Medvídek pro Tibet v Ostravě

„Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním " - rozhovor s Khadro-la, kterou mnozí považují za dákyni.

„Když jsem byla mladá, někteří lidé říkali, že jsem blázen. Někteří říkali, že jsem dákyně. Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním."

„Protože jsem někdy upadala do poblouznění, chtěla jsem jen zjistit od Jeho Svatosti dalajlámy, jestli je to dobře nebo špatně.“

„Vždycky jsem si moc přála sloužit dobrým meditujícím,takže jsem pro ty, co žili kolem vesnice, sbírala dřevo a roznášela jim vodu.“

„Vím, že druhým nemám co nabídnout. Abych vám upřímně řekla, ve své mysli velmi silně věřím, že základem života je jen realizovat bódhičittu a prázdnotu.“

„Nejlepší moje stránka je jen ta, že jsem se setkala s nejlepší Dharmou, nejlepší praxí a nejlepšími lámy.“

Překlad rozhovoru, který zveřejnil časopis Mandala (ročník 2009, číslo leden – březen) na svých webových stránkách.

Ctihodný Roger Kunsang se setkal s pozoruhodnou Tibeťankou, kterou mnozí považují za dákyni, orákulum, jako velmi výjimečnou ji nepochybně uznávají Jeho Svatost dalajláma, Kirti Tsenšab Rinpočhe, Dagri Rinpočhe a Láma Zopa Rinpočhe.

Ctihodný Roger Kunsang:

“Můžete mi říci, proč jste odešla z Tibetu?”

Khadro-la:

„Stalo se to na poslední chvíli. Neměla jsem to v úmyslu ani jsem neměla peníze na cestování. Následovala jsem znamení, které se mi zjevilo ve snech. Byl tam autobus, který svým troubením oznamoval odjezd. Dokud jsem nenastoupila do autobusu, nevěděla jsem, kam mířím. Zjistila jsem od jiných lidí v tom autobusu, že cestují do Lhasy a potom do Žikace (někdy se přepisuje jako Šigatse, pozn. překl.). Během pár dní na cestě jsem zjistila, že také plánují jít k hoře Kailáš.

Jednoho dne, poté, co jsme ukončili naši cestu v Žikace, jsem obřadně obcházela (kora, jedna z praxí buddhistů, pozn. překl.) kolem kláštera Tashi Lhunpo. Přišel ke mně starší muž a na sobě měl indický oblek dhótí. Tento úplně cizí člověk mi dal 2000 gormo (měna v Tibetu, tibetsky – pozn. překl.). Požádal mě, abych si sedla vedle něho a začal mi vyprávět mnoho nezvyklých příběhů. Řekl mi, že Indie je za tou horou a že bych se měla setkat s Jeho Svatostí dalajlámou a mnohými dalšími lámy. Neustával ve svém naléhání, abych zamířila do Indie – a tehdy se mi to vůbec nezdálo divné. Ačkoliv, když si na to teď vzpomenu, vypadá to, že to bylo pro mě něco ohromujícího.“

Ctihodný Roger Kunsang:

„Bylo pro Vás hodně těžké dostat se do Indie?“

Khadro-la:

„Ó ano. Byla to hodně náročná situace. Neměla jsem žádný svůj vlastní plán, pouze jsem následovala poutníky. Nepamatuji si moc jasně, jak dlouho cesta trvala, ale udělala jsem patnáct koras kolem hory Kailáš a v důsledku mých neobvyklých činností a slov, které jsem říkala, se začalo o mně povídat, že jsem dákyně. Lidé se začali řadit, aby mě mohli vidět, dokonce usilovali o požehnání ode mě. Bylo to pro mě velmi unavující, když jsem měla zvládat ty davy, ale velmi laskavý mnich z blízkého kláštera se o mě dobře postaral, zajistil jídlo a pití. Dokonce zorganizoval lepší systém pro lidi, kteří za mnou přišli pro požehnání apod. Mnoho těchto lidí vyjadřovalo svoje přání, že by chtěli jít se mnou do Indie. Jedné noci, docela náhle a bez jakékoliv diskuse, jsem se rozhodla odejít do Indie. A tak muž, který byl naším průvodcem, provázel sedmnáct z nás z autobusu podél pěšiny, která vedla k hranici. Nebyl moc zkušený a trvalo to sedmnáct dní, než jsme došli do Káthmandú v Nepálu. Cesta je to jen na sedm dní. Byli jsme v zemi nikoho, a jelikož tam nebyly žádné skutečné stezky nebo lidé, kterých bychom se zeptali, nebylo možné ani zjistit, jestli jsme už z Tibetu venku. Museli jsme jen následovat znamení, která jsem měla ve svých snech. Když jsme byli zmatení, pokud jde o cestu, dostala jsem instrukce, abychom šli směrem, kde se objeví kruh světla. Možná to bylo požehnání dalajlámy nebo Palden Lhamo.

Někdy jsme museli jít celý den bez jídla nebo pití a někdy jsme museli jít přes noc. Nebyli jsme připraveni na tak dlouho cestu. Když jsem dorazila do Nepálu, cítila jsem se vážně nemocná v důsledku otravy jídlem. Nemohla jsem pokračovat se svojí skupinou do Indie. Musela jsem zůstat v přijímacím centru v Káthmandú, zvracela jsem krev, takže personál měl podezření, že mám nakažlivou chorobu. Byla jsem ponechána, abych spala mimo budovu, venku na poli. Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla změnit polohu. Když jsem se potřebovala pohnout, používali dlouhé tyče, aby mě strkali na záda a dopředu, protože se obávali dotýkat se mě svýma rukama. Jak se můj stav zhoršoval, personál si myslel, že nepřežiju, a tak se mě ptali, jestli chci zanechat nějakou zprávu pro svou rodinu a ptali se na adresu, aby mohli zprávu doručit.

Takže jsem požádala, aby se mniši v klášteře, poté, až zemřu, modlili a vzali moje tělo na kremaci na vrchol, o kterém jsem se později dozvěděla, že je to vrchol svatého Nagardžuny, kde Buddha předával sútru Langru Lungten. Požádala jsem je, aby vzali moji moč do láhve a dali ji tomu, koho potkají jako prvního u vchodu ke stúpě v Boudhanathu. Byla jsem napůl v bezvědomí, ale byli tak laskaví, že to pro mě udělali. Člověk, který vzal mou moč, potkal jistého muže u vchodu. Ukázalo se, že je to tibetský lékař. Testoval mou moč a diagnostikoval, že jsem se otrávila z masa. Předepsal mi léky a dokonce mi poslal speciální požehnané pilulky. Moje zdraví se výrazně zlepšilo a měla jsem hodně dobrých snů. Když jsem se zotavila, poslali mě do Dharamsaly do přijímacího centra, společně s dalšími lidmi, kteří dorazili.

Přijela jsem do Dharamsaly nedlouho poté, co nějací mniši z mojí vesnice měli spor s pracovníky v centru – takže ti pak měli negativní dojem z kohokoliv, kdo přišel ze stejné oblasti. V důsledku toho, jsem se také stala obětí. Protože jsem byla docela mladá, ptali se mě, jestli chci do školy nebo do výcviku nějakých dovedností. Má odpověď byla docela přímočará a upřímná. Řekla jsem, že nemám zájem chodit do školy ani se něco dalšího učit. Když jsem byla doma, vždycky jsem měla velmi silné přání sloužit dobrým meditujícím, takže jsem pro ty, co žili kolem vesnice, sbírala dřevo a roznášela jim vodu. Dokonce jsem nevěděla, že Tibet obsadili Číňani a to že je důvodem, proč Tibeťani odcházejí do exilu. Nebyla jsem týrána Čínany a neměla jsem jakýkoliv nedostatek jídla nebo ošacení. Moje jediné přání bylo vidět Jeho Svatost dalajlámu a protože jsem měla někdy problém, že jsem upadala do poblouznění, chtěla jsem jen zjistit od Jeho Svatosti dalajlámy, jestli je to dobře nebo špatně. To bylo všechno, co jsem chtěla, jinak jsem se chtěla vrátit domů…“

Ctihodný Roger Kunsang:

Takže jste měla pocit, že tzv. pobláznění bylo v té době Váš problém?

Khadro-la:

“Ano. A ačkoliv jsem se úplně zotavila po nemoci, pořád jsem krvácela. Mnoho nově přijíždějících lidí mělo průjem, ale kdykoliv byl záchod špinavý, obvinili mě, že to dělám já, protože všichni věděli, že mám problém se žaludkem. Takže mě nutili, abych uklízela záchody. A lidé z personálu mi hubovali „říkaj o tobě, že jsi dákyně, tak proč bys měla spoléhat na nás? Proč musíš jíst jídlo a využívat tady přístřeší? Proč prostě nepřitáhneš slunce sem dolů?“ A tak dál, a tak dál...

Nemohla jsem si brát jídlo, které bylo určeno pro centrum, ale někdy jsem potřebovala požádat lidi v kuchyni o horkou vodu. Často mě vyhodili a vynadali. Zdálo se, že je to v důsledku potíží, které se předtím objevily mezi mnichy z mojí vesnice a členy personálu centra.

Nedařilo se mi dostat audienci u Jeho Svatosti, protože mě obviňovali, že mám přenosnou nemoc, která by ho mohla nakazit. Někteří říkali, že jsem blázen. Někteří dokonce říkali, že bych měla opustit centrum nebo být poslaná do útulku pro duševně choré. Dokonce mi zakázali na několik měsíců veřejné audience. Místo toho jsem každé ráno obřadně obcházela dalajlámovo sídlo. Jednoho dne jsem zaslechla, že Jeho Svatost se právě odněkud vrací domů, takže jsem se schovala u ulice, abych ho pozdravila. Jak jeho auto projíždělo podél kláštera Namgjal, viděla jsem velmi jasné světlo zářící na přední okno auta a uvnitř jsem viděla jeho se spoustou rukou kolem jeho ramen! Bylo to poprvé, kdy jsem viděla Jeho Svatost, a tak jsem přiskočila k autu, abych se poklonila, přičemž jsem upadla do bezvědomí, málem pod auto.

Muž z mojí vesnice mě odnes zpátky do centra a znovu začala sprcha nadávek. Ale myslím, ve mně došlo k velmi silné změně, tím že jsem viděla Jeho Svatost a nikdy jsem se nezlobila na personál. Myslela jsem si „ó, oni se musí starat o tolik lidí a samozřejmě někdy jsou rozhození.“

Navzdory mnohým žádostem, i nadále jsem nedostala audienci u Jeho Svatosti. Na veřejných audiencích se mi podařilo najít místo. Když přišel, střežený ochrankou, chytnul mě jeden z ostrahy a stráže mě odvedli ven z nádvoří, kde se učení mělo konat, přičemž mi řekli, že mám zůstat dole na schodech. Bylo mi tak smutno, když jsem si pomyslela, jak těžkou karmu jsem si musela v minulosti způsobit, že teď nemůžu Jeho Svatost dokonce ani vidět.

Učení začalo recitací Sútry srdce. Mohla jsem slyšet Jeho Svatost, jak ji zpívá, a jak říká „žádné oči, žádný nos“ atd., začala jsem mít velmi zvláštní pocit. Když říkal „forma je prázdná a prázdnota je forma,“ cítila jsem paprsky světla padající na mě, vstupující z koruny a naplňující celé moje tělo. Cítila jsem, jak jsem nadzdvižená ve vzduchu. Měla jsem silný pocit radosti a nostalgie.

Jak šel čas, poznala jsem nějaké meditující a dostala jsem se do kontaktu s některými vysokými lámy jako je Kirti Tsenšab Rinpočhe and Khalkha Džetsun Dampa. Dostala jsem od nich požehnanou vodu a i oni se mnohokrát různě pokoušeli umožnit mi kontakt s Jeho Svatostí. Ale k žádnému pokroku nedošlo, takže jsem se nakonec rozhodla, že se vrátím do Tibetu. Byla jsem obzvlášť smutná, že jsem nedokázala splnit některé úkoly, o které mě ten starý pán v Žigace (Šigatse) požádal, abych udělala. Byly tam určité důležité věci, které jsem měla udělat, jako je obřad obětování pro dlouhý život a jistá další tajná věc, a čas na všechny tyto aktivity se chýlil ke konci.

Informovala jsem Kirti Tsenšab Rinpočheho o mém rozhodnutí, ale trval na tom, abych se nevracela. Řekl, že ve mně vidí něco důležitějšího než jen orákulum; mohl ve mně vidět určitou zvláštnost. Řekl, že pro Jeho Svatost budu velmi užitečná, a poradil mi, abych zůstala v Dharamsale. „Vytvořím mezi Vámi a Jeho Svatostí zlatý most.“ Poslouchala jsem ho a podivovala se, proč takový velký učenec a láma toho tolik o mně říká. Brzy poté, velmi neočekávaně, mi dovolili audienci, společně s dalšími novými příchozími.

Bylo nás tam hodně neklidně čekajících. Viděla jsem Jeho Svatost přicházet k nám a viděla jsem hodně zářícího světla a mnoho rukou, právě jak jsem to viděla předtím. Brzy jak jsem vstala, abych dělala poklony, ochranka mě znovu chytila a odtáhla pryč. Snad mě kopnuli nebo udeřili, protože když jsem znovu nabyla vědomí, na svém těle jsem našla modřiny.

Ale poté, co Jeho Svatost udělil audience všem těm lidem, požádal, aby přivedli to dámské orákulum, takže mě vzali k němu. Jak jsem k němu přišla, chytila jsem jeho chodidla a upadla jsem znovu do bezvědomí. Když jsem se vzpamatovala, Jeho Svatost se mě ptal na můj domov a mnoho dalších věcí, ale nemohla jsem mluvit. Žádná slova nevyšla – měla jsem příliš radosti na to, abych něco řekla. Později jsem mu mohla povědět všechno, co mi řekl ten starý muž v Žigace; slyšel všechno o mně a mých problémech. Byla jsem potvrzená jako ochranné orákulum a Jeho Svatost mě požádal, abych se nevracela zpátky do Tibetu. Obdařil mě různými oprávněními a instrukcemi, a já začala dělat retreaty (meditační ústraní - intenzívní praxe, pozn. překl.), které mi poradil.

Ctihodný Roger Kunsang:

Kde jste žila? U kláštera nebo někde jinde?

Khadro-la:

Soukromý úřad kláštera Namgjal mi dal dům. Je to ten dům, v kterém nyní žiji. Bylo to v té době, když byl zavražděn učitel Dialektické školy skupinou stoupenců Šugden, a říkalo se, že také budu zavražděna. Mniši kláštera Namgjal se velmi obávali o mou bezpečnost. Právě takhle jsme se sblížili. Ve skutečnosti jsem se pokoušela odmítnout jejich ochranu. Říkala jsem jim, pokud mým osudem je, abych byla zabitá, pak tomu nikdo nemůže zabránit, ale pokud mojí karmou není zemřít, stoupenci Šugden mi nemohou ublížit. Mniši mě neposlouchali a neustále se o mě dobře starali.

Když jsem byla fyzicky velmi slabá, Jeho Svatost kontaktoval Kjabdže Trulšik Rinpočheho a poslali mě na léčení do Francie. V tu dobu jsem poznala Lámu Zopu Rinpočheho. Opravdu, v důsledku mého chabého zdraví jsem poznala tak mnoho lidí!

Během mého retreatu a praxe se objevila příznivá znamení a také určité pozitivní výsledky, ale ráda bych řekla, že všechno jsou to pouhé halucinace. Cokoliv dobrého se přihodí, není nic než požehnání Jeho Svatosti. Sama nejsem nijak lepší než ta nejubožejší bytost mezi těmi všemi ostatními.

Asi před dvěma lety mi Jeho Svatost poradil, kdykoliv přijde příležitost, měla bych dávat učení nebo jiný druh služby, kterou mohu splnit pro ty, kteří to potřebují. Ale vím, že druhým nemám co nabídnout. Abych vám upřímně řekla, v mé mysli velmi silně věřím, že základem života je jen realizovat bódhičittu a prázdnotu. Ačkoliv je těžké toho dosáhnout, mým hlavním přáním je dosáhnout nezlomné důvěry v tyto dvě věci předtím, než zemřu. Pokud nemohu pomoci lidem rozvinout tyto věci, naše setkání je pouhým mrháním času. Bez toho jsem ta nejubožejší, pokud jde o vnitřní, vnější a skryté vyhlídky. Nejlepší moje stránka je jen ta, že jsem se setkala s nejlepší Dharmou, nejlepší praxí a nejlepšími lámy.

Ctihodný Roger Kunsang:

Kdy poprvé jste cítila, že jste dákyně?

Khadro-la:

Vždycky jsem myslela tak, že nejsem dákyně. Nevím, kdo jsem. Někteří lámové říkají, že jsem Khandro Yeshe Tsogjal, někteří říkají, že jsem Vadžrajogíní, a jiní, že jsem Tara. Může to být jejich čistá představa. Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním.

Když jsem byla mladá, někteří lidé říkali, že jsem blázen. Někteří říkali, že jsem dákyně. Nevím. Nepochybuji, že mám velmi silné karmické stopy z minulosti, protože jsem byla velmi drahá Jeho Svatosti a pro mnohé jiné vysoké lámy z Tibetu i mimo Tibet. Někteří lámové z Tibetu, které jsem nikdy neznala, mi vyjadřovali lásku, respekt, přání dobrého, a často obětiny a velebení. Jiný důvod je, že někdy slova, která vyjadřují vhled prázdnoty, jdou z mých úst automaticky – něco, co jsem předtím nikdy neslyšela a nestudovala – ale později si nepamatuji, co jsem řekla.

Ctihodný Roger Kunsang:

Můžete mluvit o způsobech, kterými můžete pomoci dalajlámovi?

Khadro-la:

Mám cíl: je tu rozsáhlá, výjimečná linie učení, zplnomocnění a instrukcí Velkého 5. dalajlámy (Ngawang Lobsang Gyatso; 1617–1682; pozn. překl.). Je to nyní přibližně 360 let, kdy je prvně objevil, a od té doby nebylo možné znovu je odkrýt. Cítím silné karmické propojení s touto speciální linií, takže moje jediné přání je obnovit tuto celou linii pro Jeho Svatost. Může ji předat mnoha dalším a já sama se velmi zajímám o praktikování této linie.

Také plánuji centrum pro retreaty specielně věnované této praxi. Přeji si tam mít malou skupinu vážně praktikujících. Možná by to mohli být geše, kteří ukončili studium Madyamaka Pradžnaparamita, mají silné přání praktikovat a přitom hledají vhodné prostředí. Pokud to budu moci uskutečnit, bude to velmi dobrý dárek (obětina) pro Jeho Svatost, o kterém jsem přesvědčena, že bude zásadním přínosem pro jeho dlouhý život. Je to velmi důležité učení vztahující se k celému světu a není pochyb, že je také důležité pro tibetskou otázku. Myslím, že když Jeho Svatost nazývá Lámu Zopu Rinpočheho a Dagri Rinpočheho svými milovanými žáky, souvisí to s jejich vazbou na tuto linii.

Ctihodný Roger Kunsang:

Děkuji!

ODKAZY:

Časopis Mandala

Přednášky

„Dákyně - khandro - khadroma" podle Wikipedia

Titul „dalajláma“ (anglicky Dalai Lama) podle Wikipedia

Pozn. překl.: „la“ je koncovka přidávaná k jménu, vyjadřující zdvořilost a láskyplnost. Khadro někdy Tibeťani vyslovují s nosovým "n", Khandro. Khandro je označení pro dákyni.

Copyright © Mandala Publications

Věnováno všem, kteří moudrou cestou usilují o osvobození od utrpení všech cítících bytostí a o úplné osvícení.

Poznámka k Memorandu o skutečné autonomii pro tibetský národ

Poznámka k Memorandu o skutečné autonomii pro tibetský národ byla představitelům vlády Čínské lidové republiky oficiálně předána vyslanci Jeho Svatosti dalajlamy během devátého kola rozhovorů, konaného v lednu 2010 v Pekingu.

Přeloženo z anglického překladu tibetského originálu

Poznámka k Memorandu o skutečné autonomii pro tibetský národ

Úvod

Tato Poznámka je reakcí na základní obavy a výhrady čínské ústřední vlády týkající se jádra Memoranda o skutečné autonomii pro tibetský národ (dále jen Memorandum), předloženého představitelům vlády Čínské lidové republiky (ČLR) 31. října 2008 během osmého kola pekingských rozhovorů mezi představiteli ČLR a vyslanci Jeho Svatosti dalajlamy.

Po pečlivém prostudování odpovědí a reakcí ministra Tu Čching-lina a výkonného náměstka ministra Ču Wej-čchüna pronesených v průběhu rozhovorů a prohlášení učiněných čínskou ústřední vládou po skončení rozhovorů jsme dospěli k závěru, že některé body Memoranda nebyly čínskou ústřední vládou správně pochopeny, nebo se jim ze strany čínské vlády dostalo chybné interpretace.

Čínská ústřední vláda prohlašuje, že Memorandum je v rozporu s Ústavou ČLR a se Třemi zásadami.1 Tibetská strana se naopak domnívá, že k uspokojení potřeb tibetského národa, nastíněných v Memorandu, může dojít v souladu s literou a duchem Ústavy a s ústavním principem autonomie, a že požadavky Tibeťanů nejsou v rozporu se Třemi zásadami. Cílem této Poznámky je tento názor objasnit.

Počínaje rokem 1974 Jeho Svatost dalajlama usiluje o vyřešení tibetské otázky prostřednictvím autonomie namísto nezávislosti. V roce 1979 vyjádřil čínský vůdce Teng Siao-pching ochotu vyjednávat o všech požadavcích Tibeťanů kromě nezávislosti. Od té doby Jeho Svatost dalajlama přišel s několika iniciativami směřujícími k vyjednání oboustranně přijatelného řešení tibetského problému. Vytrvale se přitom přidržoval „politiky střední cesty“, jejímž cílem je nalezení oboustranně přijatelného a oboustranně výhodného řešení prostřednictvím vyjednávání vedeného v duchu usmíření a kompromisu. Ve stejném duchu byly formulovány Pětibodový mírový plán a Štrasburský návrh. Jelikož se tyto návrhy nesetkaly u čínské ústřední vlády s žádnou pozitivní odezvou a v březnu 1989 bylo v Tibetu vyhlášeno stanné právo, byl Jeho Svatost dalajlama nucen v roce 1991 prohlásit svůj Štrasburský návrh za neplatný. Navzdory tomu zůstal i nadále plně oddán politice střední cesty.

Znovunavázání dialogu mezi čínskou ústřední vládou a vyslanci Jeho Svatosti dalajlamy v roce 2002 poskytlo oběma stranám příležitost objasnit své postoje a hlouběji porozumět obavám, potřebám a zájmům druhé strany. S ohledem na odůvodněné obavy, potřeby a zájmy čínské ústřední vlády Jeho Svatost dalajlama znovu podrobně zvážil reálnou situaci. To je důkazem jeho flexibility, otevřenosti a pragmatismu, stejně jako upřímnosti a oddanosti hledání oboustranně výhodného řešení.

Memorandum o skutečné autonomii pro tibetský národ bylo sepsáno jakožto odpověď na výzvu přednesenou představiteli čínské ústřední vlády během sedmého kola rozhovorů v červenci 2008. Navzdory tomu se zdá, že kritická reakce čínské ústřední vlády na Memorandum není založena na skutečnostech uvedených v tomto dokumentu, oficiálně předloženém vyslanci Jeho Svatosti, ale na starších veřejně přednesených návrzích a prohlášeních učiněných ve zcela jiné době a v jiném kontextu.

Memorandum jednoznačně uvádí, že, jak již bylo mnohokrát řečeno, Jeho Svatost dalajlama neusiluje o samostatnost Tibetu a jeho odtržení od ČLR, nýbrž o nalezení takového řešení, jež by bylo ve shodě s Ústavou a s ústavním principem regionální národní autonomie.

Mimořádný všeobecný sjezd Tibeťanů žijících v diaspoře uspořádaný v listopadu roku 2008 v Dharamsale odsouhlasil pokračování dialogu s představiteli ČLR vedeného v duchu politiky střední cesty. Představitelé mezinárodního společenství opakovaně vyzvali obě strany k návratu k vyjednávacímu stolu. Někteří z nich vyjádřili názor, že Memorandum představuje dobrý výchozí bod pro budoucí vyjednávání.

1. Respektování suverenity a teritoriální integrity Čínské lidové republiky

Jeho Svatost dalajlama při mnoha příležitostech prohlásil, že neusiluje o odtržení Tibetu od Čínské lidové republiky a o samostatnost Tibetu. Jeho cílem je setrvání Tibetu v Čínské lidové republice. Tento postoj je v Memorandu vyjádřen jednoznačně.

Memorandum požaduje skutečnou autonomii, nikoli nezávislost, „částečnou nezávislost“ či „maskovanou nezávislost“. To je zřejmé z těch částí Memoranda, které povahu skutečné nezávislosti vysvětlují. Autonomie požadovaná Memorandem svým stupněm a formou nijak neodporuje principu regionální národní autonomie garantovanému Ústavou ČLR. Mnoho autonomních oblastí nacházejících se v různých částech světa se těší stejné míře autonomie, jaká je požadovaná Memorandem, aniž by to jakýmkoli způsobem ohrožovalo suverenitu a jednotu států, jichž jsou součástí. To platí stejnou měrou o unitárních státech jakož i o státních útvarech uspořádaných na federálním principu. Mnozí nezávislí mezinárodní pozorovatelé včetně mnohých nezaujatých politických představitelů a vědců vyjádřili názor, že Memorandum skutečně požaduje autonomii v rámci Čínské lidové republiky a nikoli odtržení a samostatnost.

Oficiální pohled čínské vlády na dějiny Tibetu se liší od pohledu Tibeťanů a Jeho Svatost dalajlama si uvědomuje, že s ním příslušníci jeho národa nemohou souhlasit. Minulost je minulost a nelze ji změnit. Jeho Svatost dalajlama pohlíží do budoucnosti a neulpívá na věcech minulých. Nepřeje si, aby se rozdíly v interpretaci historických událostí staly překážkou na cestě k oboustranně výhodné koexistenci Tibetu a Číny v hranicích Čínské lidové republiky.

Reakce čínské ústřední vlády na Memorandum svědčí o přetrvávající nedůvěře a podezření, že návrhy Jeho Svatosti jsou taktickými manévry, jejichž skutečným cílem je nezávislost. Jeho Svatost dalajlama je si plně vědom obav čínské vlády ze zpochybnění legitimity současného politického uspořádání. Veden tímto vědomím se Jeho Svatost dalajlama prostřednictvím svých vyslanců i osobně na veřejnosti vyjádřil, že je připraven dohodu o autonomii, jakmile jí bude dosaženo, podpořit vahou své morální autority a dodat jí tak legitimitu, jíž bude zapotřebí k získání podpory občanů a k úspěšné realizaci.

2. Respektování Ústavy Čínské lidové republiky

Memorandum výslovně uvádí, že skutečné autonomie, o níž Jeho Svatost dalajlama pro tibetský národ usiluje, má být dosaženo v rámci daném Ústavou a ústavním principem regionální autonomie, a nikoli mimo tento rámec.

Hlavním smyslem principu regionální národní autonomie je uchování a ochrana národní identity, jazyka, zvyků, tradic a kultury menšinových národů žijících v mnohonárodnostním státě na základě rovnoprávnosti a spolupráce. Aby princip regionální autonomie mohl být uplatněn, Ústava umožňuje ustavení samosprávných orgánů na těch územích, kde menšinové národy tvoří souvislé osídlení. V souladu s tímto principem Bílá listina o regionální etnické autonomii Tibetu (květen 2004) uvádí, že „menšinové národy jsou pány svého vlastního osudu a má jim být dána do rukou vláda nad jejich vlastními záležitostmi“.

Při zachování základních ústavních principů se Ústava a její interpretace přizpůsobují specifickým dobovým potřebám a podmínkám. Flexibilita při interpretaci a aplikaci Ústavy byla v minulosti mnohokrát demonstrována vedoucími orgány Čínské lidové republiky, které v odpovědi na změny podmínek přijaly několik ústavních dodatků a změn. Pokud by byl stejný princip uplatněn v případě Tibetu, umožnil by, jak uvádí Memorandum, plné uspokojení potřeb Tibeťanů v souladu s Ústavou a s ústavním principem regionální národní autonomie.

3. Respektování Tří zásad

Názory Jeho Svatosti dalajlamy představené v Memorandu nijak nezpochybňují vedoucí úlohu Čínské komunistické strany v Čínské lidové republice. Na druhé straně je zřejmé, že chce-li Čínská komunistická strana dosáhnout jednoty, stability a harmonie ve společnosti, bude muset změnit svůj nedůvěřivý přístup k tibetské kultuře, náboženství a k tibetské národní identitě.

Stejně tak Memorandum nezpochybňuje socialistický systém Čínské lidové republiky. Nic z toho, co je v něm řečeno, nelze interpretovat jako požadavek zrušení tohoto systému v oblastech obývaných Tibeťany. Co se týče soukromého názoru Jeho Svatosti dalajlamy na socialismus, je všeobecně známo, že vždy upřednostňoval sociálně orientovaný ekonomický a politický systém, založený na rovnosti všech a usilující o zlepšení životní situace chudší části společnosti prostřednictvím sociálních dávek.

Požadavek skutečné autonomie v rámci ČLR, formulovaný Jeho Svatostí dalajlamou, vychází z principu autonomie menšinových národů, zakotveného v Ústavě ČLR, a je v souladu s deklarovaným smyslem tohoto principu. Současný způsob uvádění tohoto principu do praxe však má, jak uvádí Memorandum, za následek odepření skutečné autonomie tibetskému národu a popření jeho práva řídit samosprávným způsobem své záležitosti. Důležitá rozhodnutí týkající se osudu Tibeťanů nejsou přijímána jimi samými. Zavedení politického uspořádání respektujícího plnou autonomii Tibetu, navrhované v Memorandu, by Tibeťanům umožnilo využít práva na skutečnou autonomii a stát se pány svých vlastních záležitostí, v souladu s ústavním principem autonomie.

Z výše uvedených skutečností vyplývá, že Memorandum není v rozporu se Třemi zásadami.

4. Respektování nadřazenosti a pravomocí čínské ústřední vlády

Návrh formulovaný v Memorandu nepopírá svrchovanou moc Všečínského shromáždění lidových zástupců (VSLZ) a dalších orgánů ústřední státní správy ČLR. Jak uvádí Memorandum, tento návrh plně respektuje nadřazenost ústřední vlády, včetně Všečínského shromáždění lidových zástupců, vládě autonomního Tibetu.

Jakákoli forma skutečné autonomie vyžaduje dělbu kompetencí a odpovědnosti, včetně moci zákonodárné, mezi ústřední vládou a vládou autonomních správních celků. Legislativní moc je pochopitelně omezena na území spadající pod legislativní pravomoc příslušného orgánu samosprávy. To platí jak v unitárních státních celcích, tak ve státních celcích uspořádaných podle federativního principu.

Také tento princip je zakotven v Ústavě ČLR. Smyslem ústavního principu autonomie je umožnit autonomním správním celkům širší autonomii, než jaké se těší ostatní provincie. Požadavek na schvalování všech zákonů a vyhlášek přijatých autonomními oblastmi Stálým výborem VSLZ (článek 116 Ústavy) je však v současné době uváděn do praxe takovým způsobem, že ponechává orgánům samosprávy autonomních oblastí méně prostoru přijímat rozhodnutí vyhovující místním podmínkám, než jaký je dán ostatním (tj. ne-autonomním) čínským provinciím.

Všude, kde dochází k rozdělení výkonné moci mezi různé úrovně státní správy (jako například mezi ústřední vládu a samosprávu autonomní oblasti), je nezbytné definovat procesy umožňující schvalování politických rozhodnutí a vzájemnou spolupráci. Tyto procesy usnadňují porozumění a umožňují řešení nesrovnalostí a odlišností v politice, zákonech a vyhláškách. Zároveň snižují pravděpodobnost neshod týkajících se výkonu pravomocí svěřených orgánům na různých úrovních státní správy. Zároveň je třeba zdůraznit, že schvalovací procesy umožňující vzájemnou spolupráci nestaví ústřední vládu a samosprávu autonomních oblastí na stejnou úroveň, ani nezpochybňují nadřazené postavení ústřední vlády.

Zakotvení konkrétní podoby autonomního uspořádání v Ústavě a zákonech neznamená zrovnoprávnění ústřední a místní vlády a neomezuje ani neoslabuje pravomoc nejvyšších orgánů státní správy. Cílem ústavního zakotvení konkrétní podoby autonomie je poskytnout (zákonně odůvodněnou) jistotu orgánům ústřední vlády i samosprávy autonomní oblasti, že druhá strana unilaterálně nezmění základní podobu dohodnutého autonomního uspořádání a že změny týkajících se základních rysů tohoto uspořádání musí projít stanoveným schvalovacím procesem.

5. Výhrady čínské ústřední vlády ke konkrétním pravomocem zmíněným v Memorandu

a) Bezpečnost

Důvodem, proč zařazení oblasti veřejného pořádku do kompetencí autonomní oblasti vyvolalo námitky představitelů ústřední vlády, bylo s největší pravděpodobností chybné ztotožnění veřejného pořádku s národní obranou. Národní obranu a veřejný pořádek považujeme za dvě různé oblasti. Jeho Svatost dalajlama je přesvědčen, že odpovědnost za obranu Čínské lidové republiky musí zůstat v rukou ústřední vlády a kompetence spadající do této oblasti nemají být svěřovány samosprávě autonomních oblastí. Stejným způsobem jsou otázky bezpečnosti řešeny ve většině států zahrnujících autonomní správní celky. Memorandum se zmiňuje výslovně o „veřejném pořádku a bezpečnosti v autonomních oblastech“ a požaduje, aby příslušníci pořádkových a bezpečnostních sil byli převážně Tibeťané, jejichž výhodou je znalost místních zvyků a tradic. Smyslem takového požadavku je zabránit incidentům narušujícím porozumění mezi národy. Memorandum přitom vychází z principu zakotveného v článku 120 Ústavy (rozpracovaného v článku 24 Zákona o regionální národní autonomii), který stanoví: „Orgány samosprávy národních autonomních oblastí mohou, v rámci bezpečnostních struktur státu, s ohledem na specifické potřeby a se souhlasem Státní rady formovat bezpečnostní síly odpovědné za udržení veřejného pořádku.“

V této souvislosti je také třeba zdůraznit, že Memorandum v žádném ze svých bodů nepožaduje odchod Čínské osvobozenecké armády z tibetských území.

b) Jazyk

Ochrana, užívání a rozvoj tibetského jazyka jsou nezbytnou součástí skutečné autonomie tibetského národa. Požadavek na vyhlášení tibetštiny za hlavní jazyk tibetských oblastí je v souladu s politikou čínské vlády, jak je možné se dočíst v Bílé listině o regionální etnické autonomii Tibetu, kde se píše, že vyhlášky přijaté tibetskou regionální vládou zaručují, aby „v Tibetské autonomní oblasti byly rovným dílem používány tibetština a čínština, přičemž tibetština má být hlavním jazykem...“. Použití termínu „hlavní jazyk“ v Memorandu svědčí o tom, že se počítá i s používáním dalších jazyků.

Fakt, že se Memorandum nezmiňuje o nutnosti vyučovat čínštinu nelze interpretovat v tom smyslu, že čínština, jež je hlavním a společným jazykem celé ČLR, by měla být z tibetských škol „vyloučena“. V této souvislosti bychom také rádi zmínili fakt, že vedení Tibeťanů v exilu podporuje vyučování čínštiny v exilové komunitě.

Požadavek Memoranda, aby se Tibeťané ve zvýšené míře mohli věnovat studiu svého rodného jazyka, nelze interpretovat jakožto projev „separatistických tendencí“.

c) Řízení migrace obyvatelstva

Memorandum navrhuje, aby samospráva autonomní oblasti měla pravomoc regulovat pobyt, usidlování, zaměstnanost a ekonomické aktivity osob, které se do tibetských oblastí stěhují z jiných částí země. Podobné pravomoce jsou obvyklým rysem autonomie a ani v Čínské lidové republice zajisté nejsou bezprecedentní.

Na světě existuje velké množství zemí, které zavedly administrativní systémy či přijaly zákony, jejichž cílem je chránit zranitelné oblasti nebo domorodé obyvatelstvo náležející k národnostním menšinám před nadměrným osidlováním obyvatelstvem pocházejícím z jiných oblastí. Memorandum výslovně uvádí, že tento požadavek neznamená vysídlení občanů netibetských národností, kteří v Tibetu žijí dlouhodobě. To bylo mnohokrát zdůrazněno v dřívějších prohlášeních Jeho Svatosti dalajlamy a představitelů kašagu, stejně jako v průběhu rozhovorů vyslanců Jeho Svatosti s představiteli čínské ústřední vlády. Ve svém projevu před Evropským parlamentem proneseném dne 4. prosince 2008 Jeho Svatost dalajlama prohlásil: „Naším cílem není vyhnání osob jiné než tibetské národnosti. Důvodem našich obav je uměle vyvolané masové stěhování příslušníků chanské a dalších národností do mnoha oblastí obývaných Tibeťany, jehož důsledkem je marginalizace původního tibetského obyvatelstva a nadměrná zátěž křehkého životního prostředí Tibetské náhorní plošiny.“ Z těchto slov je patrné, že Jeho Svatost v žádném případě neusiluje o to, aby Tibet byl osídlen pouze Tibeťany a příslušníkům jiných národností byl uzavřen. Memorandum pouze požaduje takové rozdělení pravomocí týkajících se regulace pohybu sezónních pracovníků a nových osadníků, které umožní ochranu vysoce zranitelného původního obyvatelstva tibetských oblastí.

Ve své odpovědi na Memorandum čínská ústřední vláda odmítla svěřit řízení vstupu a ekonomických aktivit osob pocházejících z jiných částí ČLR na území Tibetské autonomní oblasti do rukou samosprávy s odůvodněním, že „Ústava ani Zákon o regionální národní autonomii neobsahují články umožňující omezování pohybu obyvatelstva bez stálého místa pobytu.“ Článek 43 Zákona však praví: „V souladu s příslušnými zákony přijmou orgány samosprávy národních autonomních oblastí opatření regulující pohyb obyvatelstva bez stálého místa pobytu.“

Z toho vyplývá, že návrh formulovaný v Memorandu je slučitelný s Ústavou.

d) Náboženství

Požadavek Memoranda, aby Tibeťané mohli svobodně praktikovat své náboženství v souladu se svou náboženskou vírou, se opírá o ústavní princip svobody náboženského vyznání, zakotvený v Ústavě ČLR.

Zároveň je v souladu s principem odluky státu a církve, uplatňovaným v mnoha zemích světa. Článek 36 Ústavy stanoví, že „nikdo nesmí vyvíjet tlak na občany země, aby vyznávali či nevyznávali určité náboženství.“ Vycházejíce z jednoznačného souhlasu s tímto principem upozorňujeme, že v současné době vládní orgány významný způsobem zasahují do práva Tibeťanů praktikovat své náboženství. Duchovní vztah mezi žákem a učitelem, stejně jako samotný proces předávání učení, jsou základními součástmi praktikování dharmy. Omezování těchto náboženských projevů je možné kvalifikovat jakožto porušování svobody vyznání. Taktéž řízení a přímé ovlivňování procesu rozpoznání převtělených lamů ze strany státu a jeho orgánů, schválené vyhláškou o regulaci převtělování lamů ze dne 18. července 2007, je vážným porušením Ústavou garantované svobody vyznání.

Náboženská praxe je v Tibetu široce rozšířeným jevem a pro Tibeťany má klíčový význam. Namísto aby považovaly praktikování buddhismu za hrozbu, měly by na něj státní orgány pohlížet s úctou. V minulosti buddhismus vždy hrál úlohu zásadního jednotící faktoru pozitivně ovlivňujícího vztahy mezi Tibeťany a Číňany.

e) Jednotná správa

Touha Tibeťanů po ustavení jednotného samosprávného územního celku je plně v souladu s ústavním principem regionální autonomie. Nezbytnost respektovat integritu tibetského národa je v Memorandu podrobně vysvětlena. Toto vysvětlení nepracuje s pojmy jako je „Velký“ či „Malý Tibet“. Jak bylo řečeno v Memorandu, Zákon o regionální národní autonomii umožňuje pozměnění hranic správních útvarů za předpokladu dodržení předepsaného postupu. Z toho vyplývá, že ani tento návrh obsažený v Memorandu není v rozporu s Ústavou.

Jak uvedli vyslanci Jeho Svatosti při předešlých jednáních, mnoho čínských vůdců, včetně předsedy státní rady Čou En-laje, místopředsedy státní rady Čchen Iho a generálního tajemníka strany Chu Jao-panga, myšlenku sjednocení všech oblastí obývaných Tibeťany pod jednotnou správu podporovalo. Někteří významní političtí představitelé Tibeťanů v Čínské lidové republice, jako například desátý pančhenlama, Ngaphö Ngawang Džigme a Phüncchog Wanggjal vyzývali k témuž kroku, ujišťujíce, že není v rozporu s Ústavou ČLR a čínskými zákony. V roce 1956 byl čínskou ústřední vládou ustanoven zvláštní výbor (jeho členem byl i vysoký stranický kádr Sanggjä Ješe /Tchien Pao/), jehož cílem bylo vypracovat detailní plán na integraci všech oblastí obývaných Tibeťany do jednoho správního celku. Tento výbor byl později na zásah ultralevicových sil ve straně rozpuštěn.

Hlavním důvodem pro spojení tibetských oblastí do jediného správního celku je hluboká touha Tibeťanů plně využít svého práva na autonomii a prostřednictvím skutečné autonomie chránit a rozvíjet svou kulturu a duchovní tradici. Základní východiska a smysl ústavního principu národní regionální autonomie, tak, jak jsou pospány v článku 4 Ústavy, jsou shodné. Hlavní starostí Tibeťanů je osud jejich národa, jehož jednotu předkládaný návrh Memoranda respektuje, narozdíl od současného uspořádání. Jakožto jednotný národ se Tibeťané vyznačují sdílenou historií, společnou duchovní a kulturní identitou, jazykem a unikátními fyziologickými adaptacemi na podmínky Tibetské náhorní plošiny. V Čínské lidové republice jsou Tibeťané považováni za jednu menšinovou národnost, nikoli za několik národností. Tibeťané žijící dnes v autonomních prefekturách a okresech začleněných do několik čínských provincií jsou příslušníky stejného národa jako obyvatelé Tibetské autonomní oblasti. Hlavním zájmem Tibeťanů, Jeho Svatost dalajlamu nevyjímaje, je ochrana a rozvoj tibetské kultury, hodnot tibetské duchovní tradice, národní identity a životního prostředí jejich domoviny. Tibeťané nežádají rozšíření tibetských autonomních správních celků. Požadují, aby území dnes existujících tibetských autonomních správních celků bylo převedeno pod jednotnou státní správu, tak, jako je tomu v případě ostatních autonomních oblastí Čínské lidové republiky. Dokud záležitosti všech Tibeťanů nebudou spravovány jednotným systémem samosprávy, ochrana tibetské kultury a tibetského způsobu života nemůže být úspěšná. Zájmy více než poloviny tibetské populace jsou dnes podřízeny zájmům vlád několika různých provincií, v nichž mají Tibeťané jen minimální zastoupení.

Jak bylo objasněno v Memorandu, Tibeťané budou moci plně využít svého práva na regionální národní autonomii teprve tehdy, až budou mít svou vlastní autonomní vládu, shromáždění lidových zástupců a další orgány legislativní a výkonné moci spravující záležitosti tibetského národa jako celku. Tato skutečnost se odráží v Ústavě, kde se v článku 4 praví, že menšinové národnosti mají právo uplatnit princip regionální autonomie „v oblastech, kde menšinové národy tvoří celistvé osídlení” a „spravovat tato území prostřednictvím autonomních samosprávných orgánů“. Pokud by „plné uznání práva národních menšin na správu vlastních vnitřních záležitostí“ deklarované v preambuli k Zákonu o regionální národní autonomii nezahrnovalo právo na vytvoření autonomní oblasti zahrnující všechna sousedící území obývaná daným menšinovým národem v celistvém osídlení, ústavní princip regionální národní autonomie by nemohl být naplněn.

Rozdělení Tibeťanů do několika správních celků a podřízení částí tibetského národa různým zákonům a vyhláškám brání příslušníkům tibetského národa využívat práva na skutečnou autonomii a uchovávat svou jedinečnou kulturní identitu. Přijetí potřebných administrativních opatření není pro čínskou ústřední vládu nemožné, jak je zřejmé z příkladu jiných autonomních správních celků, zejména Vnitřního Mongolska a Autonomních oblastí Ningsia a Kuangsi.

f) Politické, společenské a ekonomické uspořádání

Jeho Svatost dalajlama opakovaně zdůraznil, že nikdo, tím méně on sám, se nechce vracet k politickému, společenskému a ekonomickému uspořádání Tibetu před rokem 1959. Obyvatelé budoucího plně autonomního Tibetu budou usilovat o sociální, ekonomický a politický pokrok, nikoli o návrat ke starým pořádkům. Je znepokojující a překvapivé, že čínská vláda navzdory mnoha přesvědčivým důkazům stále obviňuje Jeho Svatost a jeho vládu ze snahy o návrat do minulosti.

Ve všech zemích a oblastech světa, včetně Číny, panoval v minulosti společenský řád, který se z dnešního pohledu jeví jakožto zcela nepřijatelný. Společenský a politický řád starého Tibetu nebyl v tomto směru výjimkou. Svět se v oblasti společenské a politické vyvíjí velmi rychle a v oblasti lidských práv a životní úrovně byl učiněn obrovský pokrok. Tibeťané žijící v exilu vyvinuli moderní demokratický systém vládnutí, stejně jako množství moderních vzdělávacích a zdravotnických institucí. V tomto smyslu jsou dnes Tibeťané příslušníky moderního vyspělého světa, stejně jako příslušníci mnoha jiných národů. Není pochyb, že i Tibeťané žijící v Čínské lidové republice pokročili ve vývoji na poli společenském a ekonomickém, stejně jako v oblasti vzdělávání a zdravotnictví. Tibetská autonomní oblast však přesto patří v Čínské lidové republice k oblastem s nejnižší životní úrovní a život Tibeťanů ztěžuje nedodržování lidských práv.

6. Rozpoznání základního problému

Jeho Svatost dalajlama, stejně jako ostatní členové exilového vedení, nemají žádné osobní požadavky. Jediným zájmem Jeho Svatosti jsou práva a prospěch tibetského národa. Cestou k naplnění těchto cílů je dosažení skutečné autonomie pro tibetský národ, umožňující příslušníkům tibetského národa spravovat svoje záležitosti v souladu se svými potřebami a schopnostmi.

Jeho Svatost dalajlama zastupuje tibetský národ, s nímž ho pojí hluboké dějinné pouto založené na plné důvěře. Neexistuje nic, na čem by se Tibeťané shodli s takovou jednomyslností, jako na požadavku na návrat Jeho Svatosti dalajlamy do Tibetu. Je nezpochybnitelným faktem, že Jeho Svatost dalajlama je legitimním představitelem Tibeťanů a že ho příslušníci tibetského národa vnímají jako svého právoplatného zástupce a mluvčího. Z toho plyne, že tibetskou otázku lze vyřešit jedině prostřednictvím dialogu s Jeho Svatostí dalajlamou. Je velmi důležité, aby si všichni zúčastnění tuto skutečnost uvědomili.

Rádi bychom v této souvislosti zopakovali prohlášení Jeho Svatosti, že jeho úsilí o vyřešení tibetské otázky není motivováno ani osobními zájmy či úsilím o získání politického postavení, ani snahou o zvýhodnění tibetského exilového vedení. Jakmile bude dosaženo dohody, tibetská exilová vláda bude rozpuštěna, zatímco zaměstnanci tibetské vlády v Tibetu budou pokračovat ve své práci. Jeho Svatost dalajlama mnohokrát při nejrůznějších příležitostech zdůraznil, že nemá v úmyslu přijmout jakoukoli politickou roli v budoucím autonomním Tibetu.

7. Spolupráce s Jeho Svatostí dalajlamou

Jeho Svatost dalajlama v minulosti nabídl – a tato nabídka trvá – vydat oficiální prohlášení, které by rozptýlilo pochybnosti a obavy čínské ústřední vlády týkající se jeho záměrů a postoje k výše zmíněným otázkám.

Prohlášení musí být formulováno na základě rozsáhlých konzultací mezi vyslanci Jeho Svatosti dalajlamy a představiteli čínské ústřední vlády, aby uspokojilo základní potřeby čínské ústřední vlády, stejně jako potřeby Tibeťanů.

Je velmi důležité, aby účastníci jednání otevřeně seznámili se svými pochybnostmi a námitkami druhou stranu a nepoužívali sporné otázky jakožto záminku k zablokování dialogu, jak k tomu docházelo v minulosti.

Jeho Svatost dalajlama přichází s touto iniciativou v pevné víře, že zájmy Čínské lidové republiky lze na základě ústavního principu regionální autonomie sjednotit se zájmy tibetského národa. Vycházeje z této víry je Jeho Svatost dalajlama přesvědčen, že představitelé Čínské lidové republiky využijí příležitosti nabízené Memorandem a touto Poznámkou k prohloubení dialogu a k rozhodnému vykročení směrem k vzájemnému porozumění.

„Když budete mít hloupé otázky, budu taky říkat hlouposti,“ - Jeho Svatost dalajlama v Budapešti, 18. a 19. září 2010

Příběh čtyř harmonických bratří

Za dávných časů žili v džunglích poblíž Varanásí ve vzájemném přátelství a harmonii bažant, králík, opice a slon. Tito čtyři bratři prohlásili, že přestože jejich vlastní mysl je harmonická, trápí je, že ve světě je tak málo respektu mladších ke starším, a rozhodli se, že si navzájem budou prokazovat úctu podle Dharmy.

S tímto odhodláním se čtyři zvířata vydala nabízet obětiny a vzdávat respekt. Mladší prokazoval úctu starším tím, že je nesl na svém hřbetě. Takto jeden na druhém dosáhli na první větev fíkovníku.

Bažant učil ostatní, jak se řídit morálkou a nebrat životy, nebrat to, co nebylo dáno, nemluvit urážlivě, nedopouštět se nesprávného sexuálního chování a neužívat omamné látky. Pak každé ze zvířat vedlo další zvířata jemu podobná cestou morálky a štěstí a klid ve světě velice vzrostly.

V té samé době měli král a jeho ministři a generálové pyšný pocit, že dobré časy přišly díky jejich zásluhám. Aby se rozhodlo, kdo zapříčinil ty klidné časy, všichni se shromáždili a požádali poustevníka – mudrce, aby jim řekl, co je příčinou jejich štěstí. Díky své jasnozřivosti jim mudrc vysvětlil, že příčinou blahobytu v zemi není moc žádného z lidí, ale zásluhy čtyř zvířat, která dodržují pět závazků morálního života a stejnou cestou vedou další zvířata. Také jim doporučil, aby se chovali stejně jako tato zvířata. Mnoho lidí tuto radu následovalo, dodržovalo pět závazků a jako důsledek se v dalším životě narodili v říši dév.

V učení Vinaja bylo řečeno, že bažant byl inkarnací ničitele (myšleno ničitele zla, pozn. překl.), který přešel na druhý břeh – Šakjamuni Buddhy – a další tři zvířata byla inkarnací jeho učedníků: králík byl Ananda, opice Šáripútra a slon Maudgalyajana.

Bylo také řečeno, že kdekoli bude vystaven obrázek čtyř harmonických bratří, tam vzroste deset ctností a mysli všech se stanou harmonickými, objeví se respekt ke straším a příznivé události.

Převzato z Praktického průvodce CPMT. Původně vyprávěno Buddhou Šákjamuni a zaznamenáno v Vinajavastu (Základu disciplíny). Překladatel do angličtiny neznámý.

Náboženství, cesta zkoumání

Další z přednášek lámy Ješe (Brisbane, Austrálie, 1975)

Mnoho lidí má různé představy o podstatě náboženství obecně a zejména o buddhismu. Ti, kteří uvažují o náboženství a buddhismu pouze na povrchní, intelektuální úrovni, nikdy nepoznají skutečný význam ani jednoho. A ti, jejichž pohled na náboženství je ještě povrchnější, nebudou dokonce považovat buddhismus za náboženství.

V buddhismu se především tolik nezajímáme o mluvení o buddhovi samotném. Také tak nebyl ani on, nešlo mu o to, aby v něj lidé věřili, a tak buddhismus nikdy nevyzýval své následovníky, aby jednoduše věřili v Buddhu. Vždycky jsme se více zajímali o porozumění lidské psychologii, podstatě mysli. A tak se lidé praktikující buddhismus vždy snaží porozumět svým mentálním přístupům, konceptům, vnímání a vědomí. To je to, na čem skutečně záleží.

Pokud ale zapomenete na sebe samé a své klamy a místo toho se zaměříte na nějaké velebné otázky - jako „ Co je Buddha?“ – vaše duchovní cesta se stane snovou halucinací. Je to možné, buďte opatrní. Ve vaší mysli není žádné spojení mezi Buddhou, nebo Bohem, a vámi samými. Jsou to zcela oddělené věci, vy jste zcela tady dole, Buddha nebo Bůh jsou zcela tam nahoře. Není tu vůbec žádné spojení. Není realistické takhle přemýšlet. Jednu věc stavíte do spodního extrému, druhou do vrchního. V buddhismu nazýváme takový druh myšlení dualistický.

Kromě toho, pokud jsou lidé svojí podstatou zcela negativní, proč tedy hledat nějakou vyšší ideu? Beztak, ideje nejsou uvědomění. Lidé se vždy zajímají o nejvyšší vědomost nebo podstatu Boha, ale taková intelektuální znalost nemá nic společného s jejich životem nebo myslí. Skutečné náboženství by mělo být snahou o seberealizaci, ne cvičením ve shromažďování faktů.

V Buddhismu se příliš nezajímáme o samotné hledání intelektuálních znalostí. Spíše se zajímáme o porozumění tomu, co se děje teď a tady, o pochopení našich současných zážitků, o to, co jsme právě teď, o základní přirozenost. Chceme vědět, jak najít uspokojení, jak nalézt štěstí a radost místo depresí a bídy, jak překonat pocit, že naše přirozenost je zcela špatná.

Sám Buddha učil, že v podstatě je lidská přirozenost dobrá, prostá ega, stejně jako nebe je v podstatě čisté, bez mraků. Mraky přichází a odchází, ale modré nebe je tam pořád. Podobně je lidská mysl v základu čistá, není jedním s egem. Hlásíme-li se k nějakému náboženství nebo ne, dokud nedokážeme oddělit sebe od našeho ega, jsme na špatné cestě a vytváříme si úplně nerealistickou životní filosofii, která nemá vůbec nic společného s realitou.

Místo dychtění po intelektuálních znalostech, touhy vědět, co je nejvyšší existující věcí, by pro vás bylo mnohem lepší snažit se porozumět základní podstatě vaší vlastní mysli a tomu, jak se s ní právě teď vypořádat. Je tak důležité vědět, jak jednat efektivně, metoda je klíčem každého náboženství, nejdůležitější věcí, kterou bychom se měli naučit.

Řekněmě, že jste slyšeli o úžasném domě pokladů, ve kterém jsou klenoty, které si můžete vzít, ale nemáte klíč ode dveří: všechny fantazie o tom, jak byste využili nevě nabytého bohatství, jsou úplnou halucinací. Podobně když fantazírujete o skvělých religiózních ideách a vrcholných zkušenostech, ale nemáte zájem o bezprostřední činy nebo metody, je to úplně nerealistické. Když nemáte žádnou metodu, žádnou cestu, jak přenést náboženství do každodenního života, bylo by lepší, kdybyste si dali kolu. Ta by aspoň uhasila vaši žízeň. Pokud je vaše náboženství pouhá idea, je stejně neskutečná jako vzduch. Měli byste si dávat dobrý pozor na to, abyste rozuměli přesně co náboženství je a jak by mělo být prakrikováno.

Sám Buddha říkal: „Víra není důležitá. Nevěřte tomu, co říkám, jenom proto, že to říkám.“ A tohle byla jeho poslední slova: „Učil jsem mnoho různých metod, protože je mnoho různých jednotlivců. Než některé z nich příjimete, použijte svou moudrost a ověřte si, jestli se hodí pro vaše psychologické založení, pro vaši vlastní mysl. Pokud se vám bude jevit, že moje metody pro vás fungují,pak je každopádně příjměte. Ale pokud se s nimi neztotožníte, pak je nechte být i přesto, že mohou znít úžasně. Byly učeny pro někoho jiného.

V dnešní době nemůžete říct mnoha lidem, aby něčemu věřili jen proto, že to říkal Buddha, že to říkal Bůh. To jim nestačí. Odmítnou to, chtějí důkaz. Ale ti, kteří nechápou, že podstata jejich mysli je čistá, nebudou schopni vidět možnost objevení jejich vnitřní ryzosti a ztratí jakoukoli šanci, kterou k tomu měli. Pokud si myslíte, že vaše mysl je z podstaty negativní, máte sklony ztratit veškerou naději.

Samozřejmě, že lidská mysl má pozitivní i negativní stránky. Ale ty negativní jsou velmi prchavé a přechodné. Vaše emoce „nahoru a dolu“ jsou jako mraky na obloze, za nimi je skutečná, základní lidská podstata, jasná a čistá.

Mnoho lidí buddhismu rozumí špatně. I někteří profesoři buddhistických studií hledí jen na slova a interpretují to, co Buddha řekl, příliš doslovně. Nerozumí jeho metodám, které jsou skutečnou esencí jeho učení. Podle mého názoru je nejdůležitějším aspektem každého náboženství jeho metoda – jak ho dát dou souvislosti s vlastní zkušeností. Čím lépe chápete, jak toto udělat, tím efektivnější se vaše náboženství stane. Vaše duchovní praxe se stane tak přirozená, tak realsitická, snadno porozumíte své vlastní podstatě, své vlastní mysli a nebudete překvapeni tím, co tam najdete. A pak, když porozumíte své mysli, budete ji mít přirozeně pod kontrolou, nebudete na to muset tlačit, porozumění přináší kontrolu přirozeně.

Mnoho lidí si bude představovat, že kontrola nad myslí je něco těsného a svazujícího. Vlastne kontrola je přirozený stav. Ale to neřeknete, že ne? Řeknete, že mysl je nekontrolovaná od přírody, že je to pro ni přirozené být nekontrolovaná. Ale není. Když si uvědomíte podstatu své nekontrolované mysli, kontrola přijde stejně přirozeně, jak se vynořuje současný nekontrolovaný stav. A navíc: jediná cesta, jak můžete získat kontrolu nad svou myslí, je porozumět její podstatě. Nikdy nemůžete svoji mysl, svůj vnitřní stav, nutit ke změně. Stejně tak se nemůžete očistit fyzickým sebetrestáním. To je naprosto nemožné. Nečistota, hřích, negativita, jakkoli to chcete nazvat, je psychologický, mentální fenomén. Nedá se zastavit fyzicky. Očištění vyžaduje dovedné spojení metody a moudrosti.

Abyste očistili svou mysl, nemusíte věřit v něco speciálního tam nahoře – Boha nebo Buddhu. O to se nebojte. Když si opravdu uvědomíte vrtkavou přirozenost svého každodenního života, podstatu svého vlastního mentálního přístupu, budete automaticky chtít uplatnit nějaké řešení.

V těchto dnech mnoho lidí zažívá deziluzi z náboženství.Vypadá to, že si myslí, že nefunguje. Náboženství funguje. Nabízí fantastické řešení všech vašich problémů. Potíž ale je, že lidé nechápou podstatu náboženství, takže nemají vůli aplikovat jeho metody.

Vezměte v úvahu materialsitický život. Je to stav neustálého podráždění a konfliktu. Nikdy nemúžete věci upravit tak jak je chcete mít. Nemůžete se jen tak ráno probudit a rozhodnout se, jak přesně chcete, aby se váš den vyvíjel. Zapomeňte na týdny, měsíce, roky... nemůžete předurčit ani jeden jediný den. Kdybych se vás teď zeptal, kdybyste se ráno mohli probudit a nastavit si přesně svůj den, jak byste chtěli, aby se odvíjel, jak byste se chtěli cítit v každém jednotlivém momentu... co byste řekli? Není žádná cesta, jak tohle udělat, že?

Nehledě na to, jak velké materiální pohodlí si vytvoříte, nehledě na to, jak si upravíte dům, - máte tohle, máte tamto, tohle dáte sem, tamto tam - svoji mysl nikdy nemůžete naaranžovat tím samým způsobem. Nikdy nemůžete přdurčit, jak se budete celý den cítit. Jak byste mohli nastavit svou mysl takovým způsobem? Jak byste mohli říct „Dneska budu takovýhle“ ? Mohu vám říct s absolutní jistotou, že dokud bude vaše mysl nekontrolovaná, podrážděná a dualistická, není k tomu žádná cesta, je to nemožné. Tím vás neshazuji, jen říkám, jak mysl funguje.

Všechno tohle nám ukazuje, že jakékoli materiální pohodlí si vytvoříte, jakkoli si říkáte „jo, tohle mě dělá šťastným, dneska budu šťastný celý den“, není možné takhle předurčit svůj život. Vaše pocity se budou automaticky měnit, měnit, měnit. Z toho plyne, že materialistický život nefunguje. Tím ale nemyslím, že byste měli zavrhnout světský život a stát se askety. To neí to, co říkám. Moje myšlenka je, že pokud správně pochopíte duchovní principy a budete podle nich jednat, najdete mnohem větší uspokojení a smysl života, než byste našly pouhým spoléháním na svět smyslový. Smyslový svět sám o sobě nemůže lidskou mysl uspokojit.

Takže, jediným důvodem existence toho, čemu říkáme náboženství, je pro nás porozumění přirozenosti naší vlastní psyché, naší mysli, našim pocitům. Jakékoli jméno dáme naší duchovní cestě, nejdůležitější je, abychom poznali své vlastní zkušenosti, své vlastní pocity. Takže naše (lámů) zakoušení buddhismu je to, že místo zdůrazňování víry dává největší důležitost osobnímu experimentování, uvádění metod dharmy do praxe a hodnocení vlivu, který mají na naši mysl; pomáhají tyto metody? Změnila se naše mysl, nebo je pořád tak nekontrolovaná jako dřív? Tohle je buddhismus a tato metoda zkoumání mysli se nazývá meditace.

Je to individuální věc, nemůžete zobecňovat. Všechno se to ukazuje na osobním porozumění, osobní zkušenosti. Pokud vaše cesta nepřináší řešení vašich problémů, odpovědi na vaše otázky, uspokojení pro vaši mysl, pak si ji musíte zkontrolovat: možná je něco špatně s vašim úhlem pohledu, s vašim porozuměním. Nemusíte nutně dojít k závěru, že je něco špatně s vašim náboženstvím jenom proto, že jste ho vyzkoušeli a nefungovalo. Různí jednotlivci mají své vlastní ideje, pohledy a chápání náboženství a mohou dělat chyby. Takže se ujistěte, že myšlenkám a metodám svého náboženství opravdu rozumíte. Když budete vyvíjet správné úsilí na základě správného porozumění, dostaví se hluboké vnitřní uspokojení. Tak i ukážete sami sobě, že uspokojení nezávisí na ničem vnějším. Skutečné uspokojení přichází z mysli.

Často se cítíme bídně a svět lítá nahoru a dolu protože věříme, že vnější věci budou fungovat přesně tak, jak si je plánujeme a jak to od nich očekáváme. Očekáváme od věcí proměnlivých ze své podstaty, že se měnit nebudou,od věcí pomíjivých, že vydrží navždy. Pak, když se mění, nás to vyvádí z míry. Pokud vás vyvede z míry to, že se ve vašem domě něco rozbije, ukazuje to, že jste nepochopili, že to má pomíjivou podstatu. Když přijde čas, aby se něco rozbilo, tak se to rozbije nezávisle na tom, co očekáváte.

Přesto pořád očekáváme, že materiální věci vydrží. Nic materiálního nevydrží, to je nemožné. Takže abyste našli trvající uspokojení, měli byste vkládat víc úsilí do duchovní praxe a meditace než do manipulování světem okolo vás. Trvající uspokojení vychází z mysli, z vašeho vnitřku. Vašim hlavním problémem je vaše nežízená, nespokojená mysl, jejíž podstatou je utrpení.

Když tohle víte, až se objeví nějaký problém, místo rozčilování se kvůli nenaplněným očekáváním a snahy se od něj odpoutat nějakými vnějšími činnostmi si sedněte, uvolněte se a zhodnoť te tu situaci vaší vlastní myslí. To je mohem konstruktivnější cesta vypořádávání se s problémy a zklidnění vlastní mysli. Navíc když tohle budete dělat, umožníte své vnitřní zmalosti - moudrosti, aby rostla. Moudrost nikdy nemůže růst v podrážděné, zmatené a nepokojné mysli.

Podrážděné stavy mysli jsou největší překážkou v dosažení moudrosti. Je jí také nesprávný úsudek, že vaše ego a podstata vaší mysli jsou jedno a to samé. Kdyby to tak bylo, nikdy byste je nemohli oddělit a dostat se za ego. Dokud budete věřit, že vaše přirozenost je hřích a negativita, nikdy nebudete schopni se přes ně dostat. To, čemu věříte, je velmi důležité a uchovávbá to vaše nesprávné pohledy. Vypadá to, že na západě si lidi myslí, že pokud nejsou jedno se svým egem, nemůžou míto normální život, práci, nic. To je nebezpečný klam. Neumíte oddělit ego od mysli, ego od života. To je váš velký problém. Myslíte si, že když ztratíte své ego, ztratíte svou osobnost, svou mysl, svou lidskou přirozenost.

To jednoduše není pravda, neměli byste se tím zenpokojovat. Když ztratíte své ego, budete šťastní – měli byste být šťastní. Samozřejmě že se nabízí otázka co je to ego. Na západě lidi vypadají, že mají spoustu slov pro ego, ale vědí, co to opravdu je? Nicméně, nezáleží na tom, jak dobře rozumíte anglicky – ego není slovo, slovo je pouze symbol. Vlastní ego je ve vás: je to mylná koncepce, že vaše já je nezávislé, trvalé a samo o sobě existující. Ve skutečnosti to, o čem věříte, že je „já“, neexistuje. Kdybych se tu každého zeptal aby se hluboce a za slovy zamyslel nad tím, co ego je, každý z vás by měl jinou představu. Nežertuji, to je moje zkušenost. Měli byste si to sami ověřit. Vždycky velmi povrchně říkáme „to je tvoje ego“, ale nemáme tušení, co ego opravdu je. Někdy dokonce používáme to slovo pejorativně: „No, z toho si nic nedělěj, to je jenom tvoje ego“, nebo něco takového, ale když si to prověříte hlouběji, uvidíte, že průměrný člověk si myslí, že jeho eho je jeho osobnost, jeho život. Muži to cítí tak, že kdyby ztratili své ego, ztratili by svou osobnost, nebyli by už muži. Ženy si myslí, že když by ztratily ego,ztratily by svoje ženské kvality. To není pravda. To není vůbec pravda. Přesto je to to, na co západní interpretace života a ega ukazuje. Myslí si, že ego je něco pozitivního v tom smyslu, že je nezbytné pro život ve společnosti, že pokud nemáte ego, nezapadnete do ní. Ověřte si to hlouběji, na mentální úrovni, ne na fyzické. Je to zajímavé.

I mnozí psychologové popisují ego tak povrchně, že byste si mysleli, že je to fyzická entita. Z buddhistického úhlu pohledu je ego koncept mysli, nikoli fyzická věc. Samozřejmě že se ego může projevovat navenek, jako například když je někdo rozhněvaný a jeho tvář a tělo ty vibrace odráží. Ale to není hněv jako takový, jo jsou jeho symptomy. Stejně tak ego nejsou vnějjší projevy ale mentální faktor, psychologický přístup. Nemůžete ho vidět zvenčí.

Když meditujete, můžete vidět, proč jste dneska nahoře a zítra dole: výkyvy nálad jsou způsobené myslí. Lidé, kteří to sami u sebe nezkoumají, často přichází s velmi povrchními důvody jako „dneska jsem nešťastný, protože nesvídí sluníčko“, ale většinou jsou ty výkyvy primárně dány psychickými faktory.

Když zafouká silný vítr, mraky se rozplynou a objeví se modrá obloha. Podobně když se v mysli objeví mocná moudrost chápající její podstatu, temné mraky ega zmizí. Za egem – rozjitřenou, nekontrolovanou myslí – spočívá věčnětrvající mír a uspokojení. Proto Buddha stanovil pronikající analýzu vašich dobrých i špatných stránek. Konkrétně když se vaše negativní mysl objeví, nestrachujte se, můžete ji tak blíže prozkoumat.

Jak vidíte, buddhismus vůbec není taktní náboženství, které se vždycky snaží nikoho neurazit. Buddhismus přesně pojmenovává, kdo jste, a co vaše mysl tady a teď dělá. To je to, co ho dělá tak zajímavým. Nemůžete čekat, že uslyšíte jenom pozitivní věci. Jasně že máte dobré stránky, ale co ty negativní aspekty vaší přirozenosti? Abyste získali stejné porozumění obojímu, musíte se dívat na negativní aspekty stejně jako na ty pozitivní a nesnažit se je zakrýt.

Už toho teď nemám o moc víc, co bych řekl, ale rád se vynasnažím zodpovědět nějaké otázky.

Láma Thubten Ješe (Yeshe) (1935 – 84) se narodil v Tibetu a vzdělání získal na velké klášterní univerzitě Sera ve Lhase. V roce 1959 uprchl před čínskou okupační mocí a pokračoval ve svých studiích a praktikování v tibetských uprchlických táborech v Indii. V roce 1969 začal se svým hlavním žákem lámou Thubtenem Zopou Rinpoče učit buddhismus studenty ze západu ve svém klášteře Kopan (Kathmandu, Nepál) a v roce 1974 začali oba lámové na pozvání svých studentů z celého světa cestovat a šířit dharmu (Buddhovo učení). V roce 1975 založili Nadaci pro zachování mahajánové cesty (anglicky „Foundation for the Preservation of the Mahayana Tradition“, FPMT), mezinárodní buddhistickou organizaci, která má nyní více než 150 center a souvisejících projektů ve 30 zemích po celém světě.

Přeloženo z knihy Becoming Your Own Therapist (Stát se svým vlastním terapeutem) s laskavým svolením FPMT.

Malý Tibet (Ladak) zničily záplavy vody a bahna

Ostrava, 16. 8. 2010 - Občanské sdružení M.O.S.T. vyhlašuje veřejnou sbírku na pomoc obyvatelům Ladaku, postiženým katastrofálními záplavami. 

Naši pracovníci se na místě podílejí na pomoci obyvatelům tibetské exilové vesnice v Choglamsaru.

Ladak - obtížně přístupná hornatá, vyprahlá krajina v severní Indii, kde žijí lidé ve vesničkách a klášterech podobně jako před staletími, kde roční srážkový úhrn činí 150 mm. Tento údaj bohužel patří minulosti.

V noci z 5. na 6. srpna se krajinou prohnala ničivá bouře, která zasáhla všechny vesnice v údolí Indu a v dalších oblastech Ladaku a Kašmíru. Rozvodněná řeka není tím největším problémem, oproti českým záplavám je tu něco mnohem horšího. Zničení mnoha set domů a smrt mnoha lidí způsobily během několika hodin až třímetrové vlny hustého bahna s kamením, které extrémní deště uvolnily z okolních hor. Další tisíce domů postavené tradičním způsobem z nepálených cihel se pod návalem prudkého lijáku doslova rozpustily a během pár hodin zmizely. Nejvíce postižené jsou hlavní město Leh a místní tibetské správní centrum Choglamsar.

SMS zpráva od členky našeho sdružení Jany Neborákové z místa neštěstí z rána 7.srpna: Jsme 12 km od Lehu v klášteře Tikse, není poškozen. Klášter se plní vesničany, kteří mají zaplavené domy. Pomalu dochází voda, cesta je odříznutá a plná bláta.

Čtyři dny trvalo, než byla v blátě prokopána úzká cesta a údolí Indu se tak stalo opět částečně průjezdným. Obě cesty vedoucí z Ladaku do zbytku Indie jsou však uzavřené a nesjízdné. Jediným pojítkem s okolním světem a zároveň jedinou možností, jak oblast zásobovat potravinami a pitnou vodou, jsou letadla. K 15. srpnu 2010 úřady v Ladaku evidují 167 obětí povodní, přibližně 500 lidí se stále pohřešuje.

Z emailů našich pracovníků:

10. srpna vyrážíme do Choglamsaru. Tibetský exilový tábor č. 12, kam již po dva roky směřuje naše pomoc, nacházíme v troskách. Hlavní cesta se změnila v prudkou řeku, vesnice je prázdná, jen několik mužů se snaží zachraňovat, co se ještě dá. Lidé byli přemístěni do školní haly v méně zničené části města. Jdeme je navštívit - brodíme nově vzniklé potoky, procházíme kolem trosek domů, nad hlavou nám létají vrtulníky. Dostáváme se k nejpostiženější části města. Jasně vidíme, kudy protékal nejsilnější proud. Jedna ze čtvrtí hustě zastavených tradičními domky zmizela. Místo nich je tu jen širá pláň pokrytá dvoumetrovou vrstvou bahna a kamenů. Přicházíme k Tibeťanům z tábora č. 12. Školní hala jim poskytuje prozatímní přístřeší. Lidé leží na matracích a kolem sebe mají pár drobností, které se podařily ze zničených domovů zachránit. Z prostředků, které jsme měli k dispozici, Občanské sdružení M.O.S.T. okamžitě poskytlo 140 000 rupií na nejnutnější výdaje. Vedoucí exilového tábora je velmi rád, neboť dochází peníze na potraviny a příspěvek exilové vlády je momentálně nedostačující. Aktuálně řešíme pro tábor č. 12 nákup propan-butanových bomb na svícení a zjišťujeme, co vše je nejvíce potřeba.

Naši pracovníci potkávají staré lidi i rodiny, které dlouhodobě podporujeme, a kteří teď přišli o veškerý svůj majetek, o své domky, někteří i o své blízké. 

Proto vyhlašujeme veřejnou sbírku na pomoc obyvatelů Ladaku postiženým záplavami, číslo účtu 2800064052/2010 – heslo Ladak. I malý příspěvek znamená velkou pomoc. 

Přispět můžete také formou dárcovské SMS ve tvaru DMS PROTIBET na tel.číslo 87 777. Cena DMS je 30 Kč, na pomoc Tibeťanům půjde 27 Kč. www.darcovskasms.cz

Účet veřejné sbírky je transparentní, naši pracovníci se budou až do konce října pohybovat v postižené oblasti a zajistí co nejefektivnější využití naší pomoci. 

Aktuální zprávy z oblasti a fotografie z Lehu a Choglamsaru najdete na našich webových stránkách www.protibet.org.