27. září 2010
„Když budete mít hloupé otázky, budu taky říkat hlouposti,“ - Jeho Svatost dalajlama v Budapešti, 18. a 19. září 2010
Do Budapešti jsem jela se zvědavostí. Nikdy předtím jsem Jeho Svatost dalajlámu neviděla v Evropě. Samozřejmě jsem věděla, že to bude jiné než při mnohadenních učeních v Indii, přesto mě hned první den trochu překvapilo, že z těch pár obyvatel Budapešti, se kterými jsem se dala do řeči, nikdo nevěděl, jak vzácnou návštěvu jejich město hostí.
Organizace byla perfektní. Seděli jsme na sedadlech, nikoli na zemi. Nikde se to nečervenalo mnišskými rouchy. Lidé vcházeli dovnitř i po začátku. Obětování mandaly (tradiční začátek učení) bylo krátké a žádná Sútra srdce (krátký text, který se rovněž tradičně recituje před začátkem učení). Ale postupně jsem si všechny rozdíly přestala uvědomovat. Jeho Svatost je totiž všude stejný. Na stadionu nás bylo 12 000, a přesto opět dokázal vytvořit pocit, že se vlastně všichni známe a jsme si blízcí. V paměti mi utkvěl začátek nedělního odpoledního povídání: „Jsme všichni stejní. Bratři a sestry, stejné lidské bytosti. Rozdíly jsou nepodstatné“. Jeho Svatost říká něco podobného vždycky. A vždycky znova a znova člověk na sto procent ví, že to myslí doopravdy, a po různých úvahách o rozdílech mezi „východní“ a „západní“ myslí a o tom, jaký ty rozdíly mají vliv na životní postoj a vůbec, si zase znovu uvědomí, že to tak je. I to, co zaznělo jako součást závěrečného poděkování, už jsme mohli slyšet mockrát, ale pořád je to aktuální: „Kdybychom se upřímně řídili tím, co nám Jeho Svatost dalajláma už léta neúnavně, konzistentně říká, přinesli bychom světu mír a prosperitu“.
Jedna z prvních slov Jeho Svatosti: „Jsem šťastný, že mohu mluvit o Buddhadharmě v nebuddhistické zemi – děkuji moc“ Potom připomněl historických událostí – v roce 1956 měl pro Maďarsko zájem a solidaritu. Po překladu do maďarštiny zazněl potlesk.
Hlavním závazkem Jeho Svatosti je podpora lidských hodnot. „Jsme stejné lidské bytosti, všichni chceme šťastný život. Máme očekávání od materiálního světa – ale to je chybné. Existuje speciální zkušenost mysli, která je za vším fyzickým. Měli bychom využít náš vnitřní potenciál“. Všechna náboženství mají potenciální možnost přinést vnitřní mír – potřebujeme různé tradice, potřebujeme zvláštní úsilí o podporu mezináboženské harmonie, což je druhý závazek Jeho Svatosti.
Technický rozvoj nám poskytuje řadu věcí, po kterých toužíme, dává nám moc zmírnit nemoci a chudobu. Máme ale tendenci do moderních technologií vkládat veškeré své naděje. Evropa je velmi rozvinutá, ale začínáme cítit, že to má své meze. Materiální rozvoj, se kterým leckdy přichází i chamtivost, závist apod. nemůže přinést vnitřní mír. Stejně tak si nemůžeme vnitřní mír koupit v supermarketu, nebo si ho nechat do sebe vpravit injekcí. Skutečný mír musí být rozvinut v mysli.
Tři velké otázky
Velké náboženské tradice obvykle mají dva aspekty: filosofii a praxi. Filosofie jsou různé, ale pokud jde o praxi, všechny nesou stejné poselství: lásku, soucítění, odpuštění. Některé buddhistické modlitby jsou velmi podobné té od Svatého Františka z Asissi... A také praktikující islámu by měli rozšířit lásku na všechny bytosti – Alláhova stvoření. Krveprolití nemá nic společného s islámem. Džihád neznamená ničení našich bratrů a sester, ale ničení naší ignorance! Křesťanští misionáři jsou velmi zaměření na blaho ostatních... Někdy my buddhisté děláme příliš málo. Věnujeme se jenom meditaci. Samozřejmě, že to je správné, ale měli bychom také přispět společnosti!
Pokud jde o filosofii, mezi různými světovými náboženskými tradicemi jsou velké rozdíly. Položme si tři hlavní otázky: Existuje „já“? Existuje počátek „já“? A existuje konec „já“? Buddhismus zmiňuje bezjáství. Ostatní tradice akceptují nějaké já, které je nezávislé na těle, obvykle se mu říká duše – nezávislé a neměnné. V buddhismu není nic takového. Bezjáství však neznamená popření existence já. Naše vlastní zkušenost dokládá, že já existuje. Ale já není ani nezávislé, ani neměnné. Je označené na těle a mysli.
Další otázka: počátek já. Myslím si, že v tradicích, kde se věří ve stvořitele, je počátkem já moment stvoření. Podle buddhismu mají všechny jevy prázdnou podstatu – chybí jim nezávislá existence. (Myslím, že to je docela podobné absolutní přináležitosti Bohu). Starověké indické filosofie (hinduismus, buddhismus, súfismus) neakceptují stvořitele, ale zákon příčiny a následku. Všechno se děje díky příčinám a následkům – je to podobné Darwinově teorii. Velký třesk potřeboval spoustu energie, která musela mít zdroj, a ten zdroj musel mít svůj zdroj....takto není počátek. Moje tělo vzniklo okamžikem početí, ale o jeho základní příčině věříme, že nemá počátek. A mysl – je to pouhá energie pocházející z mozku, nebo ne? Mozek existuje, mysl existuje. Činnost mozku ustane – co se stane s myslí? Vědci obvykle nemají rádi myšlenku, že mysl má vliv na tělo. Ale někteří z nich přijímají existenci odděleného jevu zvaného mysl. Je potřeba další zkoumání. Nemáme vysvětlení ani pro to, že když mozek přestane fungovat, tělo nemusí začít podléhat zkáze třeba i několik dní. Buddhistický pohled je ten, že hrubá úroveň mysli zcela závisí na těle, ale jemná úroveň nikoli. Jemná mysl je základem pro ustanovení já. Mysl se neustále mění - změny musí mít příčiny. Mluvíme o základní příčině a napomáhajících faktorech. Mysl je nehmotná a její základní příčina musí být stejné povahy – mysl nemůže pocházet z ne-mysli. Mysl je kontinuum bez počátku. Nemůže pocházet z žádné materiální substance. Závěr: já nemá počátek.
A co konec já? Pokud jde o buddhismus, většina škol tvrdí, že neexistuje příčina pro konec já. Nejjemnější mysl pokračuje ze života do života, i když se staneme buddhou, pořád existuje. Ale některé školy věří, že nirvána je koncem mysli.
A teď: máme šanci na záchranu? Z každodenní zkušenosti víme, že mysl se může měnit. Můžeme se zbavit soužících emocí? Podle buddhismu je zdrojem veškerého utrpení nevědomost. Nikdo si nemyslí, že by potřeboval víc problémů, víc potíží. Je to přesně naopak. Ale přesto zakoušíme utrpení. Buddhismus říká, že je za tím nevědomost. Jsou utrpení, která nemůžeme ovlivnit, ale mnohá utrpení můžeme zredukovat, když rozvineme správný přístup mysli. Skrze trénink si můžeme udržet klid mysli i v nemoci, dokonce i v čase smrti. Všechny čtyři buddhistické školy zkoumají, co je podstatou nevědomosti. Buddha sám učil různé koncepce podle úrovně svých následovníků. A říkal: „Moje učení by mělo být nejdřív prozkoumáno a teprve potom přijato“. V chápání podstaty nevědomosti jsou rozdíly. Proč? Protože podle různých mentálních predispozic potřebujeme různé přístupy, abychom zmírnili utrpení. Víra v zákon příčiny a následku, ale i víra v
Boha nám může pomoci. Myslet si, že by všichni měli být buddhisté je nerealistické! Místo toho, abychom spolu bojovali, bychom se měli navzájem respektovat.
Buddhismus – věda, filosofie i náboženství
Rád bych vysvětlil něco o tibetském buddhismu. Některé buddhistické tradice jsou založené na učení, které Buddha dával v jazyce páli (je to především tzv., Trojí koš, Tripitaka), jiné jsou na založeny na učení, které bylo předáváno v sanskrtu. To bylo učení určené vybranému auditoriu (v textech jsou zmínky o bódhisattvech a o diskusích, které spolu o Buddhově učení měli) a později některé tradice neuznaly učení v sanskrtu jako učení Buddhy samotného. Jeden ze studentů Nagarjuny ( velkého indického učence spjatého s univerzitou v Nalandě, který žil asi mezi lety 150-250 našeho letopočtu a který bude ještě zmiňován) svým vlastním zkoumáním shromáždil mnoho argumentů, aby neautentičnost textů v sanskrtu vyvrátil.
V ranných dobách existovala centra buddhova učení v dnešním Pákistánu, později se nejvýznamnějším centrem buddhistických studií stala univerzita v Nalandě. V 8 – 9. století byl představený této školy, Šántarakšíta, pozván, aby uvedl buddhismus do Tibetu, a jeho hlavní žák Kamalašíla je znám jako vítěz v disputaci s čínským mistrem, který hájil důležitost meditace bez nutnosti studia.
V tibetských klášterech jsou texty mistrů z Nalandy mezi prvními, které se mniši učí zpaměti a vysvětlují slovo po slově. Neměli bychom zapomínat na tento základ a příliš zdůrazňovat jednotlivé školy, ke kterým patříme. Tibeťané často berou buddhismus jako samozřejmost a příliš se nezabývají rozvažováním a debatami. U mistrů z Nalandy tomu bylo naopak: mnoho argumentů, zdůvodňování, žádné sektářské pocity. Já si vážím všech různých linií.
Když mluvíme o buddhismu, můžeme mluvit o třech různých aspektech: o buddhistické vědě, filosofii a náboženství. Věda vysvětluje efekty, aniž by hodnotila něco jako pozitivní nebo negativní. Filosofie předkládá představy o tom, na čem je založen a jak funguje svět. Podstatou buddhistického náboženství jsou Tři klenoty: Buddha, Dharma a Sangha.
Cílem buddhistického náboženství je zlepšit naši mysl – transformovat škodlivé emoce pomocí intelektu. K tomu je třeba značného úsilí a také entusiasmu. Musíme si položit otázku, jestli existuje utrpení a jestli je možné ho odstranit, Jakmile cítíme, že je možné se zbavit základního zdroje utrpení, rozvineme touhu tak učinit a přijde i úsilí. Je to záležitost intelektu, víra sama o sobě příliš nepomůže. Buddha učil Čtyři vznešené pravdy, protože to je cesta, jak se zbavit utrpení, jak dosáhnout trvalého štěstí.
Buddhismus učí, že vše je nestálé a pomíjivé, vše je vzájemně provázané (nic nemůže existovat bez závislosti na něčem jiném) a že nic nemůže vzniknout bez příčiny. Z nepochopení tohoto pramení veškeré škodlivé emoce. Jak hněv, tak i lpění, jsou zveličování reality – pouhé mentální koncepty! Nepochopení reality má mocnou protisílu: uvědomění si reality - správný vhled - který můžeme získat analytickou meditací.
Tři praxe – praxe morálky, koncentrace a moudrosti – jsou nástrojem k individuálnímu osvobození. Přidáme-li k nim nekonečný altruismus, dosáhneme buddhovství. Esencí buddhismu je právě nekonečný altruismus a cílem je dosažení osvícení, získání kvalit buddhy. K tomu je nezbytná kombinace moudrosti (porozumění konvenční a konečné pravdě) a metody, což je bódhičitta (mysl, která si přeje dosáhnout osvícení, aby mohla prospívat všem cítícím bytostem). Existuje mnoho vysvětlení dvou pravd, některá i mimo buddhistickou tradici. Konvenční pravda je založená na zdání. Konečná pravda je založená na konečné realitě. Věci se nám jeví jako objektivně a nezávisle existující, avšak nic neexistuje samo o sobě, naše zdání je pouhá iluze. Podstatou existence je pouhé označení.
Marxista, ale ne leninista (otázky a odpovědi)
JSDL uvedl sekci otázek a odpovědí : Budu moc rád když se zeptáte na cokoli. Otázkami a odpověďmi se učíme jeden od druhého. Ale když se budete ptát na hlouposti, e možné, že se rozhněvám :o) Nebo že taky budu říkat hlouposti.... Někdo se zeptal, jestli je tady (myšleno asi v Maďarsku) srdeční čakra Země (spojení „heart chakra“ jsem mimochodem v první chvíli rozuměla jako „hot chocolate“:o) – a odpověď : No, vidíte, to je zrovna něco jako hloupá otázka... :o) Svět nemá žádnou srdeční čakru.
K otázce, co je v současnosti největší výzva (nejsem si jistá jestli se jednalo o výchovu dětí...nebo obecně“ bylo řečeno: Příliš se spoléháme na materiální vývoj a jsme v nebezpečí, že ztratíme svou základní lidskou kvalitu. Měli bychom věnovat víc pozornosti vnitřním hodnotám. Jinak budeme pouzí roboti. Žádné pocity. Z přílišného materialismu pochází i nadměrné čerpání přírodních zdrojů, klimatické změny...to je velmi vážné, za pár let už to nebudeme mít pod kontrolou..ani když se budeme modlit ve dne v noci to nebudeme mít pod kontrolou... Já o sobě vždycky říkám, že jsem marxista, protože považuji rovnoměrné rozdělování za spravedlivější...a taky buddhismus je vlastně ateismus... ale leninista nejsem, to ne. To se mi nelíbí, to je zastaralé :o) A taky kontrola porodnosti je důležitá...ale nenásilná kontrola porodnosti. Více mnichů a mnišek! :o)
Zaujala mě také odpověď na otázku, jak najít moment, za který už se nesnažit realizovat své touhy: „Pokud jde o materiální věci, tak v jejich získávání je vždy omezení. Měli bychom být spokojení s tím, co máme. Ale práce s myslí nemá žádná omezení. Tam bychom měli dělat co nejvíc!
Iniciace 21. století.
Iniciace, neboli zasvěcení, je povolení ( a požehnání) k určité praxi, které dává učitel svým studentům. Obvykle s sebou nese určité závazky, byť třeba jen určitý počet manter denně recitovaných. Obecně jsou iniciace mezi buddhisty velmi oblíbené. Několikrát jsem JSDL slyšela žertovat, že dokud dával nejdřív iniciaci a potom učení, moc lidí mu na učení nezůstalo, takže se rozhodl, že bude nejprve přednášet a až nakonec dávat iniciaci:o) V Budapešti to byla iniciace Čenrezig (Buddha soucítění) naplánovaná na nedělní dopoledne.
Těšila jsem se, že mezi západními příznivci buddhismu by mohlo být vysvětlení,oč se vlastně při samotném obřadu jedná, podrobnější, než v Indii, kde se podle mých zkušeností předpokládalo, že každý ví, co má dělat, a pokud ne, poradí mu jeho soused. Ale chyba lávky! JSDL věnoval hodně prostoru úvodu - objasnění významu iniciace, což bylo pro mě osobně hodně důležité. Potom se ale zřejmě podíval na hodinky a řekl: Za půl hodiny že máme končit? Nemožné! Samotný obřad proběhl velmi rychle a chvílemi jsem si nebyla jistá vůbec ničím, z toho, co říkat nebo co si představovat - jenom tím, že přece záleží na motivaci:o) A chvíli před koncem jsme slyšeli větu, která nás všechny rozesmála: Tak. Tohle byla iniciace jednadvacátého století.
Ze svých poznámek nejlíp, jak uměla, poskládala, zkrátila a přeložila
Markéta Bartošová
Více informací v angličtině o dalajlamově návštěvě v Budapešti naleznete ZDE.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Žádné komentáře:
Okomentovat