Do Tibetu proudí peníze a přistěhovalci z Číny

LHASA, Tibet ― Přijíždějí vysokohorskými vlaky, které čtyřikrát za den překonávají téměř  2000 kilometrovou vzdálenost přes zasněžené vrcholky hor. Nebo je sem přivážejí vojenská nákladní auta, která s námahou supí přes střechu světa.

V loňském roce investovala čínská vláda do Tibetu tři miliardy dolarů.

Čínští dělníci, investoři, obchodníci, učitelé a vojáci proudí denně do odlehlého Tibetu. To vše v rámci snahy čínské vlády, po násilí, které zde propuklo v roce 2008, udělat z Tibetu prosperující a více čínskou oblast.

Čínská politická garnitura považuje ekonomický rozvoj spolu se zvýšenou přítomností bezpečnostních složek za klíčové řešení napjaté situace v tomto buddhistickém regionu. Pekingská vláda loni v Tibetské autonomní oblasti investovala 3 miliardy amerických dolarů, což bylo o 31 procent více než v roce 2008. Hrubý domácí produkt Tibetu roste ročně o dvanáct procent, tedy rychleji než je čínský průměr.

Jednoduché restaurace čínských Chanů, provozované v prefabrikovaných domech, rostou jako houby po dešti i v těch nejodlehlejších oblastech - u jezera severně od Lhasy.  Přibližně 1,2 milionu tibetských obyvatel venkova, tedy téměř 40 procent místní populace, bylo přestěhováno do nových domů v rámci programu „Pohodlné bydlení“. Úředníci slibují, že cestovní ruch se do roku 2020 zčtyřnásobí, což by ročně znamenalo příliv 20 milionů návštěvníků.Příliv peněz a lidí sice pomohl oblasti k prosperitě, ale u mnohých Tibeťanů též upevnil pocit odporu. Migrující chanští podnikatelé si s tibetskou konkurencí snadno poradí a pak se na zimu vrátí domů s utrženým ziskem. Velké Chany vlastněnené společnosti dominují předním průmyslovým odvětvím, od těžby, přes stavebnictví, až po cestovní ruch.

„Proč jsem sem přišel? Přece abych vydělal peníze!“ říká Siung Ča-chua, přistěhovalec ze s'-čchuanské provincie, který pět měsíců v roce provozuje restauraci na pobřeží chladného jezera Nam Tso severně od Lhasy.

Během mimořádné oficiální pětidenní cesty po Tibetu, pečlivě připravené čínským ministerstvem zahraničních věcí, měli účastníci možnost nahlédnout do života místních obyvatel v době přísného politického a vojenského dohledu.

Situace v Tibetu je stabilnější poté, co ozbrojené složky potlačily nejhorší povstání proti čínské nadvládě za posledních padesát let. Nicméně díky rostoucí přítomnosti čínských Chanů a jejich investic, z nichž profitují jen někteří, je zdejší situace stále napjatá.

Někteří čínští úředníci připouštějí, že Tibeťané jsou marginalizováni, brání přitom ale právo Chanů se do oblasti stěhovat.

„Lidské zdroje se přesouvají podle pravidel tržního hospodářství a pro rozvoj Tibetu je to nezbytné,“ prohlásil Chao Pcheng, stranický náměstek regionu, na tiskové konferenci pro malou skupinku zahraničních novinářů. Za současné situace by ale „mohlo ve společnosti docházet k nerovnoměrnému rozvoji,“ dodal. „Podnikáme opatření, která tento problém řeší.“

Vláda neumožňuje zahraničním reportérům v Tibetu volně cestovat. Novináře, kteří se účastnili úřady pořádaného zájezdu, seznámili ministerští úředníci s několika rozvojovými projekty. Žurnalisté však mohli příležitostně udělat rozhovor s místními obyvateli bez dozoru. Tibeťané s nimiž novináři měli možnost promluvit nezávisle vyjadřovali strach z bezpečnostních složek a mluvili pouze pod podmínkou anonymity.

Student střední školy si stěžoval, že Tibeťané nemohou soutěžit s přistěhovalými Chany, kteří mají často středoškolské vzdělání, na trhu práce. „Na Tibeťany vždycky zbydou jen podřadné práce,“ sdělil.

Čínské úřady tvrdí, že Tibeťané tvoří více než 95 procent místní 2,9 milionové populace, odmítají však zveřejnit odhady o počtu chanských přistěhovalců, kteří zde nemají trvalý pobyt. Ve Lhase a Žikace není pochyb o tom, že chanských čtvrtí je víc než tibetských.

Nevraživost vůči Chanům se vystupňovala během nepokojů v březnu roku 2008, kdy Tibeťané ve Lhase zapálili a vyrabovali stovky obchodů, které patřily etnickým Chanům a Chuejům, a při nichž podle údajů čínské vlády zemřelo nejméně 19 lidí, většinou prý chanských občanů. Čínské ozbrojené síly pak proti povstalým Tibeťanům napříč oblastí rázně zasáhly.

Podle Roberta Barnetta, tibetologa z americké Kolumbijské univerzity, se díky snaze o udržení dvojciferného růstu HDP etnické napětí v oblasti zhoršilo.

„Samozřejmě že HDP roste, důsledky to však má katastrofální,“ řekl. „Místní lidské zdroje pro ně důležité nebyly, spoléhali se samozřejmě na pracovní sílu zvenku a do měst přilákali obrovské množství přistěhovalců.” 

A v současné době je proto nezbytné, aby nad pořádkem ve Lhase dohlížely ozbrojené síly. Kolem Barkhoru, hlavního lhasského tržiště, plně ozbrojené čínské polovojenské oddíly pochodují proti směru hodinových ručiček kolem posvátného chrámu Jokhang, a v opačném směru přicházejí tibetští poutníci. Ozbrojení vojáci hlídkují i na střechách kolem chrámu.

Hlavní příčinou nespokojenosti je omezování svobody náboženského vyznání. V samotném chrámu Jokhang a paláci Potala, velkolepé bílé zimní pevnosti dalajlamů, jsou zakázány fotografie 14. dalajlamy. Poutníci si přinášejí dalajlamovy fotografie ukryté v medailoncích či amuletech. Když pak obcházejí kolem Potaly, z reproduktoru se hlasitě ozývá komunistická propaganda: „Jsme součástí čínského národa, součástí jeho velké budoucnosti ― jsme Číňané.“

Rozvojové programy jsou někdy přijímány kladně, jindy zase vyvolávají nelibost. Od roku 2006 tibetská vláda nařídila, že tibetští farmáři, pastevci a nomádi si se státní podporou postaví nové domy blíže silnicím. Po drsné krajině jsou rozsety nové betonové domy s tradičními tibetskými malbami.

Státní podpora na stavbu nového domu se však pohybuje kolem 1500 dolarů na domácnost, což pokryje jen zlomek potřebných prostředků. Rodiny si většinou musely opakovaně žádat o bezúrokovou tříletou půjčku ve státní bance, a také si půjčit od příbuzných a přátel.

„Ačkoli vláda ujišťuje, že si vesničané nepůjčovali více než si mohou dovolit, mnoho venkovanů z okolí Lhasy má obavy, zda budou schopni půjčky splatit, a uvádějí také, že je výše jejich dluhu znepokojuje“ popisuje Emily Yeh z Koloradské univerzity v Boulderu, která se programem zabývá a dodává: „To by se mělo objasnit za pár let, až budou půjčky splatné.“

Obyvatelé modelové obce Gaba, která je součástí programu a nachází se nedaleko Lhasy, pronajali svou půdu na osm let chanským přistěhovalcům, aby mohli splatit půjčky, které se většinou pohybují v rozmezí od 3000 do 4500 amerických dolarů. Přistěhovalci pěstují různé druhy zeleniny, které prodávají po celé Číně. Mnozí tibetští vesničané teď pracují na stavbě, zpravidla umí pěstovat pouze ječmen a nejsou tak schopni konkurovat čínským farmářům.

„Pronajímání hospodářské půdy navrhla banka,“ objasňuje starosta obce Suo-lang Ťien-cchan. „Je to možný zdroj zaručeného příjmu z něhož mohou lidé splácet půjčky.“

Nejsou to však pouze chanští farmáři, kdo profituje z pronájmů půdy. Velké společnosti z dalších částí Číny hledají cesty, jak se dostat k tibetským nerostným zdrojům.  

19. července největší čínský producent zlata, Chinese National Gold Group, zahájil těžbu v polymetalickém dole, jehož denní produkce by měla dosahovat až 15 tisíc tun. V Tibetu se nachází více než 3 tisíce potvrzených nerostných rezerv, včetně největších nalezišť chromu a mědi v celé Číně. Oficiální noviny v anglickém jazyce China Daily v březnu ocitovaly tibetského úředníka, který řekl, že těžba by mohla do roku 2020 tvořit nejméně 30 procent tibetského HDP, pričemž dnes jsou to pouhá 3 procenta.

5100, přední honkongský výrobce minerálních vod se sídlem v Pekingu, zřídil továrnu na pastvinách v Damxungu vzdáleném tři hodiny od Lhasy. V továrně se při tání ledovců stáčí  vysoce kvalitní minerální voda. Loni odsud tato společnost, pojmenovaná podle nadmořské výšky ledovce, vyvezla téměř 7,6 milionů litrů vody, která se dopravuje do centrální Číny po železnici Tibet-Čching-chaj.

Voda, která se zde nyní stáčí, dříve tekla mokřady, kde se pasou jaci. Není zcela jasné, jaký vliv má činnost společnosti na ekosystém. Manažerka firmy Ťiang Siao-chungová se přestěhovala do Tibetu před třemi lety a tvrdí, že společnost provedla před zahájením provozu v roce 2006 analýzu vlivu na životní prostředí. „Mokřady nejsou nijak zasaženy,“ prohlásila Siao-chungová.

Společnost dostává státní dotace, protože zaměstnává Tibeťany, uvedla Siao-chungová a dodala, že zhruba 95 procent ze 150 zaměstnanců jsou Tibeťané. Průměrný plat včetně dotací na bydlení činí asi 740 amerických dolarů měsíčně, což pro obyvatele Tibetské náhorní plošiny představuje nemalé jmění. Jsou to však právě čínští manažeři a vlastníci, kdo profituje nejvíce.

Krajský místopředseda Chao se vyjádřil, že pro obchodní konkurenceschopnost je klíčové „zlepšit znalosti Tibeťanů pomocí vzdělání a výcviku.“

Vláda vyzvala bohatá čínská města, aby se podílela na financování škol v Tibetu. V Žikace, městě čtyři hodiny vzdáleném od Lhasy, byla v roce 2005 dostavěna Tibetsko-šanghajská experimentální škola, do jejíž stavby investovaly šanghajské úřady 8,6 milionu amerických dolarů. Čchuang Jung-tung ze Šanghaje zde byl v lednu na tři roky jmenován ředitelem. Zdejší střední školu navštěvuje bezmála 1500 tibetských studentů.

V přízemí školy visí portrét Mao Ce-Tunga. Všechny předměty kromě tibetštiny jsou vyučovány v mandarínské čínštině. Kritici vládní politiky vůči národnostním menšinám tvrdí, že vzdělávací systém v Tibetu ničí schopnost Tibeťanů plynule mluvit svou rodnou řečí. Úřady však trvají na tom, že studenti musí ovládat čínštinu, aby byli konkurenceschopní a někteří studenti s tím souhlasí.

„Nejradši mám tibetštinu, protože doma mluvíme tibetsky,“ řekl třináctiletý Gesang Danda. „Ale protože se v naší zemi mluví čínsky, výuka probíhá v čínštině.“

V jedné třídě někdo nakreslil na tabuli červenou vlajku se srpem a kladivem. Vedle obrázku byl napsán slogan v čínštině a tibetštině: „Bez komunistické strany by nebyla nová Čína, a už vůbec ne nový Tibet.“

Autor článku: Edward Wong. Dále spolupracovali Si-jün Jangová a Helen Kaová.

Článek vyšel v tištěné podobě 25. července 2010 v The New York Times na str. A1 pod názvem: China’s Money and Migrants Pour Into Tibet