem Wangčhenem bude konat za zavřenými dveřmi a bude na něj uvalen velice tvrdý rozsudek.“

Mezinárodní lidskoprávní organizace Human Rights Watch, Reporters Without Borders a Amnesty International žádají Wangčhenovo propuštění. Jeho film, v němž Tibeťané vyjadřují své názory na olympiádu v Pekingu, na dalajlamu a čínskou politiku v Tibetu, byl přeložen do sedmi jazyků a promítán ve více než 30 zemích.

Wangčhenova manželka Lhamo Tso sdělila, že její muž trpí žloutenkou typu B, ve vazbě se mu však nedostává lékařské pomoci.

„Předtím, než mého muže zatkli, netrpěl žádnými vážnými zdravotními potížemi. Může za to špatné zacházení v čínském vězení,“ prohlásila.

Obhájce mnichů zamítnut

Další případ se týká pekingského právníka Li Fang-pchinga, jemuž bylo zabráněno zastupovat dva tibetské mnichy z kláštera Labrang v provincii Gansu, kteří byli zatčeni za účast na politickém protestu.

Mniši, Tsultrim Gyatso a Thebkey Gyatso, byli nedávno odsouzeni na doživotí a k 15 letům vězení za „rozvracení státu“.
Li Fang-pching z pekingské advokátní firmy Žuej-feng, odcestoval do Gansu poté, co si ho najaly rodiny obžalovaných, nebylo mu však umožněno se s vězni setkat.

„Nejenže úřady zamítly mou žádost o setkání s těmito dvěma muži, odmítly dokonce i to, abych se do případu zapojil, řekly mi, že obžalovaní již právníky mají,“ uvedl Li Fang-pching.

„Účinně tak popřeli právo jejich rodin si nezávisle najmout právní zástupce,“ dodal.

Tsultrim Gyatso a Thabkey Gyatso si v současné době odpykávají trest v Krajské státní bezpečnostní centrále v Gansu. Jejich rodiny, kterým nebylo dovoleno je navštívit během vazby, ani nebylo umožněno účastnit se soudu, podaly dvě nezávislé žádosti k Vyššímu lidovému soudu v Gansu, žádající o povolení najmout si nezávislé obhájce.

Tím to nekončí

Zprávy o zákazu činnosti právníků přicházejí současně s nedávnými tvrdými opatřeními vůči pekingským lidskoprávním obhájcům. 17. června zavřeli úředníci z pekingského Výboru pro občanskoprávní záležitosti výzkumné centrum lidskoprávně zaměřené Iniciativy pro transparentnost konstituce.

Týden předtím uveřejnil Pekingský justiční výbor na svých webových stránkách oznámení o zamítnutí licence 53 právníkům, kteří byli na Iniciativu napojeni.

Robbie Barnett, odborník na Tibet z Kolumbijské univerzity v New Yorku, nazval tato opatření „součástí celé řady obranných manévrů vlády ve snaze zamezit činnosti nezávislých právníků.“

Dodal, že bránění právníkům v obhajobě Tibeťanů „se zdá být jen další fází v tomto procesu.“

„Je to ohromné zklamání, protože za posledních pár let souvisely nejlepší zprávy z Číny, co se právních podmínek týče, právě s rozvojem celého tohoto fenoménu pozoruhodně nezávislých právníků.“

Původní zprávodajství pro tibetskou sekci Rádia svobodná Asie: Dolkar, Takla Gyal a Lubey. Vedoucí tibetské sekce: Jigme Ngapo. Anglický přepis: R. Vanderbrink. Editor: Richard Finney.

6. srpna 2009

Rozpadá se Čína?

9. července 2009 | Peking, Kašgar a Urumči
Z tištěného vydání Economistu

Nepokoje v Sin-ťiangu
Rasově motivované vraždy a přehnaně tvrdé policejní zásahy podnítily nepokoje v utlačované a nebezpečné provincii.


Začalo to jako protest reagující na výtržnosti na opačném konci země a vyústilo to v nejkrvavější občanské nepokoje v Číně od masakru, který ukončil protesty na náměstí Nebeského klidu před 20 lety. Etničtí Ujgurové ve vzdáleném západním městě Urumči, hlavním městě provincie Sin-ťiang, obvinili čínské zaměstnance továrny v severní provincii Kuang-tung, etnické Chany, z rasově motivovaného násilí na ujgurských dělnících. Pomsta urumčijských Ujgurů si vyžádala 150 mrtvých a další stovky byly zraněny.

Co se stalo onoho odpoledne 5. července však zůstává z velké části nezodpovězeno. Stovky protestujících se z Lidového náměstí v centru města přesunuly na jih, do oblastí osídlených Ujgury, kde se nachází také rozlehlé nákupní centrum Grand Bazar. Z nějakého důvodu, pravděpodobně, jak tvrdí zahraniční ujgurští aktivisté, protože policie začala střílet a vystupňovala vztek prostestujících, to vyústilo v násilí při němž bylo několik přihlížejících Číňanů ukamenováno a utlučeno k smrti.

Nepokoje v Sin-ťiangu nejsou ničím neobvyklým. Je to provinicie, kde žije 8 milionů Ujgurů, asi 45% celkové populace podle oficiálních čísel, která však mají tendenci snižovat počet čínských Chanů, přistěhovalých z různých koutů země. Mnoho Ujgurů odmítá čínskou nadvládu, s tím, že Číňané pošlapávájí jejich muslimské kulturního dědictví. Není jasné, proč se policii nepodařilo zabránit vraždění, ani kolik lidí bylo zabito samotnými bezpečnostními složkami. Ujgurští emigranti odhadují mnohem vyšší počet obětí, mezi nimiž je podle nich i mnoho Ujgurů.

Nepředvídatelnost, rozsah násilí a jeho rasová motivace připomínaly loňské nepokoje ve Lhase ze 14. března, které spustily vlnu navazujících protestů Tibeťanů po celé Tibetské náhorní plošině. Vláda se obává, že by v Sin-ťiangu mohlo dojít k podobným politickým vzpourám. Tibet stejně jako Sin-ťiang jsou řídce osídlené oblasti s rozlehlými pohořími a pouštěmi. Dohromady ale tvoří 40% čínského území, zahrneme-li území osídlená Tibeťany sousedící s Tibetskou autonomní oblastí. Jedná se tedy o nanejvýš důležité strategické hraniční pásmo spojující Čínu s jižní a střední Asií.

Urumči

Čínské úřady pohotově obvinily zahraniční organizaci, Světový ujgurský kongres (the World Uighur Congress, WUC), z „řízení“, „podnícení“ a „kontroly“ nepokojů v Urumči, neposkytly zatím ale žádné důkazy. Zvláště pak napadly Rebiju Kadirovou, která stojí v čele kongresu, a bývala rovněž členkou politické elity v Sin-ťiangu. Slečna Kadirová patřila k nejbohatším podnikatelům v regionu až do chvíle, kdy se dostala do konflitku s úřady kvůli svým sympatiím s ujgurskými nacionalisty za které strávila šest let ve vězení na základě obvinění z podvracení státní bezpečnosti. V současné době žije poblíž Washingtonu, DC.

Pozoruhodné je, že ačkoli jde o incident politicky citlivý, zpřístupnili čínské úřady Urumči zahraničním novinářům. (Po loňských nepokojích ve Lhase byl před cizinci Tibet neprodyšně uzavřen, novináře nevyjímaje.) Vláda také s nevídanou rychlostí uveřejnila počet obětí – 156 mrtvých a 1080 zraněných v době vydání tohoto článku. Sebevědomě věřila tomu, že novináři potvrdí oficiální počty, které naznačují, že zabiti byli převážně čínští Chanové. Kupodivu, přestože nemocnice vedou záznamy o etnickém původu pacientů, úřady neposkytly žádné bližší informace o původu obětí.

Zahraniční novináři, kteří na místo nepokojů dorazili 6. července, našli rozbité výlohy obchodů, vyhořelé budovy a množství shořelých aut. Manažer jedné výstavní prodejny aut vypověděl, že v noci na pondělí zaútočilo na jeho obchod několik stovek vzbouřenců a zničily přes 50 aut. Mezi desítkami obětí nepokojů hospitalizovaných v nedaleké nemocnici v Urumči byl také Chuang Čen-ťiang, 48letý čínský taxikář, který popsal, jak ho na konci směny napadli povstalci kameny a holemi. Incident vylíčil jako „děsivý“ a „nepředstavitelný“. Mnoho místních obyvatel mluvilo o vzbouřencích, kteří rozbíjeli kameny o hlavy obětí ležících na zemi a jedné dívce dokonce prý amputovali nohu.

Úřady postupovaly pravděpodobně velice neobratně při snaze předejít násilí a jeho následném potlačení, i přestože, jak samy přiznávají, měly důkazy o plánování protestu. Zatýkání podezřelých bylo však pohotové, začalo hned v noci za doznívajících protestů. Doposud bylo zatčeno na 1400 lidí. Šéf urumčijské komunistické strany Li Č' se vyjádřil, že ti, kdo se během vzpoury dopustili „krutého jednání“ budou popraveni. Sin-ťiangský guvernér a etnický Ujgur Nur Bekri se nechal slyšet, že orgány použijí „jakýchkoli prostředků“ k udržení pořádku ve městě.

Bez úspěchu. 7. července vyšly do ulic tisíce zuřících čínských Chanů žádajících pomstu Ujgurům za předchozí násilí. „Tohle už není záležitost vlády,“ běsnil jeden z protestujících s holí v ruce. „Už je to etnický boj mezi Ujgury a Chany. Jen tak to neskončí.“ Vyzbrojeni sekáčky na maso, sekerami, holemi a lopatami chodili Chanové ulicemi a měnili směr, kdykoliv někdo z nich zahlédl Ujgura. „Zabijte Ujgury!“, křičeli. „Zničte Ujgury!“ a „Jednota!“ Jeden samozvaný vůdce vykřikoval, „Nerozbíjejte věci!“ a vedl početnou skupinu směrem k mešitě. Na jeho výkřiky reagoval dav slovy „Nerozbíjejte věci, zničte Ujgury!“ Policie často jen předstírala snahu zastavit tyto davy protestujících.

Nepokoje se vystupňovaly 8. července, přestože prezident Chu Ťin-tchao přiletěl před italským summitem G8 do země, aby se ujal řešení krize a tisíce dalších ozbrojených policistů byly vyslány do centra města Urumči v nákladních automobilech, transportérech a pěších útvarech. Mnoho obyvatel Urumči věří, že nově povolané síly, ačkoli oděni do uniforem čínských polovojenských policejních jednotek, jsou ve skutečnosti vojáky čínské armády. Skupinky rozzuřených čínských Chanů, tentokrát převážně neozbrojených, ignorovaly varování vlády o nevycházení. Policisté je obklopili a oddělili Ujgury a Chany od sebe. Davům se také podařilo uzmout a osvobodit Chany zadržované policií.

Zavření mešity

Trvalo o něco déle než se objevila ujgurská verze incidentu. Mnoho Ujgurů odmítlo stanovisko vlády, že nepokoje 5. července byly součástí separatistického spiknutí. Ale jen velmi málo z nich – taková byla míra policejní represe a síla protiobvinění Chanů – k tomu bylo ochotno říci víc. Ujgurský majitel obchodu s oblečením, jenž tvrdil že byl svědkem nepokojů od samého počátku, řekl, že všechno začalo jako demonstrace naléhající na guvernéra Sin-ťiangu, aby se zúčastnil diskuze o tom, co se stalo v Kuang-tungu. Tam došlo 25. června ke sporu v němž čínští dělníci obvinili Ujgury ze znásilnění. Nejméně 2 Ujgurové přišli při tomto incidentu o život.

Asi za 90 minut nařídila policie urumčijským protestujícím, aby se rozešli, popsal událost majitel obchodu. Policie pak začala rozhánět a odtahovat ty, co se rozejít odmítli. Když na to někteří Ujgurové reagovali rozbíjením oken, policie přitvrdila a začala demonstranty bít a střílet po nich. K násilí se pak přidali Ujgurové z celého města.

Reakce na nepokoje v Sin-ťiangu byly zatím mírnější než úřady očekávaly. 6. července se v Kašgaru, 1 080 kilometrů jihozápadně od Urumči, skupina Ujgurů pokusila uspořádat protest před památnou mešitou Idh Kah. Dva západní turisté, kteří byli incidentu svědky, vypověděli, že se ho účastnilo asi 100 lidí, křičeli hesla a mávali zaťatými pěstmi. Bezpečnostní jednotky rozehnaly shromáždění za necelou hodinu a některé z protestujících odvedly, aniž by použily viditelného násilí. Okolí mešity bylo policií uzavřeno stejně jako mešita.

Úřady mohly být ve městech jako je Kašgar lépe připraveny. Taková místa pamatují mnohem více ujgurských nepokojů než Urumči, kterému již dlouho dominují Chanové. Policie oznámila, že má „informace“ o snahách o organizaci protestů v Aksu a I-ningu. V I-ningu, na hranicích s Kazachstánem, došlo k nepokojům v roce 1997.

Je pravděpodobné, že, podobně jako v Tibetu, úřady trdě zakročí, což vystupňuje nespokojenost napříč společenkými vrstvami. Sin-ťiangský nejvyšší úředník, čínský Chan Wang Le-čchüan, je rovněž členem vládnoucího pekingského politbyra. Šéfem sin-ťiangské strany je od roku 1994, kdy povýšil před Nurem Bekrim, a jeho tvrdý přístup k ujgurskému nacionalismu udělal na čínské vůdce dojem. (jeden z jeho náměstků, Čang Čching-li, se v roce 2005 stal šéfem strany v Tibetu a jeho jmenování pro Tibeťany znamenalo konec nadějí na umírněnější politiku čínské vlády v regionu.) Sám prezident Chu se v těchto záležitostech neřadí k liberálům. V 80. letech jako vůdce strany v Tibetu vyhlásil ve Lhase stanné právo po protestech v roce 1989.

Míra represe se v Sin-ťiangu vystupňovala již dlouho před nepokoji. Její eskalace začala vyhlášením americké protiteroristické kampaně v roce 2001. Čína začala v té době spojovat přetrvávající separatistické tendence v Sin-ťiangu s extrémními silami, kterým čelila Amerika. Prohlásila ujgurské Islámské hnutí východního Turkestánu (ETIM) za součást al-Kajdy. Amerika toto tvrzení podpořila, nicméně západní lidskoprávní organizace namítají, že o aktivitách Al-kajdy v Sin-ťiangu neexistují téměř žádné důkazy. Poukazují na to, že si Čína toto napojení vymyslela, aby tak ospravedlnila tvrdší postup proti ujgurským nacionalistům.

Dvaadvacet Ujgurů bylo Američany skutečně zatčeno v Afghánistánu a posláno do věznice v Guantánamu. Čtyři z nich byli v červnu propuštěni a přesídleni na Bermudy. Ostrov Palau v Pacifiku se nabídl, že přijme dalších 13. Ujguři trvají na tom, že nebyli v Afghánistánu zapojeni do žádných protiamerických operací. Jejich zajetí však pomohlo podpořit čínský argument, že i Čína čelí organizovanému teroristickému hnutí podporovanému zahraničními silami, ačkoli občasné útoky v Sin-ťiangu lze těžko považovat za dobře zorganizované. V obou loňských nejkrvavějších incidentech, které byly přičítány teroristům, byly použity jen primitivní zbraně – jeden se stal v srpnu a byl namířen proti policii v Kašgaru, zemřelo zde 17 policistů a pumový útok tentýž měsíc v Kuče, který zabil dva lidi. Sebevražedné útoky, symbol muslimských extrémistů, jsou v Sin-ťiangu takřka neznámým pojmem.

Ekonomická závist

Od roku 2001 zakázaly čínské úřady soukromé návštěvy Mekky a trvají na tom, že náboženské poutě musí být součástí organizovaných cest. Zvýšil se dohled nad mešitami v Sin-ťiangu a byly vydány zákony zakazující výuku náboženství pro děti. Studenti a zaměstnanci veřejné správy byly varováni, aby nedodržovali ramadán. Skupina ujgurských žen zorganizovala minulý rok v Khotanu protest proti snaze úřadů zakázat zahalování obličeje. (Hidžáb se v Sin-ťiangu vidí často, nosí ho zvláště starší ženy.)

Existuje jen málo důkazů o tom, že by sin-ťiangští muslimové byly pod vlivem extremistických hnutí z jiných oblastí. Jak se zdá, v Urumči byla důvodem k nepokojům spíše rasová nežli náboženská diskriminace. Ujgurové čelí větší diskriminaci už od srpna minulého roku, kdy byla zpřísněna bezpečnostní opatření v souvislosti s olympiádou v Pekingu. Policie tehdy pronásledovala Ujgury na základě jejich údajného napojení na terorismus. Hotely musely ohlašovat registraci ujgurských návštěvníků policii.

Bezpečnostní opatření jsou v Číně opět zpřísněna v souvislosti s 60. výročím založení země a oslavami chystanými na 1. října. Bude se konat také ohromná vojenská přehlídka v Pekingu, která by se mohla stát cílem nespokojených menšin, obávají se úřady. Oslava se zároveň překrývá s 60. výročím vlády komunistické strany v Sin-ťiangu. I kdyby k nepokojům v Urumči nedošlo, Ujgurům by se zřejmě tvrdá opatření, spojená s blížícími se oslavami, nevyhnula.

Ekonomické faktory zde také hrají svou roli. Mnoha Ujgurům vadí, co považují za podnikatelské zvýhodňování čínských přistěhovalců, jejichž rasová sounáležitost, obchodní a podnikatelské sítě jsou přítomny po celé Číně. Nedávná ekonomická krize mohla ještě zhoršit problémy s nimiž se potýkají ujgurští migrujicí dělníci v ostatních částech Číny, jako jsou například ti v Kuang-tungu. Miliony lidí ztratily svou práci díky nedávnému poklesu čínského vývozu.

Mnoho Ujgurů cítí, že jejich kulturní dědictví je ohroženo masivním přílivem chanských imigrantů v posledních letech. Čína zvýšila investice na západě, aby i tato část země získala z prosperity východu. Vláda popírá, že by se snažila změnit etnické složení Sin-ťiangu, Ujgurové nicméně namítají, že Chanové dostávají většinový podíl dividend z přílivu investic. Někteří se také obávají čínských snah o prosazení mandarinštiny jako vyučovacího jazyka v sin-ťiangských školách. Ujgurové si stěžují, že Chanové na ně nahlížejí s pohrdáním jako na kulturní barbary. Násilí v Urumči nejspíš posílí oba tyto stereotypy, včetně intenzivního ujgurského pocitu odcizení.

Na koho se obrátit?

Po nepokojích v Tibetu si Čína mohla alespoň usmířit Tibet a Západ tím, že přistoupila na jednání s dalajlamou. Selhala však, nevyvinula v tomto směru efektivní úsilí. Účastnila se třech jednání s dalajlamovými velvyslanci, nepřistoupila na žádné kompromisy. V případě Sin-ťiangu je pravděpodobnost otevřeného dialogu ještě nižší.

Slečna Kadirová, nejvlivnější osoba ujgurské diaspory, také vzbuzuje respekt vůči Sin-ťiangu. Ale vzhledem k její pověsti, o kterou se Čína postarala v médiích, si lze navázání komunikace jen těžko představit. Navíc jí schází dalajlamův politický vliv. Nicholas Bequelin z Human Rights Watch, americké nevládní organizace, dodává, že Kadirová je na sin-ťiangském venkově takřka neznámá. Čínská oficiální média se vysmívají tomu, co nazývají jejími ambicemi získat si respekt na Západě podobný tomu dalajlamovu. Přestože se slečna Kadirová v roce 2007 setkala s prezidentem Bushem, kromě Ujgurů o ní slyšel jen málokdo.

Západ je natolik zaujat hrozbou islámského extremismu, Čína se tedy o zdrženlivou politiku v Sin-ťiangu musí snažit ještě méně než v Tibetu. Novinářům je už dlouho zakázáno navštívit Tibet. Nicméně od teroristických útoků 11. září 2001 vychází Čína vstříc zahraničním médiím čím dál víc a umožňuje jim cestovat po Sin-ťiangu, dokonce i bez oficiálního povolení (ačkoli některé novináře policie zastavila). Možná si spočítala, že návštěvy médií pomohou na Západě upevnit dojem, že Čínu sužuje islámský militantismus. Úřady v Urumči žřídily tento týden tiskové centrum a zorganizovaly pro zahraniční novináře návštěvu postižených míst.

Vláda ale bleskurychle omezila telefonické a internetové spojení. Byla vystrašena z role, jakou sehrál internet při nedávných nepokojích v Íránu. Íránská opozice zažehla v Číně závažnou internetovou debatu, stejně jako nesouhlasné projevy v oficiálním tisku. Během několika hodin po urumčijských nepokojích se Sin-ťiang ocitl bez internetového připojení (bylo to poprvé, co byl v Číně zaznamenán tak rozsáhlý výpadek, ani při nepokojích v Tibetu k ničemu takovému nedošlo). Mezinárodní telefonní hovory byly blokovány. Během 48 hodin přestal fungovat i přenos textových zpráv. V provozu zůstalo jen několik širokopásmových linek pro média v urumčijském hotelu.

Čína by mohla stejně tak dobře směřovat k vlně protizápadního cítění, které následovalo po nepokojích v Tibetu. Neobvyklá otevřenost vůči západním médiím v Urumči kontrastuje s tvrdým odsouzením západních médií a jejich popisu událostí čínským tiskem a na internetu. Podobná reakce minulý rok vyvolala u městských Číňanů patriotické vášně a vedla k poškození vztahů s některými západními zeměmi. (Několika zahraničním novinářům bylo kvůli jejich zprávodajství o situaci v Tibetu v Číně vyhrožováno smrtí.) Západní média byla obviněna z přílišného stranění ujgurským povstalcům. Global Times, vlastenecky zanícená publikace vydávaná hlavní stranickou tiskovou agenturou People’s Daily, byla v kampani obviňování západních médií mezi předními.

Veřejná nevraživost ohledně Tibetu byla minulý rok namířena zvláště proti Francii, protože v Paříži došlo v dubnu k přerušení štafety olympijské pochodně protibetskými aktivisty, přičemž prezident Sarkozy prohlásil, že bude možná bojkotovat olympijské hry. Prezident Sarkozy se nakonec na hrách ukázal, nicméně vztahy mezi Francií a Čínou byly měsíce na bodu mrazu, a ještě se zhoršily po setkání Sarkozyho s dalajlamou na konci roku. V případě Sin-ťiangu je dosti pravděpodobné, že Amerika bude mít složitou pozici vzhledem k tomu, že poskytla azyl slečně Kadirové poté, co byla v roce 2005 ze zdravotních důvodů propuštěna z vězení. Čína si dlouho stěžovala na americké odmítnutí propustit Ujgury zadržované na Guantánamu zpět do Číny, protože by tam prý s nimi bylo špatně zacházeno.

Čína se může spolehnout na silnou morální podporu od svých sousedů ve střední Asii s nimiž úzce spolupracuje na potírání militantismu v pohraničních oblastech. Ve starých kašgarských uličkách, které jsou nemilosrdně ničeny v rámci programu obnovy města, což vyvolává další nevoli mezi místními Ujgury, se nacházejí oficiální nápisy odsuzující Hizb-ut-Tahrir, islámské hnutí požádující světový chalífát. Skupina, která má kořeny v čínském pohraničí, začala nábor nových členů v Sin-ťiangu, není ale považována za příliš rozšířenou. Čínské snahy o zavedení společného postupu se svými sousedy a výzvy k potlačení ujgurského militantismu na společném území, částečně vysvětlují důležitost, jakou kašgarské úřady organizaci připisují.

Amerika cítí, že sbližování Číny se státy střední Asie se děje na její úkor. Oceňuje ale čínskou tichou podporu své protiteroristické kampaně včetně výměny informací. Amerika nemá žádný zájem podporovat ujgurský nacionalismus, aby tím přispěla k destabilizaci již tak nestálé oblasti. Sin-ťiang je v současné době nestabilní muslimskou oblastí, kde Amerika není považována za veřejného nepřítele, alespoň u muslimské populace. Aby tomu tak zůstalo, bude zapotřebí šikovné politiky vyvažující zachování klíčových vztahů s Čínou a podporu práv poškozované menšiny.

Článek přeložen podle: Is China fraying? | The riots in Xinjiang