28. listopadu 2010

„Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním " - rozhovor s Khadro-la, kterou mnozí považují za dákyni.

„Když jsem byla mladá, někteří lidé říkali, že jsem blázen. Někteří říkali, že jsem dákyně. Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním."


„Protože jsem někdy upadala do poblouznění, chtěla jsem jen zjistit od Jeho Svatosti dalajlámy, jestli je to dobře nebo špatně.“

„Vždycky jsem si moc přála sloužit dobrým meditujícím,takže jsem pro ty, co žili kolem vesnice, sbírala dřevo a roznášela jim vodu.“

„Vím, že druhým nemám co nabídnout. Abych vám upřímně řekla, ve své mysli velmi silně věřím, že základem života je jen realizovat bódhičittu a prázdnotu.“

„Nejlepší moje stránka je jen ta, že jsem se setkala s nejlepší Dharmou, nejlepší praxí a nejlepšími lámy.“


Překlad rozhovoru, který zveřejnil časopis Mandala (ročník 2009, číslo leden – březen) na svých webových stránkách.


Ctihodný Roger Kunsang se setkal s pozoruhodnou Tibeťankou, kterou mnozí považují za dákyni, orákulum, jako velmi výjimečnou ji nepochybně uznávají Jeho Svatost dalajláma, Kirti Tsenšab Rinpočhe, Dagri Rinpočhe a Láma Zopa Rinpočhe.

Ctihodný Roger Kunsang:
“Můžete mi říci, proč jste odešla z Tibetu?”

Khadro-la:
„Stalo se to na poslední chvíli. Neměla jsem to v úmyslu ani jsem neměla peníze na cestování. Následovala jsem znamení, které se mi zjevilo ve snech. Byl tam autobus, který svým troubením oznamoval odjezd. Dokud jsem nenastoupila do autobusu, nevěděla jsem, kam mířím. Zjistila jsem od jiných lidí v tom autobusu, že cestují do Lhasy a potom do Žikace (někdy se přepisuje jako Šigatse, pozn. překl.). Během pár dní na cestě jsem zjistila, že také plánují jít k hoře Kailáš.

Jednoho dne, poté, co jsme ukončili naši cestu v Žikace, jsem obřadně obcházela (kora, jedna z praxí buddhistů, pozn. překl.) kolem kláštera Tashi Lhunpo. Přišel ke mně starší muž a na sobě měl indický oblek dhótí. Tento úplně cizí člověk mi dal 2000 gormo (měna v Tibetu, tibetsky – pozn. překl.). Požádal mě, abych si sedla vedle něho a začal mi vyprávět mnoho nezvyklých příběhů. Řekl mi, že Indie je za tou horou a že bych se měla setkat s Jeho Svatostí dalajlámou a mnohými dalšími lámy. Neustával ve svém naléhání, abych zamířila do Indie – a tehdy se mi to vůbec nezdálo divné. Ačkoliv, když si na to teď vzpomenu, vypadá to, že to bylo pro mě něco ohromujícího.“

Ctihodný Roger Kunsang:
„Bylo pro Vás hodně těžké dostat se do Indie?“



Khadro-la:

„Ó ano. Byla to hodně náročná situace. Neměla jsem žádný svůj vlastní plán, pouze jsem následovala poutníky. Nepamatuji si moc jasně, jak dlouho cesta trvala, ale udělala jsem patnáct koras kolem hory Kailáš a v důsledku mých neobvyklých činností a slov, které jsem říkala, se začalo o mně povídat, že jsem dákyně. Lidé se začali řadit, aby mě mohli vidět, dokonce usilovali o požehnání ode mě. Bylo to pro mě velmi unavující, když jsem měla zvládat ty davy, ale velmi laskavý mnich z blízkého kláštera se o mě dobře postaral, zajistil jídlo a pití. Dokonce zorganizoval lepší systém pro lidi, kteří za mnou přišli pro požehnání apod. Mnoho těchto lidí vyjadřovalo svoje přání, že by chtěli jít se mnou do Indie. Jedné noci, docela náhle a bez jakékoliv diskuse, jsem se rozhodla odejít do Indie. A tak muž, který byl naším průvodcem, provázel sedmnáct z nás z autobusu podél pěšiny, která vedla k hranici. Nebyl moc zkušený a trvalo to sedmnáct dní, než jsme došli do Káthmandú v Nepálu. Cesta je to jen na sedm dní. Byli jsme v zemi nikoho, a jelikož tam nebyly žádné skutečné stezky nebo lidé, kterých bychom se zeptali, nebylo možné ani zjistit, jestli jsme už z Tibetu venku. Museli jsme jen následovat znamení, která jsem měla ve svých snech. Když jsme byli zmatení, pokud jde o cestu, dostala jsem instrukce, abychom šli směrem, kde se objeví kruh světla. Možná to bylo požehnání dalajlámy nebo Palden Lhamo.

Někdy jsme museli jít celý den bez jídla nebo pití a někdy jsme museli jít přes noc. Nebyli jsme připraveni na tak dlouho cestu. Když jsem dorazila do Nepálu, cítila jsem se vážně nemocná v důsledku otravy jídlem. Nemohla jsem pokračovat se svojí skupinou do Indie. Musela jsem zůstat v přijímacím centru v Káthmandú, zvracela jsem krev, takže personál měl podezření, že mám nakažlivou chorobu. Byla jsem ponechána, abych spala mimo budovu, venku na poli. Byla jsem tak slabá, že jsem nemohla změnit polohu. Když jsem se potřebovala pohnout, používali dlouhé tyče, aby mě strkali na záda a dopředu, protože se obávali dotýkat se mě svýma rukama. Jak se můj stav zhoršoval, personál si myslel, že nepřežiju, a tak se mě ptali, jestli chci zanechat nějakou zprávu pro svou rodinu a ptali se na adresu, aby mohli zprávu doručit.

Takže jsem požádala, aby se mniši v klášteře, poté, až zemřu, modlili a vzali moje tělo na kremaci na vrchol, o kterém jsem se později dozvěděla, že je to vrchol svatého Nagardžuny, kde Buddha předával sútru Langru Lungten. Požádala jsem je, aby vzali moji moč do láhve a dali ji tomu, koho potkají jako prvního u vchodu ke stúpě v Boudhanathu. Byla jsem napůl v bezvědomí, ale byli tak laskaví, že to pro mě udělali. Člověk, který vzal mou moč, potkal jistého muže u vchodu. Ukázalo se, že je to tibetský lékař. Testoval mou moč a diagnostikoval, že jsem se otrávila z masa. Předepsal mi léky a dokonce mi poslal speciální požehnané pilulky. Moje zdraví se výrazně zlepšilo a měla jsem hodně dobrých snů. Když jsem se zotavila, poslali mě do Dharamsaly do přijímacího centra, společně s dalšími lidmi, kteří dorazili.

Přijela jsem do Dharamsaly nedlouho poté, co nějací mniši z mojí vesnice měli spor s pracovníky v centru – takže ti pak měli negativní dojem z kohokoliv, kdo přišel ze stejné oblasti. V důsledku toho, jsem se také stala obětí. Protože jsem byla docela mladá, ptali se mě, jestli chci do školy nebo do výcviku nějakých dovedností. Má odpověď byla docela přímočará a upřímná. Řekla jsem, že nemám zájem chodit do školy ani se něco dalšího učit. Když jsem byla doma, vždycky jsem měla velmi silné přání sloužit dobrým meditujícím, takže jsem pro ty, co žili kolem vesnice, sbírala dřevo a roznášela jim vodu. Dokonce jsem nevěděla, že Tibet obsadili Číňani a to že je důvodem, proč Tibeťani odcházejí do exilu. Nebyla jsem týrána Čínany a neměla jsem jakýkoliv nedostatek jídla nebo ošacení. Moje jediné přání bylo vidět Jeho Svatost dalajlámu a protože jsem měla někdy problém, že jsem upadala do poblouznění, chtěla jsem jen zjistit od Jeho Svatosti dalajlámy, jestli je to dobře nebo špatně. To bylo všechno, co jsem chtěla, jinak jsem se chtěla vrátit domů…“

Ctihodný Roger Kunsang:
Takže jste měla pocit, že tzv. pobláznění bylo v té době Váš problém?

Khadro-la:
“Ano. A ačkoliv jsem se úplně zotavila po nemoci, pořád jsem krvácela. Mnoho nově přijíždějících lidí mělo průjem, ale kdykoliv byl záchod špinavý, obvinili mě, že to dělám já, protože všichni věděli, že mám problém se žaludkem. Takže mě nutili, abych uklízela záchody. A lidé z personálu mi hubovali „říkaj o tobě, že jsi dákyně, tak proč bys měla spoléhat na nás? Proč musíš jíst jídlo a využívat tady přístřeší? Proč prostě nepřitáhneš slunce sem dolů?“ A tak dál, a tak dál...

Nemohla jsem si brát jídlo, které bylo určeno pro centrum, ale někdy jsem potřebovala požádat lidi v kuchyni o horkou vodu. Často mě vyhodili a vynadali. Zdálo se, že je to v důsledku potíží, které se předtím objevily mezi mnichy z mojí vesnice a členy personálu centra.

Nedařilo se mi dostat audienci u Jeho Svatosti, protože mě obviňovali, že mám přenosnou nemoc, která by ho mohla nakazit. Někteří říkali, že jsem blázen. Někteří dokonce říkali, že bych měla opustit centrum nebo být poslaná do útulku pro duševně choré. Dokonce mi zakázali na několik měsíců veřejné audience. Místo toho jsem každé ráno obřadně obcházela dalajlámovo sídlo. Jednoho dne jsem zaslechla, že Jeho Svatost se právě odněkud vrací domů, takže jsem se schovala u ulice, abych ho pozdravila. Jak jeho auto projíždělo podél kláštera Namgjal, viděla jsem velmi jasné světlo zářící na přední okno auta a uvnitř jsem viděla jeho se spoustou rukou kolem jeho ramen! Bylo to poprvé, kdy jsem viděla Jeho Svatost, a tak jsem přiskočila k autu, abych se poklonila, přičemž jsem upadla do bezvědomí, málem pod auto.

Muž z mojí vesnice mě odnes zpátky do centra a znovu začala sprcha nadávek. Ale myslím, ve mně došlo k velmi silné změně, tím že jsem viděla Jeho Svatost a nikdy jsem se nezlobila na personál. Myslela jsem si „ó, oni se musí starat o tolik lidí a samozřejmě někdy jsou rozhození.“

Navzdory mnohým žádostem, i nadále jsem nedostala audienci u Jeho Svatosti. Na veřejných audiencích se mi podařilo najít místo. Když přišel, střežený ochrankou, chytnul mě jeden z ostrahy a stráže mě odvedli ven z nádvoří, kde se učení mělo konat, přičemž mi řekli, že mám zůstat dole na schodech. Bylo mi tak smutno, když jsem si pomyslela, jak těžkou karmu jsem si musela v minulosti způsobit, že teď nemůžu Jeho Svatost dokonce ani vidět.

Učení začalo recitací Sútry srdce. Mohla jsem slyšet Jeho Svatost, jak ji zpívá, a jak říká „žádné oči, žádný nos“ atd., začala jsem mít velmi zvláštní pocit. Když říkal „forma je prázdná a prázdnota je forma,“ cítila jsem paprsky světla padající na mě, vstupující z koruny a naplňující celé moje tělo. Cítila jsem, jak jsem nadzdvižená ve vzduchu. Měla jsem silný pocit radosti a nostalgie.

Jak šel čas, poznala jsem nějaké meditující a dostala jsem se do kontaktu s některými vysokými lámy jako je Kirti Tsenšab Rinpočhe and Khalkha Džetsun Dampa. Dostala jsem od nich požehnanou vodu a i oni se mnohokrát různě pokoušeli umožnit mi kontakt s Jeho Svatostí. Ale k žádnému pokroku nedošlo, takže jsem se nakonec rozhodla, že se vrátím do Tibetu. Byla jsem obzvlášť smutná, že jsem nedokázala splnit některé úkoly, o které mě ten starý pán v Žigace (Šigatse) požádal, abych udělala. Byly tam určité důležité věci, které jsem měla udělat, jako je obřad obětování pro dlouhý život a jistá další tajná věc, a čas na všechny tyto aktivity se chýlil ke konci.

Informovala jsem Kirti Tsenšab Rinpočheho o mém rozhodnutí, ale trval na tom, abych se nevracela. Řekl, že ve mně vidí něco důležitějšího než jen orákulum; mohl ve mně vidět určitou zvláštnost. Řekl, že pro Jeho Svatost budu velmi užitečná, a poradil mi, abych zůstala v Dharamsale. „Vytvořím mezi Vámi a Jeho Svatostí zlatý most.“ Poslouchala jsem ho a podivovala se, proč takový velký učenec a láma toho tolik o mně říká. Brzy poté, velmi neočekávaně, mi dovolili audienci, společně s dalšími novými příchozími.

Bylo nás tam hodně neklidně čekajících. Viděla jsem Jeho Svatost přicházet k nám a viděla jsem hodně zářícího světla a mnoho rukou, právě jak jsem to viděla předtím. Brzy jak jsem vstala, abych dělala poklony, ochranka mě znovu chytila a odtáhla pryč. Snad mě kopnuli nebo udeřili, protože když jsem znovu nabyla vědomí, na svém těle jsem našla modřiny.

Ale poté, co Jeho Svatost udělil audience všem těm lidem, požádal, aby přivedli to dámské orákulum, takže mě vzali k němu. Jak jsem k němu přišla, chytila jsem jeho chodidla a upadla jsem znovu do bezvědomí. Když jsem se vzpamatovala, Jeho Svatost se mě ptal na můj domov a mnoho dalších věcí, ale nemohla jsem mluvit. Žádná slova nevyšla – měla jsem příliš radosti na to, abych něco řekla. Později jsem mu mohla povědět všechno, co mi řekl ten starý muž v Žigace; slyšel všechno o mně a mých problémech. Byla jsem potvrzená jako ochranné orákulum a Jeho Svatost mě požádal, abych se nevracela zpátky do Tibetu. Obdařil mě různými oprávněními a instrukcemi, a já začala dělat retreaty (meditační ústraní - intenzívní praxe, pozn. překl.), které mi poradil.

Ctihodný Roger Kunsang:
Kde jste žila? U kláštera nebo někde jinde?

Khadro-la:
Soukromý úřad kláštera Namgjal mi dal dům. Je to ten dům, v kterém nyní žiji. Bylo to v té době, když byl zavražděn učitel Dialektické školy skupinou stoupenců Šugden, a říkalo se, že také budu zavražděna. Mniši kláštera Namgjal se velmi obávali o mou bezpečnost. Právě takhle jsme se sblížili. Ve skutečnosti jsem se pokoušela odmítnout jejich ochranu. Říkala jsem jim, pokud mým osudem je, abych byla zabitá, pak tomu nikdo nemůže zabránit, ale pokud mojí karmou není zemřít, stoupenci Šugden mi nemohou ublížit. Mniši mě neposlouchali a neustále se o mě dobře starali.

Když jsem byla fyzicky velmi slabá, Jeho Svatost kontaktoval Kjabdže Trulšik Rinpočheho a poslali mě na léčení do Francie. V tu dobu jsem poznala Lámu Zopu Rinpočheho. Opravdu, v důsledku mého chabého zdraví jsem poznala tak mnoho lidí!

Během mého retreatu a praxe se objevila příznivá znamení a také určité pozitivní výsledky, ale ráda bych řekla, že všechno jsou to pouhé halucinace. Cokoliv dobrého se přihodí, není nic než požehnání Jeho Svatosti. Sama nejsem nijak lepší než ta nejubožejší bytost mezi těmi všemi ostatními.

Asi před dvěma lety mi Jeho Svatost poradil, kdykoliv přijde příležitost, měla bych dávat učení nebo jiný druh služby, kterou mohu splnit pro ty, kteří to potřebují. Ale vím, že druhým nemám co nabídnout. Abych vám upřímně řekla, v mé mysli velmi silně věřím, že základem života je jen realizovat bódhičittu a prázdnotu. Ačkoliv je těžké toho dosáhnout, mým hlavním přáním je dosáhnout nezlomné důvěry v tyto dvě věci předtím, než zemřu. Pokud nemohu pomoci lidem rozvinout tyto věci, naše setkání je pouhým mrháním času. Bez toho jsem ta nejubožejší, pokud jde o vnitřní, vnější a skryté vyhlídky. Nejlepší moje stránka je jen ta, že jsem se setkala s nejlepší Dharmou, nejlepší praxí a nejlepšími lámy.

Ctihodný Roger Kunsang:
Kdy poprvé jste cítila, že jste dákyně?

Khadro-la:
Vždycky jsem myslela tak, že nejsem dákyně. Nevím, kdo jsem. Někteří lámové říkají, že jsem Khandro Yeshe Tsogjal, někteří říkají, že jsem Vadžrajogíní, a jiní, že jsem Tara. Může to být jejich čistá představa. Osobně si myslím, že nejsem nikým speciálním.

Když jsem byla mladá, někteří lidé říkali, že jsem blázen. Někteří říkali, že jsem dákyně. Nevím. Nepochybuji, že mám velmi silné karmické stopy z minulosti, protože jsem byla velmi drahá Jeho Svatosti a pro mnohé jiné vysoké lámy z Tibetu i mimo Tibet. Někteří lámové z Tibetu, které jsem nikdy neznala, mi vyjadřovali lásku, respekt, přání dobrého, a často obětiny a velebení. Jiný důvod je, že někdy slova, která vyjadřují vhled prázdnoty, jdou z mých úst automaticky – něco, co jsem předtím nikdy neslyšela a nestudovala – ale později si nepamatuji, co jsem řekla.

Ctihodný Roger Kunsang:
Můžete mluvit o způsobech, kterými můžete pomoci dalajlámovi?

Khadro-la:
Mám cíl: je tu rozsáhlá, výjimečná linie učení, zplnomocnění a instrukcí Velkého 5. dalajlámy (Ngawang Lobsang Gyatso; 1617–1682; pozn. překl.). Je to nyní přibližně 360 let, kdy je prvně objevil, a od té doby nebylo možné znovu je odkrýt. Cítím silné karmické propojení s touto speciální linií, takže moje jediné přání je obnovit tuto celou linii pro Jeho Svatost. Může ji předat mnoha dalším a já sama se velmi zajímám o praktikování této linie.

Také plánuji centrum pro retreaty specielně věnované této praxi. Přeji si tam mít malou skupinu vážně praktikujících. Možná by to mohli být geše, kteří ukončili studium Madyamaka Pradžnaparamita, mají silné přání praktikovat a přitom hledají vhodné prostředí. Pokud to budu moci uskutečnit, bude to velmi dobrý dárek (obětina) pro Jeho Svatost, o kterém jsem přesvědčena, že bude zásadním přínosem pro jeho dlouhý život. Je to velmi důležité učení vztahující se k celému světu a není pochyb, že je také důležité pro tibetskou otázku. Myslím, že když Jeho Svatost nazývá Lámu Zopu Rinpočheho a Dagri Rinpočheho svými milovanými žáky, souvisí to s jejich vazbou na tuto linii.

Ctihodný Roger Kunsang:
Děkuji!


ODKAZY:


Pozn. překl.: „la“ je koncovka přidávaná k jménu, vyjadřující zdvořilost a láskyplnost. Khadro někdy Tibeťani vyslovují s nosovým "n", Khandro. Khandro je označení pro dákyni.


Věnováno všem, kteří moudrou cestou usilují o osvobození od utrpení všech cítících bytostí a o úplné osvícení.

Žádné komentáře:

Okomentovat

Okomentovat