Ohlédneme-li se nazpět k samým počátkům dlouhé historie Číny, zjistíme, že šedesát let představuje v čínském kalendáři ucelený cyklus, tedy, že každé šedesátiletí představuje začátek nového kalendáře.Šedesát let stará Čínská lidová republika (ČLR) je tedy vskutku na konci jednoho cyklu.
Čína vstupuje do nového cyklu v době, kdy není zcela jasné, jakým způsobem si zajistí svoji další existenci. Bude i nadále postavena na systému, který propůjčuje diktát moci komunistické straně nebo umožní vznik opozice a rozvoj osobní svobody?
K „demaoizaci“ v rámci čínského politického systému však zatím nedošlo.
Stálá přítomnost zakladatele ČLR, Mao Ce-tunga, je i nadále, a to více než kdykoli předtím, jedním z legitimních zdrojů moci současných čínských politikých vůdců.
K šedesátiletému výročí založení republiky, byl na počest Mao Ce-tunga dokonce natočen film.
Jeho portrét a mauzoleum jsou stále umístěny v samotném srdci Číny na náměstí Nebeského klidu.
„Buďme ostražití!“ bylo jedno z oblíbených hesel prezidenta Maa až do konce jeho života v roce 1976.
Systém byl postaven na koceptu třídního boje vedoucího ke stihomamu vnitřního nepřítele, kterého se je třeba zbavit za jakýchkoli okolností.
Na počátku 50. let vyhlásili Číňané boj proti buržoazii, kapitalistům a vlastníkům půdy.
Na konci 50. let se zase terčem stala pravice, tedy intelektuální elita země.
V průbehu 60. let vyburcoval prezident Mao mládež a spustil Kulturní revoluci.
Koncem 70. let došlo k menší změně ve strategii, když Maův nástupce vyvolal bleskovou válku proti Vietnamu, aby udržel národní soudržnost v době nejchoulostivějšího přechodu, jaký tato obrovská země kdy zažila.
Strana přiměla lidi k tomu, aby se na příštích 30 let vzdali představy zisku.
Systém rovnostářství a plánovaného hospodářství byl najednou na zhroucení, čímž se otevřely dveře soukromé iniciativě.
I přesto však bylo nezbytné udržet pohromadě monopol čínské komunistické strany.
Tento těžký úkol byl zrealizován geniálně, protože přesně o třicet let později se rychlost hospodářského růstu stala jediným legitimním zdrojem moci režimu, který byl jinak zahnán do rohu.Stát teď brání zájmy vlastníků a snaží se dohlížet na to, aby sociální konflikty nevedly ke vzniku nezávislých odborů, což by mohlo mít za následek pád režimu.
Znovuobnovení třídního boje by v současné situaci vyvolalo takový zmatek, že je možnost naprosto nepřípustná.
Od událostí 11. září 2001 převládl namísto toho boj proti terorismu a jeho čínská alternativa národnostní separatismus.
Co by mohlo být „příhodnější“, za nedostatku jakékoli konstruktivní ideologie, než odsoudit „pokrytecké intriky“ dalajlamy a dostat tak Tibet znovu pod kontrolu, nebo černou ruku Rebiji Kadírové, známé ujgurské exulantky, a objasnit tak násilí, které propuklo v Sin-ťiangu loni v červenci?
Etnické menšiny v okrajových částech Číny hrají nyní roli katalyzátorů čínského vlastenectví, které je čím dál tím více nestálé.
Takže celý svět mohl být u toho (prostřednictvím videí), když v březnu 2008 tanky a armáda obsadily Lhasu, a letos v létě, kdy došlo k etnickému pouličnímu násilí v Urumči, při kterém zemřelo téměř dvě stě Hanů i Ujgurů a více než sedm tisíc lidí bylo podle oficiálních záznamů zraněno.
Je jasné, že současný politický systém dosahuje konce svých možností a v Číně se nachází mnoho čínských intelektuálů, bývalých stranických funkcionářů, odpůrců, bojovníků za lidská práva – aktivních nebo uvězněných, kteří režimu odporují. Nedemokratická Čína se stala hrozbou pro své obyvatele i pro celý svět.
Vzhledem k neschopnosti brát v úvahu místní, oblastní nebo mezinárodní požadavky, je reakce režimu závislá na síle, ne dialogu, což působí jen další odpor a frustraci, a vede k dašímu násilí.Odpovědné federální zřízení by umožnilo Hanům (92% populace) a menšinám skutečnou autonomii, která není v současnosti možná.
Čínští intelektuálové jako Jen Ťia-čchi a Wang Li-siung již takové řešení navrhují přes deset let.
Velvyslanci dalajlamy rovněž písemně žádají o zavedení skutečné samosprávy pro všechny Tibeťany, jejich návrhy nicméně čínská vláda zcela zamítla.
Od masakru v Sin-ťiangu se však v Číně ozývají ojedinělé hlasy, které připouští, že mírové řešení formou dialogu, které zastává dalajlama, by bylo nepochybně mnohem lepší než násilí, k nemuž dochází, když se zlost mezi Číňany a etnickými menšinami, ponechanými stranou ekonomického rozvoje, vystupňuje a propukne v etnické potyčky.
Byl-li první šedesátiletý cyklus Čínské komunistické strany započat vojenskou silou, není snad pravděpodobné, že strana o moc přijde stejným způsobem?
Takový vývoj je předpokládán málokdy, není však zcela nepravděpobný.
Autoři:
Marie Holzman, sinolog, autor mnoha děl o současné Číně
a Vincent Metten, ředitel evropské pobočky Mezinárodní kampaně za Tibet
Zveřejněno 1.10. 2009 v Le Soir: Chine, la fin d’un cycle
Žádné komentáře:
Okomentovat