In English:
Prague gets taste of Tibetan culture
Tibetan Culture Week Culminates by Dismantling the Sand Mandala
Web Album Photos / Fotky webových alb
Autor: Richard Klíčník
Autoři: Martin Staněk a Jana Šustová
Autorka: Ľudmila Miškaňová
Česky:
ČR: Dny Tibetu navštíví zpívající mniška z vězení Drapči
Na konferenci na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze včera vystoupila Phuntsok Nyidron, bývalá tibetská politická vězeňkyně. Za účast na pokojných protestech, které vyvolalo udělení Nobelovy ceny míru Jeho Svatosti dalajlámovi, byla v roce 1989 čínskou policií uvězněna bez soudního procesu. Stala se jednou z tzv. zpívajících mnišek z vězení v Drapči.
Praha zažije týden tibetské kultury
Tibetský rituální tanec, tvoření mandaly z mramorových zrnek i meditační večer je na programu Týdne tibetské kultury v Praze (20. až 25. října). Hlavní město při té příležitosti navštíví osm mnichů z kláštera Tašilhunpo.
Tibetští mniši předvedou v Praze nevídaný tanec
Tvorba mandaly z mramorových zrnek a výstava fotografií dnes ve věži pražské Novoměstské radnice zahajuje Týden tibetské kultury. Organizátoři chtějí veřejnosti do 25. října ukázat umělecké tradice a náboženské obřady Tibetu. Mniši mimo jiné předvedou vůbec poprvé v České republice tibetský rituální tanec v maskách Čham.
V Praze začíná Týden tibetské kultury
Pokud máte rádi tibetskou kulturu a nebo o ní zatím nic nevíte, ale chtěli byste ji poznat, máte jedinečnou příležitost. Do Prahy totiž přiletěli mniši z kláštera Tašilhunpo, a tak může začít Týden tibetské kultury. O něm více zjišťoval Filip Zvolský.
VIDEO: Dalajlamovi tibetští mniši jsou v Praze
Týden ve znamení mandaly a čhamu
Když si do vyhledavače zadáte slovo Tibet, zjistíte, že se o něm asi nejčastěji mluví v souvislosti s tibetskými krvavými nepokoji, nejrůznějšími demonstracemi odsuzujícími čínské represe vůči této zemi a nedávno dokonce s tamním smrtícím zemětřesení... Naštěstí tato neradostná témata tu a tam vystřídají poněkud „mírumilovnější“ zprávy o příjezdu významných Tibeťanů do České republiky. K těm se za pár dní připojí také osm mnichů z dalajlamova kláštera Tašilhunpo, kteří do Prahy přijedou v rámci Týdne tibetské kultury.
OBRAZEM: Primátor přijal tibetské mnichy
Praha - Osm budhistických mnichů z kláštera Tašilhunpo, tradičního sídla pančhenlamy, přijal v pondělí na radnici primátor Pavel Bém. Slavnostně tak zahájili Týden tibetské kultury. Klášter byl v roce 1972 znovuzaložen mnichy, kterým se povedlo uniknout z Tibetu, v severní Indii a patronát nad ním drží současný dalajlama
Tibetští mniši posnídali s primátorem
„Velice si cením toho, že Praha má jedinečnou příležitost setkat se s moudrostí tibetskeho učení. Přítomnost mnichů nám připomíná, že stále máme přemýšlet nad příčinami a následky našich současných činů; že stále máme prověřovat své činy nejen psanými zákony, ale i vyššími hodnotami, jakými jsou morálka, čest a víra v to, co konáme. Těší mne i možnost nabídnou Pražanům možnost seznámit se s tradicemi této jedinečné kultury,“ řekl primátor hlavního města Pavel Bém.
OBRAZEM: Písková mandala vzniká na Novoměstské radnici
Nové Město - Tibetští mniši z pančhenlamova kláštera Tašilhunpo, nad kterým nyní drží patronát dalajlama, vytváří od pondělí na Novoměstské radnici v rámci Týdne Tibestké kultury pískovou mandalu. Po dokončení ji v sobotu vysypou do Vltavy, aby požehnaná zrníčka písku doplula co nejdál.
Mandala v Praze
Tvorbou mandaly z mramorových zrnek (na snímku) a výstavou fotografií začal ve věži pražské Novoměstské radnice Týden tibetské kultury
Tibetští mniši v Praze
Tento týden byl týdnem tibetské kultury. Účel je zřejmý: připomenout, že Tibetu dodnes není dáno svobodně se rozvíjet a rozhodovat o vlastním osudu. Čínská okupace pokračuje a Peking nejeví ani nejmenší náznaky, že by mohl být ochoten se daného území vzdát. A protože faktickými představiteli Tibetu jsou buddhističtí duchovní, byly hlavní akce, jež u nás probíhaly, spojeny s přítomností tamních mnichů. Ve středu večer se na půdě akademického kostela Nejsvětějšího Salvátora v Praze uskutečnilo setkání s modlitbou a diskusí o životě mnichů.
FOTOGALERIE: Tibetští mniši v Praze Biskup Herbst k vystoupení buddhistických mnichů: „Tomáš Halík porušuje předpisy!"
„Mám na starost schvalování koncertů i všelijakých produkcí, které se v kostelích naší arcidiecéze pořádají. Tomáš Halík o nic nežádá. Pořádá si něco na vlastní pěst. Nepředpokládám z jeho strany ani dodatečnou žádost o schválení. Je to porušení předpisů z jeho strany. Je možné, že se o to pan kardinál bude zajímat, jen co se vrátí."
Mniši kláštera Tašilhunpo přidali jedno představení
Praha - Po bohatém programu Týdne tibetské kultury v Novoměstské radnici v sobotu 25. října (tvorby písečné mandaly a výstavy fotografií, následné rozmetání písečné mandaly, pudža a obřadní vigilie u řeky) se večer zakončí v La Fabrice, kde se uskuteční - vůbec poprvé v České republice Rituální tanec v maskách. Pro velký zájem bylo přidáno ještě jedno představení od 20:30.
Týden tibetské kultury vyvrcholí rozmetáním mandaly
Poprvé se díky mnichům může české publikum seznámit s tibetským rituálním tancem v maskách Čham. Při tanci za doprovodu sakrální mnišské hudby vystoupí v maskách buddhistických božstev, Buddhů, démonů i legendárních lidských hrdinů. Masky jsou tradičně doplněny pestrobarevnými kostýmy zdobenými ornamenty a rituálními magickými předměty. Týden vyvrcholí 25. října rozmetáním mandaly a vysypání zrnek do Vltavy.
Rozmetením mandaly vyvrcholil Týden tibetské kultury v Praze
Praha - Desítky lidí dnes měly příležitost vidět tradiční obřad rozmetení mandaly, kterou ve věži Novoměstské radnice vytvořilo osm tibetských mnichů z kláštera Tašilhunpo. Ceremonie byla jedním z vrcholů Týdne tibetské kultury, jenž se od pondělí v české metropoli pořádal.
FOTOGALERIE: Praha: obřad rozmetení mandaly tibetskými mnichy
S mnichy v Praze
Osm mnichů z dalajlamova kláštera Tašilhumpo přijelo do Prahy. Snaží se seznamovat západní svět se svou dávnou tibetskou kulturou, která je pod stále silnějším ohrožením čínské nadvlády. „V Praze jsou mniši poprvé, moc se jim u nás líbí"...
VIDEO: Smetání mandaly
VIDEO: Vysypání mandaly do Vltavy
Respekt: Minulý týden
Tibetští mniši z kláštera Tašilhunpo obřadně vytvořili na Novoměstské radnici v Praze pískovou mandalu zasvěcenou Avalókitéšvarovi a pak ji během rituálního tance čham slavnostně rozmetali.
Autorka fotografie mnišky: Ľudmila Miškaňová, Direktorka pro lidská práva, ELSA Praha
Autor fotografií čhamu a mandaly: Richard Klíčník, blog: Šumařův Šumář
30. října 2008
28. října 2008
ČHAM | Síla a moc soucitu: posvátné zvuky a tance
Následující text byl čten při představení čhamového tance tibetskými mnichy z dalajlamova kláštera Tašilhunpo. Představení se konala v Praze v Novoměstské radnici a v holešovické art galerii La Fabrika v rámci Týdne tibetské kultury (20. - 25. října 2008). Naleznete v něm cenné informace o čchamových tancích a tibetském buddhismu.
SÍLA A MOC SOUCITU: POSVÁTNÉ/DUCHOVNÍ ZVUKY A TANCE
(THE POWER OF COMPASSION: SACRED SOUNDS & DANCES)
Kopie scénáře pro hlasatele programu (do češtiny přeložil Kryštof Trávníček)
________________________________________________________________
1. Pheb su (tib. /phebs su/):
a) Dung čhen + procesí/průvod
b) Gjaling (po Pheb-su)
Dobrý večer. Vítejte na dnešním večerním představení rituálních buddhistických tanců v maskách, ve kterém se Vám představí tibetští mniši z kláštera Tašilhünpo – sídla pančhenlamy, který je druhým nejvýznamnějším a nejdůležitějším spirituálním vůdcem Tibetu hned po Jeho Svatosti dalajlamovy.
Historie tibetského kláštera Tašilhünpo sahá do 15. století (r. 1447 v centrální provincii Cang 1. dalajlamou Gendündubem). Do roku 1960 býval klášter Tašilhünpo, se svými až šesti tisíci mnichy a studenty, jedním z největších akademických center tibetského buddhismu. V roce 1959, po čínské invazi a probíhající „kulturní revoluci“, odešli mnozí mniši spolu se 14. dalajlamou Tändzinem Gjamcchem do indického exilu. A tak v roce 1972 někteří z těchto mnichů znovu zakládají klášter Tašilhünpo v exilu jižní Indie ve svaz. státě Karnataka, v distriktu Mysore (Bylakuppe), který je momentálně domovem 250ti mnichů a studentů. Klášter Tašilhünpo v exilu se tak znovu stal výjimečným a hlavním centrem buddhistické vzdělanosti, dobře známý také svojí religiózní a uměleckou buddhistickou tradicí čhamových tantrických tanců v maskách a sakrální hudbou.
2. Khado Tenšuk: Modlitba za dlouhý život
Khado (tib. /Mkha´ ´gro ma/, sa. Dákiní – jóginí či nebeské/kosmické chodkyně/cestovatelky, kosmos jako prázdnota a cestovatel jako vnořený do…, tedy „ony vnořené do nejzašší přirozenosti reality představující prázdnotou“)
Vyznavači tibetského buddhismu vidí Jeho Svátost Dalajlamu jako manifestaci Avalókitéšvary (tib. Čänräzig) – Buddhu Soucitu. Věří se, že buddhové příchazejí na svět v lidské podobě/v antropomorfní formě, aby pomohli všem cítícím bytostem od utrpení (které je dle buddhistického pojetí ve světě přítomno). Tedy tak jako se buddhové v lidské formě narodí, podobně jako lidé, tak také musejí zemřít a musí opustit tento svět.
V této modlitbě (v Modlitbě za dlouhý život), Nebeské a Kosmické bytosti a Dákiní pocházející z nebeských a kosmických oblastí a sfér navštěvují zemi/Zemi, aby „pozvali“ Buddhu ke společnému návratu do Nebeských sfér a oblastí. Dákiní přicházejí z pěti rozličných směrů, které jsou reprezentovány pěti odlišnými barvami: východní směr označuje – modrá barva, jih – žlutá, západ – červená, sever – zelená a oblast středu je označena – barvou bílou. Lama, reprezentující všechny žáky a posluchače Buddhy, praktikuje modlitbu jíž žádá Buddhu, aby neopouštěl tento svět, jelikož v něm stále existuje mnoho trpících bytostí a tedy existuje zde ještě mnoho práce kterou je třeba vykonat. Lama (ctihodný mnich) se nožem, kterým je vybaven, pokouší přeřezat barevné oblečení/textílie držené Dákiní, které symbolizuje stezku a cestu do nebe. Touto cestou je lidský život spojen s Buddhou nepřetržitě.
Tato modlitba (Púdža) je používaná jako žádost k velkým učitelům, aby s námi zůstali tak dlouho, jak jen to bude možné, abychom tak mohli čerpat větší užitek a prospěch z jejich pobytu mezi námi. Dnes večer je modlitba zvláště dedikována (určena) Jeho Svátosti Dalajlamovi a Jeho Svátosti Pančhenlamovi.
3. Kjabdo Semkje: Přijímání útočiště a generování soucitu
(tib. /skjabs ´gro sems skjems/)
Zatímco probíhají modlitby, ve kterých se žádají božstva o ochranu, mniši se zavazují ke slibům realizace konceptu láskyplné péče a soucitu. Modlitby směřují k tomu, aby byly všechny cítící bytosti ušetřeny a zproštěny utrpení ve světě, aby bytostem bylo ulehčeno od trápení, které je s působením bytostí ve světě neodmyslitelně spojeno. Mniši se uchylují k bezpečnému útočišti, k tzv. trojímu klenotu (sa. Triratna, tib. Könčhog sum), jehož ochranu přejí všem. Žádají o ochranu lamy/učitele – tedy Buddhy, uchylují se k posvátným textům/k nauce buddhismu – tedy k Dharmě (tib. Čhö), uchylují se k mnišské komunitě – tedy k Sanghze (sa. Sangha, tib. Gedün /dge´dun).
Uvedené čtyři věci/koncepty dávají mnichům skutečnou sílu a skutečné kompetence udělat opravdu mnoho pro zlepšení všech věcí před tím, nežli dosáhnou osvícení. Výrazně dlouhé noty v melodii konané modlitby jsou charakteristickou a speciální částí
praktikované meditace. Cinkáním na tibetské činely (Ting šak) dosahují mniši hlubšího stádia tiché meditace a cítí svoji pomoc všem cítícím bytostem. Tato meditace končí druhými (sekond sounding – ozvěna) dozvuky činelů.
4. Ša Ma (ŠA-MA, šawa/jelen – mahe/buvol): Jelen a buvol
(tib. /ša wa/ a /ma he/)
Pán smrti, Jama, byl potlačen a přemožen Maňdžušrím (tib. Džampal) ve formě Jamantaky (tib. Šindže Šed) – tedy přemožitele smrti. Jama se stal ochráncem nauky, dharmapalou (tib. Čhökjong). Měl šestnáct žáků, osm mužských a osm ženských, přičemž dva z nich jsou právě jelen a buvol. Tyto dvě postavy znázorňují dva hlavní aspekty pravdy, a je na ně pohlíženo jako na dva živé (personifikované) symboly oplývající magickou sílou, s jejichž pomocí lze zničit nepřátelské a negativní aspekty a síly světa.
Tanec je tradičně konán v klášteře Tašilhünpo 29. dne dvanáctého tibetského měsíce v rámci přípravy na oslavy tibetského Nového roku, zvaného Losar.
5. Čö či Čö jul: Rozseknutí/rituál sekání/rozetnutí
(tib. /gčod/)
Meditační praxe Čö patří mezi starověké tibetské techniky. Během meditačního rituálu Čö dochází k překonávání a zdolávání egoismu a nevědomosti, které jsou kauzální příčinnou veškeré desiluze a trápení. Imaginací sebe sama jako sedících/přítomných na pohřebištích, mniši vizualizují rituál rozseknutí tím, že symbolicky odsekávají některé části svého těla, které posléze nabízejí jako symbolické obětiny ze sebe sama Buddhovi a rozličným bohům a božstvům, stejně jako maso pojídajícím démonům a hladovým duchům. Na oplátku svého obětování se, touto nejsoucitnější obětinou ze sebe sama, mniši usilují o sounáležitost, splynutí s prázdnotou (sa. Šunjata, tib. Tongpa ňid) či její pochopení, která je dovede k osvícení. Mniši usilují o dosažení znalosti osmi duchovních schopností/ či mniši hledají dosažení osmi duchovních schopností, které umožňují stát se neviditelným, rychle se přemisťujícím či kráčet v prostoru/kosmu a v podzemí. Konečně, je-li všeho dosaženo pomocí nabitých schopností, mniši pokračují v modlitbách díky nimž dochází k odstranění všech překážek a k potlačení špatného vlivu démonů na cítící bytosti. Zároveň dochází ke kumulování a k nashromáždění velké soucitné lásky. Za doprovodu tibetských trumpet, které jsou tradičně zhotoveny z lidské stehenní kosti (tib. kangling), dochází k vyluzování děsivých zvuků vyzývajících přítomné démony k symbolické hostině na samotných mniších.
6. Dur Dag: Vládci pohřebišť/kostlivci
(tib. /Dur khrod bdag po/ či /dur bdag/, Durtö Dagpo, sa. Čitipati)
Slovo Dur (tib. dur) znamená tibetsky pohřebiště/hřbitov a termín Dag (tib. bdag) znamená majitel/vlastník/vládce (také „já“). Tedy slovní spojení Dur Dag/Durdag znamená „vlastníci/vládci pohřebišť/vládci pohřebních polí“. Ve skutečnosti nejsou pouhými vlastníky a vládci pohřebišť, ale jsou i jejich Pány. Tento tanec v podstatě ilustruje jen to, že bez ohledu na naši (lidskou/bytostnou) důležitost, nejsme nic jiného nežli hromada kostí. Uvědomíme-li si tuto skutečnost a realizujeme-li tuto myšlenku a tento koncept, můžeme ztratit ideu o své důležitosti, nepostradatelnosti, velikosti a tedy i iluze o svém vlivu ve světě. Tanec také upozorňuje na fakt, že můžeme kdykoliv zemřít, a že je svět tvarů pouze pomíjivým. Tato reflexe může vést k přirozené snaze a tendenci pomáhat ostatním bytostem a může tedy vést k zastavení shromažďování negativních činů jedince. Melodie a zvuky které znějí během čhamového tantrického tanečního rituálu významně připravují Naši osobnost, Naše nitro, či chcete-li duši, na příští život (také na posmrtné mezistavy).
7. Kunrik/Kunrig (tib. /Kun rigs/, sa. Sarvavid): Všeobjímající znalost/Vševědění
V tibetském buddhismu hraje symbolika a symbolismus velmi důležitou roli v meditační i modlitební praxi. Termín Kunrig je titulem buddhy Vairóčany (tib. Nampar Nangdzä, bílá barva, v centru dhjáni buddhů), jehož mandala či modlidba pomáhá lidem z pekelných sfér. V průběhu této modlitby oblékají mniši ceremoniální kostýmy, používají stovky gest (muder) symbolicky ilustrující jednotlivá božstva z celkového počtu 37 božstev, která musejí být vizualizovaná v rámci meditace. Říká se, že být jednoduše svědkem předvádění těchto gest, Vám umožní ne-znovuzrodit se v nižších sférách bytí (tedy ve světě zvířat, hladových duchů atd., viz Samsára, bhavačakra atd.). Mniši z kláštera Tašilhünpo jsou považováni za jedny z nejzkušenějších ve znalosti muder. V průběhu této pasáže/modlitby mniši používají Dilbu (rituální zvonek), který symbolizuje „moudrost“, a Dordže (sa. Vadžra, česky „hromoklín“) reprezentující metody či odborné/vhodné prostředky a schopnosti (odborné schopnosti). Oba rituální předměty používané společně, představují jednotu i harmonii moudrosti a schopností.
(Po Kunrig)
Doufáme, že se Vám líbila první část našeho představení. Prosím, využijte nyní svůj čas k návštěvě našeho obchodu, kde můžete získat cenné informace o našem klášteře i více informací o naší práci. Kromě jiných zajímavých věcí tam můžete nalézt unikátní Dukhar, kterou v klášteře Tašilhünpo vytváří pouze mniši, jako ochranu před nepřátelskými/zlými vlivy a jako léčebné médium. V našem obchodě naleznete také DVD zachycující výrobu překrásné písečné mandaly, která byla tvořena v rámci mnišského turné ve Velké Británii v roce 2004. Kromě jiného se můžete informovat o sponzorském programu ze kterého se financují každodenní aktivity mnichů. Děkujeme.
PAUZA - INTERVAL V PŘEDSTAVENÍ
8. Bagži: Pánové smrti (doslova „čtyři masky“)
(tib. /´bag bži/)
Historie čhamových religiózních tantrických tanců tibetského buddhismu pochází z dob nebuddhistických. Během vlády tibetského krále Thisong Decäna (r. 755-797) v 8. století, postavil významný tantrik a světec Padmasambhava/Guru Rinpočhe (tib. Päma Džungnä) na březích jezera první tibetský klášter Samjä. Legendy hovoří o tom, že Guru Rinpočhe transformoval sebe sama do podoby božstva a vykonal první buddhistický čhamový taneční obřad během svého vznášení se/poletování v éteru/vzduchem.
Ovšem věří se, že ohledně původu čhamu konaného v klášteře Tašilhünpo tomu bylo trochu jinak. Původ čhamu v klášteře Tašilhünpo je poněkud jiný. Historie čhamového rituálu v klášteře Tašilhünpo odkazuje k 17. století, přesněji k postavě 5. Pančhenlamy Lobzang Ješiho (vize Sengge Ješeho 1653-1705 a pověření 5. pančhenlamy Lobzang Čhokji Ňimy 1570-1662) a pochází přímo ze Šambhaly. Právě čham kláštera Tašilhünpo je prvním čhamem v linii Gelugpa, prvním čhamem v tradici tzv „žlutých čepic“.
V Bagži čhamu, podobně jako v tancích jelena a buvola, vystupují čtyři figury totožné se čtyřmi žáky Jamantaky, ničitele smrti. Tyto čtyři postavy odívají čtyři masky rozličných barev; bílou masku, žlutou, červenou a modrou (či tmavou/až černou). Uvedené barvy oplývají specifickými charakteristikami: bílá je barva Šivy – znamená mír, žlutá (Gjepa) – znamená růst/hojnost, červená (Wang) – vystihuje sílu a moc a zelená barva (Dahk po) – znázorňuje zlobu/děs a hrůzu. Všechna ochranná božstva více méně obsahují tyto čtyři zmíněné koncepty a aspekty. Podobně jako ve většině čhamů, je i v tomto čhamu hlavní ideou a myšlenkou pomíjivost a nestálost, která je v Bakši čhamu reprezentována miskou z lebky (sa. kapála, tib. bandha) a trojhrannou magickou dýkou (sa. kíla, tib. phurbu), které svírají mniši v rukou. Pestrobarevné mnohovrstevnaté kostýmy odívané mnichy pomáhají při vizualizaci nádherných kostýmů a rouch odívaných božstvy, s nimiž se mniši tanečníci touto cestou ztotožňují a do nichž se snaží transformovat.
9. Gangso: Naplnění touhy a žádosti božstev
(tib. /bsgang gso/)
Termín „Gang“ v tibetštině znamená „plnit/naplnit“ a termín „so“ znamená „nabídnout/resp. obětovat bohům“. Gangso tedy znamená asi toto: obětováním obětin dochází k plnění a naplňování přání božstev. Pomocí podobných aktivit mniši dokáží, jak věří, odstranit a přemoci všechny negativní jevy a aspekty. Následováním a praktikováním meditace Gangso mniši vizualizují samy sebe do pozice mocnější a silnější nežli je pozice mocných božstev, která jsou svolána do jejich blízkosti. Mniši vítají božstva a ochránce, přináší jim obětiny a žádají o moc odstraňovat překážky mysli, čistí prostředí od negativních vlivů a přinášejí mír a harmonii do časoprostoru/do kosmu a universa. Závěrem meditace je modlitba/Púdža která má přimět ochránce a božstva k návratu domů. Velmi často jsou také mniši z kláštera Tašilhünpo pozýváni lidmi do jejich obydlí, aby tam meditací a bohoslužbou Gangso zajistili štěstí, zdraví a úspěšné podnikání.
10. Tuso: Purifikace/očista
(tib. /khrus so/)
Tato modlitba je používána oběma směry a vyznavači v rámci tibetského buddhismu: jak tantrickými praktikujícími, tak také těmi specialisty, kteří si vybrali důraz a zaměření na studium posvátných textů (šáster, súter atd.). Dva zmíněné směry, tedy tantrický a studijní, na posvátné texty zaměřenný, realizují zmíněnou purifikační bohoslužbu. Ta je praktikována především tehdy, jsou-li lidé nemocní. Nejprve je purifikována běžná voda až do dob,y kdy je vhodná pro bohy a božstva. Posléze mniši vizualizují buddhy, a to tak, jako by tito byli rozpuštěni v zrcadle. Následně je použita posvátná rituální bílá šála zvaná khatag jako obětina, reprezentující obydlí pro buddhy.
Voda, kterou je poléváno a zkrápěno zrcadlo, symbolizuje proces očisty a koupele buddhovských těl, řečí a myslí, zatímco je ve stejnou dobu prováděna imaginace negativních skutků lidského či osobního těla, řeči a mysli, které jsou tímto eliminovány. Khatag následně slouží k osušení těla po koupeli a jako obětina z šatů, ilustrovaná bohatým brokátovým oděvem. Toto je konáno na diagonálním principu, přičemž brokát symbolizuje obětiny šperků/ornamentů a drahokamů pro Buddhu. Tak jako je zrcadlo opět vyzvednuto, tak také mniši žádají Buddhy k odchodu a návratu do jejich vlastních oblastí a sfér.
11. Tagsäl: Umění debaty
(tib. /rtag gsal/)
Po roce 1959, během čínské Kulturní revoluce, následovalo Dalajlamu do indického exilu také mnoho mnichů z kláštera Tašilhünpo jehož dvě třetiny byly zničeny. V roce 1972 tak někteří z uprchlých mnichů znovu založili klášter Tašilhünpo, tentokrát v exilu v indickém státě Karnataka (Bylakupe v distriktu Mysore). Pančhenlama již nebyl schopen opustit Tibet díky tvrdým podmínkám které v oblasti Tibetu panovaly, zvláště v posledních deseti letech před svou smrtí v roce 1989. V roce 1995, v návaznosti na tibetský kalendář, byla rozpoznána Jeho Svátostí 14. Dalajlamou 11. reinkarnace Pančhenlamy. Gendün Čhokji Ňima, 11. Pančhenlama, se narodil v roce 1989 v Centrálním Tibetu. Krátce na to byl ve věku 6ti let uvězněn a od té doby je jeho místo pobytu, i místo pobytu jeho rodiny stále neznámé a nejasné. V Tibetu není již delší dobu možné svobodně praktikovat buddhismus. Také mniši nemohou svobodně realizovat svoje náboženství, a tak spatřit Tagsäl, tedy dialektickou debatu, není v dnešním Tibetu nic obvyklého. Tato forma debaty patří mezi základní části a složky jejich náboženského buddhistického tréninku, zvláště pak v linii a tradici Gelug/Gelugpa (zvané „žlutých čepic“). V exilním klášteře Tašilhünpo se podobné dialektické debaty konají zpravidla každý večer před klášterem, účastní se jich především mladí mniši.
V praxi to vypadá asi tak, že jeden z mnichů sedí na zemi čelem ke svému stojícímu oponentovi. Sedící mnich se snaží bránit své myšlenky a koncepty, oponent pak argumentuje proti jeho názorům. Oba by měli čerpat své argumenty z hlubokých znalostí buddhistických písem a textů. Podobná debata přibližuje oba debatující blíže k pochopení filozofických významů buddhistických konceptů.
Umění debaty má svůj vlastní symbolismus se specifickou gestikulací rukou. Tak například zvedání pravé ruky vytahuje všechny cítící bytosti z pekelných sfér do oblastí nebeských, zatímco tlačení levé ruky směrem dolů redukuje a omezuje negativní elementy. Navzdory dojmu, debatující mniši cítí jen minimální emoce. Někdy se debata jeví jako vzrušená, nicméně oponenti zůstávají více méně v klidu a bez emocí. V textech se objevuje také toto přirovnání: „tvář debatujícího je jako hlava lva – tedy zuřivá, ale jeho mysl je jako zasněžená hora – tedy v klidu“. Předmětem mnišské dialektické debaty dnes večer je podstata a přirozenost soucitu.
12. Žanag (tib. /žwa nag/): Tanec černých miter/tanec černých klobouků
Tento tanec patří mezi nejvýznamnější a nejznámější čhamové tance. V Tibetu byly tyto tance předváděny v návaznosti na oslavy tibetského Nového roku a oslavovaly účinné vítězství nad nepřátelskými sílami, démony atd. Původ tanců sahá k událostem spojených se životem a vládou 42. krále Tibetu, krále Langdarmy. Tehdy se v Tibetu 9. století (resp. v roce 839-†842/6) dostal k moci proti-buddhistický král Langdarma. Toho času přijíždí do Lhasy na načerno natřeném koni mnich Lhalong Pedor (Lhalki Palgji Dordže), který hodlá tančit rituální tance přímo před zraky Langdarmy. Zmíněný mnich oděný do kostýmu žanagů, ukrývá v mnohovrstevnatém kostýmu s širokými rukávy luk a šíp. V momentě kdy se tancem posune přímo před tvář nepřátelského krále, střílí za pomoci luku šíp do Langdarmova srdce. Následně, využívaje velkého zmatku, ujíždí na svém koni pryč. Při útěku brodí se svým koněm řeku, přičemž černá barva – nanesena na tělo koně uhlem – se smývá. Dále tedy prchá na hřbetě bílého koně po kterém nikdo více nepátrá v domění, že vrah krále Langdarmy sedlá koně černého.
Při tanci žanagů svírají mnišští tanečníci v rukou magickou trojhrannou dýku – sa. vadžrakílu, tib. dordže phurbu – vhodnou ke zničení nepřátelských sil, a misku z lidské lebky – sa. kapála, tib. bandha – jako připomínku pomíjivosti a nestálosti existence.
(po tanci žanagů)
Představení rituálních tanců které jste právě shlédli, patří mezi unikátní a význačné kulturní dědictví Tibetu, tibetského buddhismu a konkrétně pak kláštera Tašilhünpo v indickém exilu. Bohužel tito mniši nemohou praktikovat tento religiózní buddhistický tantrický tanec v maskách ve svém původním monastickém centru Tašilhünpo v Tibetu. V exilním diasporním klášteře Tašilhünpo tito mniši pokračují v uchovávání těchto, a podobných, buddhistických tradic, kterým hrozí nebezpečí úpadku, zapomnění a vyhynutí. Konkrétním a ne nevýznamným problémem kláštera Tašilhünpo a jeho mnichů, je uvěznění a nezvěstnost jejich hlavního představeného, tedy Pančhenlamy, který se stal jedním z nejmladších politických vězňů na světě. Jeho Svátost Dalajlama se osobně angažuje ve věci pomoci klášteru Tašilhünpo tak, aby tento exilní významný buddhistický edukační monastický komplex vzkvétal a přežil.
Veškerý získaný finanční výtěžek a zisk z tohoto mnišského turné bude bezezbytku a přímo využit klášterem Tašilhünpo v indickém exilu.
Rádi bychom poděkovali Vám všem, kteří nás mohou dnes večer všemožně podpořit.
A nyní:
13. Šidžö: Dedikační modlitby/modlitby zasvěcení/modlitby věnování
(tib. /šis brdžod/)
Závěrem této duchovní události s blahodárným odkazem je nutné, podobně jako na začátku představení, akcentovat pozitivní motivace všech zúčastněných. Původně to mohou být okvětní lístky, ale nyní jsou roztroušena rýžová zrnka jako obětiny a jako gesta vděčnosti buddhům za jejich ochraňování a uschování prospěšných hodnot, které byly akumulovány a nashromážděny během předvedené čhamové ceremonie. Bez tohoto odkazu, bez této dedikace, se můžete stát rozladěnými, naštvanými a naakumulované prospěšné hodnoty tak mohou být znehodnoceny i zničeny. Mniši pronesou a realizují závěrečné modlitby a bohoslužby, na jedné straně pro blaho časoprostoru a životního prostředí, na straně druhé pro dobré zdraví duše i těla všech cítících bytostí v rámci dosažení universální spirituální a duchovní harmonie.
(po Šidžö)
Doufáme, že se Vám předvedené rituální představení líbilo, a že jste si jej plně užili. Velmi Vám děkujeme, že jste dnes večer přišli, a že jste tím podpořili také náš klášter Tašilhünpo. Doufáme a věříme, že se nevidíme naposledy.
Dobrou noc a Taši Deleg.
Autor fotografií: Patrik Stanko
SÍLA A MOC SOUCITU: POSVÁTNÉ/DUCHOVNÍ ZVUKY A TANCE
(THE POWER OF COMPASSION: SACRED SOUNDS & DANCES)
Kopie scénáře pro hlasatele programu (do češtiny přeložil Kryštof Trávníček)
________________________________________________________________
1. Pheb su (tib. /phebs su/):
a) Dung čhen + procesí/průvod
b) Gjaling (po Pheb-su)
Dobrý večer. Vítejte na dnešním večerním představení rituálních buddhistických tanců v maskách, ve kterém se Vám představí tibetští mniši z kláštera Tašilhünpo – sídla pančhenlamy, který je druhým nejvýznamnějším a nejdůležitějším spirituálním vůdcem Tibetu hned po Jeho Svatosti dalajlamovy.
Historie tibetského kláštera Tašilhünpo sahá do 15. století (r. 1447 v centrální provincii Cang 1. dalajlamou Gendündubem). Do roku 1960 býval klášter Tašilhünpo, se svými až šesti tisíci mnichy a studenty, jedním z největších akademických center tibetského buddhismu. V roce 1959, po čínské invazi a probíhající „kulturní revoluci“, odešli mnozí mniši spolu se 14. dalajlamou Tändzinem Gjamcchem do indického exilu. A tak v roce 1972 někteří z těchto mnichů znovu zakládají klášter Tašilhünpo v exilu jižní Indie ve svaz. státě Karnataka, v distriktu Mysore (Bylakuppe), který je momentálně domovem 250ti mnichů a studentů. Klášter Tašilhünpo v exilu se tak znovu stal výjimečným a hlavním centrem buddhistické vzdělanosti, dobře známý také svojí religiózní a uměleckou buddhistickou tradicí čhamových tantrických tanců v maskách a sakrální hudbou.
2. Khado Tenšuk: Modlitba za dlouhý život
Khado (tib. /Mkha´ ´gro ma/, sa. Dákiní – jóginí či nebeské/kosmické chodkyně/cestovatelky, kosmos jako prázdnota a cestovatel jako vnořený do…, tedy „ony vnořené do nejzašší přirozenosti reality představující prázdnotou“)
Vyznavači tibetského buddhismu vidí Jeho Svátost Dalajlamu jako manifestaci Avalókitéšvary (tib. Čänräzig) – Buddhu Soucitu. Věří se, že buddhové příchazejí na svět v lidské podobě/v antropomorfní formě, aby pomohli všem cítícím bytostem od utrpení (které je dle buddhistického pojetí ve světě přítomno). Tedy tak jako se buddhové v lidské formě narodí, podobně jako lidé, tak také musejí zemřít a musí opustit tento svět.
V této modlitbě (v Modlitbě za dlouhý život), Nebeské a Kosmické bytosti a Dákiní pocházející z nebeských a kosmických oblastí a sfér navštěvují zemi/Zemi, aby „pozvali“ Buddhu ke společnému návratu do Nebeských sfér a oblastí. Dákiní přicházejí z pěti rozličných směrů, které jsou reprezentovány pěti odlišnými barvami: východní směr označuje – modrá barva, jih – žlutá, západ – červená, sever – zelená a oblast středu je označena – barvou bílou. Lama, reprezentující všechny žáky a posluchače Buddhy, praktikuje modlitbu jíž žádá Buddhu, aby neopouštěl tento svět, jelikož v něm stále existuje mnoho trpících bytostí a tedy existuje zde ještě mnoho práce kterou je třeba vykonat. Lama (ctihodný mnich) se nožem, kterým je vybaven, pokouší přeřezat barevné oblečení/textílie držené Dákiní, které symbolizuje stezku a cestu do nebe. Touto cestou je lidský život spojen s Buddhou nepřetržitě.
Tato modlitba (Púdža) je používaná jako žádost k velkým učitelům, aby s námi zůstali tak dlouho, jak jen to bude možné, abychom tak mohli čerpat větší užitek a prospěch z jejich pobytu mezi námi. Dnes večer je modlitba zvláště dedikována (určena) Jeho Svátosti Dalajlamovi a Jeho Svátosti Pančhenlamovi.
3. Kjabdo Semkje: Přijímání útočiště a generování soucitu
(tib. /skjabs ´gro sems skjems/)
Zatímco probíhají modlitby, ve kterých se žádají božstva o ochranu, mniši se zavazují ke slibům realizace konceptu láskyplné péče a soucitu. Modlitby směřují k tomu, aby byly všechny cítící bytosti ušetřeny a zproštěny utrpení ve světě, aby bytostem bylo ulehčeno od trápení, které je s působením bytostí ve světě neodmyslitelně spojeno. Mniši se uchylují k bezpečnému útočišti, k tzv. trojímu klenotu (sa. Triratna, tib. Könčhog sum), jehož ochranu přejí všem. Žádají o ochranu lamy/učitele – tedy Buddhy, uchylují se k posvátným textům/k nauce buddhismu – tedy k Dharmě (tib. Čhö), uchylují se k mnišské komunitě – tedy k Sanghze (sa. Sangha, tib. Gedün /dge´dun).
Uvedené čtyři věci/koncepty dávají mnichům skutečnou sílu a skutečné kompetence udělat opravdu mnoho pro zlepšení všech věcí před tím, nežli dosáhnou osvícení. Výrazně dlouhé noty v melodii konané modlitby jsou charakteristickou a speciální částí
praktikované meditace. Cinkáním na tibetské činely (Ting šak) dosahují mniši hlubšího stádia tiché meditace a cítí svoji pomoc všem cítícím bytostem. Tato meditace končí druhými (sekond sounding – ozvěna) dozvuky činelů.
4. Ša Ma (ŠA-MA, šawa/jelen – mahe/buvol): Jelen a buvol
(tib. /ša wa/ a /ma he/)
Pán smrti, Jama, byl potlačen a přemožen Maňdžušrím (tib. Džampal) ve formě Jamantaky (tib. Šindže Šed) – tedy přemožitele smrti. Jama se stal ochráncem nauky, dharmapalou (tib. Čhökjong). Měl šestnáct žáků, osm mužských a osm ženských, přičemž dva z nich jsou právě jelen a buvol. Tyto dvě postavy znázorňují dva hlavní aspekty pravdy, a je na ně pohlíženo jako na dva živé (personifikované) symboly oplývající magickou sílou, s jejichž pomocí lze zničit nepřátelské a negativní aspekty a síly světa.
Tanec je tradičně konán v klášteře Tašilhünpo 29. dne dvanáctého tibetského měsíce v rámci přípravy na oslavy tibetského Nového roku, zvaného Losar.
5. Čö či Čö jul: Rozseknutí/rituál sekání/rozetnutí
(tib. /gčod/)
Meditační praxe Čö patří mezi starověké tibetské techniky. Během meditačního rituálu Čö dochází k překonávání a zdolávání egoismu a nevědomosti, které jsou kauzální příčinnou veškeré desiluze a trápení. Imaginací sebe sama jako sedících/přítomných na pohřebištích, mniši vizualizují rituál rozseknutí tím, že symbolicky odsekávají některé části svého těla, které posléze nabízejí jako symbolické obětiny ze sebe sama Buddhovi a rozličným bohům a božstvům, stejně jako maso pojídajícím démonům a hladovým duchům. Na oplátku svého obětování se, touto nejsoucitnější obětinou ze sebe sama, mniši usilují o sounáležitost, splynutí s prázdnotou (sa. Šunjata, tib. Tongpa ňid) či její pochopení, která je dovede k osvícení. Mniši usilují o dosažení znalosti osmi duchovních schopností/ či mniši hledají dosažení osmi duchovních schopností, které umožňují stát se neviditelným, rychle se přemisťujícím či kráčet v prostoru/kosmu a v podzemí. Konečně, je-li všeho dosaženo pomocí nabitých schopností, mniši pokračují v modlitbách díky nimž dochází k odstranění všech překážek a k potlačení špatného vlivu démonů na cítící bytosti. Zároveň dochází ke kumulování a k nashromáždění velké soucitné lásky. Za doprovodu tibetských trumpet, které jsou tradičně zhotoveny z lidské stehenní kosti (tib. kangling), dochází k vyluzování děsivých zvuků vyzývajících přítomné démony k symbolické hostině na samotných mniších.
6. Dur Dag: Vládci pohřebišť/kostlivci
(tib. /Dur khrod bdag po/ či /dur bdag/, Durtö Dagpo, sa. Čitipati)
Slovo Dur (tib. dur) znamená tibetsky pohřebiště/hřbitov a termín Dag (tib. bdag) znamená majitel/vlastník/vládce (také „já“). Tedy slovní spojení Dur Dag/Durdag znamená „vlastníci/vládci pohřebišť/vládci pohřebních polí“. Ve skutečnosti nejsou pouhými vlastníky a vládci pohřebišť, ale jsou i jejich Pány. Tento tanec v podstatě ilustruje jen to, že bez ohledu na naši (lidskou/bytostnou) důležitost, nejsme nic jiného nežli hromada kostí. Uvědomíme-li si tuto skutečnost a realizujeme-li tuto myšlenku a tento koncept, můžeme ztratit ideu o své důležitosti, nepostradatelnosti, velikosti a tedy i iluze o svém vlivu ve světě. Tanec také upozorňuje na fakt, že můžeme kdykoliv zemřít, a že je svět tvarů pouze pomíjivým. Tato reflexe může vést k přirozené snaze a tendenci pomáhat ostatním bytostem a může tedy vést k zastavení shromažďování negativních činů jedince. Melodie a zvuky které znějí během čhamového tantrického tanečního rituálu významně připravují Naši osobnost, Naše nitro, či chcete-li duši, na příští život (také na posmrtné mezistavy).
7. Kunrik/Kunrig (tib. /Kun rigs/, sa. Sarvavid): Všeobjímající znalost/Vševědění
V tibetském buddhismu hraje symbolika a symbolismus velmi důležitou roli v meditační i modlitební praxi. Termín Kunrig je titulem buddhy Vairóčany (tib. Nampar Nangdzä, bílá barva, v centru dhjáni buddhů), jehož mandala či modlidba pomáhá lidem z pekelných sfér. V průběhu této modlitby oblékají mniši ceremoniální kostýmy, používají stovky gest (muder) symbolicky ilustrující jednotlivá božstva z celkového počtu 37 božstev, která musejí být vizualizovaná v rámci meditace. Říká se, že být jednoduše svědkem předvádění těchto gest, Vám umožní ne-znovuzrodit se v nižších sférách bytí (tedy ve světě zvířat, hladových duchů atd., viz Samsára, bhavačakra atd.). Mniši z kláštera Tašilhünpo jsou považováni za jedny z nejzkušenějších ve znalosti muder. V průběhu této pasáže/modlitby mniši používají Dilbu (rituální zvonek), který symbolizuje „moudrost“, a Dordže (sa. Vadžra, česky „hromoklín“) reprezentující metody či odborné/vhodné prostředky a schopnosti (odborné schopnosti). Oba rituální předměty používané společně, představují jednotu i harmonii moudrosti a schopností.
(Po Kunrig)
Doufáme, že se Vám líbila první část našeho představení. Prosím, využijte nyní svůj čas k návštěvě našeho obchodu, kde můžete získat cenné informace o našem klášteře i více informací o naší práci. Kromě jiných zajímavých věcí tam můžete nalézt unikátní Dukhar, kterou v klášteře Tašilhünpo vytváří pouze mniši, jako ochranu před nepřátelskými/zlými vlivy a jako léčebné médium. V našem obchodě naleznete také DVD zachycující výrobu překrásné písečné mandaly, která byla tvořena v rámci mnišského turné ve Velké Británii v roce 2004. Kromě jiného se můžete informovat o sponzorském programu ze kterého se financují každodenní aktivity mnichů. Děkujeme.
PAUZA - INTERVAL V PŘEDSTAVENÍ
8. Bagži: Pánové smrti (doslova „čtyři masky“)
(tib. /´bag bži/)
Historie čhamových religiózních tantrických tanců tibetského buddhismu pochází z dob nebuddhistických. Během vlády tibetského krále Thisong Decäna (r. 755-797) v 8. století, postavil významný tantrik a světec Padmasambhava/Guru Rinpočhe (tib. Päma Džungnä) na březích jezera první tibetský klášter Samjä. Legendy hovoří o tom, že Guru Rinpočhe transformoval sebe sama do podoby božstva a vykonal první buddhistický čhamový taneční obřad během svého vznášení se/poletování v éteru/vzduchem.
Ovšem věří se, že ohledně původu čhamu konaného v klášteře Tašilhünpo tomu bylo trochu jinak. Původ čhamu v klášteře Tašilhünpo je poněkud jiný. Historie čhamového rituálu v klášteře Tašilhünpo odkazuje k 17. století, přesněji k postavě 5. Pančhenlamy Lobzang Ješiho (vize Sengge Ješeho 1653-1705 a pověření 5. pančhenlamy Lobzang Čhokji Ňimy 1570-1662) a pochází přímo ze Šambhaly. Právě čham kláštera Tašilhünpo je prvním čhamem v linii Gelugpa, prvním čhamem v tradici tzv „žlutých čepic“.
V Bagži čhamu, podobně jako v tancích jelena a buvola, vystupují čtyři figury totožné se čtyřmi žáky Jamantaky, ničitele smrti. Tyto čtyři postavy odívají čtyři masky rozličných barev; bílou masku, žlutou, červenou a modrou (či tmavou/až černou). Uvedené barvy oplývají specifickými charakteristikami: bílá je barva Šivy – znamená mír, žlutá (Gjepa) – znamená růst/hojnost, červená (Wang) – vystihuje sílu a moc a zelená barva (Dahk po) – znázorňuje zlobu/děs a hrůzu. Všechna ochranná božstva více méně obsahují tyto čtyři zmíněné koncepty a aspekty. Podobně jako ve většině čhamů, je i v tomto čhamu hlavní ideou a myšlenkou pomíjivost a nestálost, která je v Bakši čhamu reprezentována miskou z lebky (sa. kapála, tib. bandha) a trojhrannou magickou dýkou (sa. kíla, tib. phurbu), které svírají mniši v rukou. Pestrobarevné mnohovrstevnaté kostýmy odívané mnichy pomáhají při vizualizaci nádherných kostýmů a rouch odívaných božstvy, s nimiž se mniši tanečníci touto cestou ztotožňují a do nichž se snaží transformovat.
9. Gangso: Naplnění touhy a žádosti božstev
(tib. /bsgang gso/)
Termín „Gang“ v tibetštině znamená „plnit/naplnit“ a termín „so“ znamená „nabídnout/resp. obětovat bohům“. Gangso tedy znamená asi toto: obětováním obětin dochází k plnění a naplňování přání božstev. Pomocí podobných aktivit mniši dokáží, jak věří, odstranit a přemoci všechny negativní jevy a aspekty. Následováním a praktikováním meditace Gangso mniši vizualizují samy sebe do pozice mocnější a silnější nežli je pozice mocných božstev, která jsou svolána do jejich blízkosti. Mniši vítají božstva a ochránce, přináší jim obětiny a žádají o moc odstraňovat překážky mysli, čistí prostředí od negativních vlivů a přinášejí mír a harmonii do časoprostoru/do kosmu a universa. Závěrem meditace je modlitba/Púdža která má přimět ochránce a božstva k návratu domů. Velmi často jsou také mniši z kláštera Tašilhünpo pozýváni lidmi do jejich obydlí, aby tam meditací a bohoslužbou Gangso zajistili štěstí, zdraví a úspěšné podnikání.
10. Tuso: Purifikace/očista
(tib. /khrus so/)
Tato modlitba je používána oběma směry a vyznavači v rámci tibetského buddhismu: jak tantrickými praktikujícími, tak také těmi specialisty, kteří si vybrali důraz a zaměření na studium posvátných textů (šáster, súter atd.). Dva zmíněné směry, tedy tantrický a studijní, na posvátné texty zaměřenný, realizují zmíněnou purifikační bohoslužbu. Ta je praktikována především tehdy, jsou-li lidé nemocní. Nejprve je purifikována běžná voda až do dob,y kdy je vhodná pro bohy a božstva. Posléze mniši vizualizují buddhy, a to tak, jako by tito byli rozpuštěni v zrcadle. Následně je použita posvátná rituální bílá šála zvaná khatag jako obětina, reprezentující obydlí pro buddhy.
Voda, kterou je poléváno a zkrápěno zrcadlo, symbolizuje proces očisty a koupele buddhovských těl, řečí a myslí, zatímco je ve stejnou dobu prováděna imaginace negativních skutků lidského či osobního těla, řeči a mysli, které jsou tímto eliminovány. Khatag následně slouží k osušení těla po koupeli a jako obětina z šatů, ilustrovaná bohatým brokátovým oděvem. Toto je konáno na diagonálním principu, přičemž brokát symbolizuje obětiny šperků/ornamentů a drahokamů pro Buddhu. Tak jako je zrcadlo opět vyzvednuto, tak také mniši žádají Buddhy k odchodu a návratu do jejich vlastních oblastí a sfér.
11. Tagsäl: Umění debaty
(tib. /rtag gsal/)
Po roce 1959, během čínské Kulturní revoluce, následovalo Dalajlamu do indického exilu také mnoho mnichů z kláštera Tašilhünpo jehož dvě třetiny byly zničeny. V roce 1972 tak někteří z uprchlých mnichů znovu založili klášter Tašilhünpo, tentokrát v exilu v indickém státě Karnataka (Bylakupe v distriktu Mysore). Pančhenlama již nebyl schopen opustit Tibet díky tvrdým podmínkám které v oblasti Tibetu panovaly, zvláště v posledních deseti letech před svou smrtí v roce 1989. V roce 1995, v návaznosti na tibetský kalendář, byla rozpoznána Jeho Svátostí 14. Dalajlamou 11. reinkarnace Pančhenlamy. Gendün Čhokji Ňima, 11. Pančhenlama, se narodil v roce 1989 v Centrálním Tibetu. Krátce na to byl ve věku 6ti let uvězněn a od té doby je jeho místo pobytu, i místo pobytu jeho rodiny stále neznámé a nejasné. V Tibetu není již delší dobu možné svobodně praktikovat buddhismus. Také mniši nemohou svobodně realizovat svoje náboženství, a tak spatřit Tagsäl, tedy dialektickou debatu, není v dnešním Tibetu nic obvyklého. Tato forma debaty patří mezi základní části a složky jejich náboženského buddhistického tréninku, zvláště pak v linii a tradici Gelug/Gelugpa (zvané „žlutých čepic“). V exilním klášteře Tašilhünpo se podobné dialektické debaty konají zpravidla každý večer před klášterem, účastní se jich především mladí mniši.
V praxi to vypadá asi tak, že jeden z mnichů sedí na zemi čelem ke svému stojícímu oponentovi. Sedící mnich se snaží bránit své myšlenky a koncepty, oponent pak argumentuje proti jeho názorům. Oba by měli čerpat své argumenty z hlubokých znalostí buddhistických písem a textů. Podobná debata přibližuje oba debatující blíže k pochopení filozofických významů buddhistických konceptů.
Umění debaty má svůj vlastní symbolismus se specifickou gestikulací rukou. Tak například zvedání pravé ruky vytahuje všechny cítící bytosti z pekelných sfér do oblastí nebeských, zatímco tlačení levé ruky směrem dolů redukuje a omezuje negativní elementy. Navzdory dojmu, debatující mniši cítí jen minimální emoce. Někdy se debata jeví jako vzrušená, nicméně oponenti zůstávají více méně v klidu a bez emocí. V textech se objevuje také toto přirovnání: „tvář debatujícího je jako hlava lva – tedy zuřivá, ale jeho mysl je jako zasněžená hora – tedy v klidu“. Předmětem mnišské dialektické debaty dnes večer je podstata a přirozenost soucitu.
12. Žanag (tib. /žwa nag/): Tanec černých miter/tanec černých klobouků
Tento tanec patří mezi nejvýznamnější a nejznámější čhamové tance. V Tibetu byly tyto tance předváděny v návaznosti na oslavy tibetského Nového roku a oslavovaly účinné vítězství nad nepřátelskými sílami, démony atd. Původ tanců sahá k událostem spojených se životem a vládou 42. krále Tibetu, krále Langdarmy. Tehdy se v Tibetu 9. století (resp. v roce 839-†842/6) dostal k moci proti-buddhistický král Langdarma. Toho času přijíždí do Lhasy na načerno natřeném koni mnich Lhalong Pedor (Lhalki Palgji Dordže), který hodlá tančit rituální tance přímo před zraky Langdarmy. Zmíněný mnich oděný do kostýmu žanagů, ukrývá v mnohovrstevnatém kostýmu s širokými rukávy luk a šíp. V momentě kdy se tancem posune přímo před tvář nepřátelského krále, střílí za pomoci luku šíp do Langdarmova srdce. Následně, využívaje velkého zmatku, ujíždí na svém koni pryč. Při útěku brodí se svým koněm řeku, přičemž černá barva – nanesena na tělo koně uhlem – se smývá. Dále tedy prchá na hřbetě bílého koně po kterém nikdo více nepátrá v domění, že vrah krále Langdarmy sedlá koně černého.
Při tanci žanagů svírají mnišští tanečníci v rukou magickou trojhrannou dýku – sa. vadžrakílu, tib. dordže phurbu – vhodnou ke zničení nepřátelských sil, a misku z lidské lebky – sa. kapála, tib. bandha – jako připomínku pomíjivosti a nestálosti existence.
(po tanci žanagů)
Představení rituálních tanců které jste právě shlédli, patří mezi unikátní a význačné kulturní dědictví Tibetu, tibetského buddhismu a konkrétně pak kláštera Tašilhünpo v indickém exilu. Bohužel tito mniši nemohou praktikovat tento religiózní buddhistický tantrický tanec v maskách ve svém původním monastickém centru Tašilhünpo v Tibetu. V exilním diasporním klášteře Tašilhünpo tito mniši pokračují v uchovávání těchto, a podobných, buddhistických tradic, kterým hrozí nebezpečí úpadku, zapomnění a vyhynutí. Konkrétním a ne nevýznamným problémem kláštera Tašilhünpo a jeho mnichů, je uvěznění a nezvěstnost jejich hlavního představeného, tedy Pančhenlamy, který se stal jedním z nejmladších politických vězňů na světě. Jeho Svátost Dalajlama se osobně angažuje ve věci pomoci klášteru Tašilhünpo tak, aby tento exilní významný buddhistický edukační monastický komplex vzkvétal a přežil.
Veškerý získaný finanční výtěžek a zisk z tohoto mnišského turné bude bezezbytku a přímo využit klášterem Tašilhünpo v indickém exilu.
Rádi bychom poděkovali Vám všem, kteří nás mohou dnes večer všemožně podpořit.
A nyní:
13. Šidžö: Dedikační modlitby/modlitby zasvěcení/modlitby věnování
(tib. /šis brdžod/)
Závěrem této duchovní události s blahodárným odkazem je nutné, podobně jako na začátku představení, akcentovat pozitivní motivace všech zúčastněných. Původně to mohou být okvětní lístky, ale nyní jsou roztroušena rýžová zrnka jako obětiny a jako gesta vděčnosti buddhům za jejich ochraňování a uschování prospěšných hodnot, které byly akumulovány a nashromážděny během předvedené čhamové ceremonie. Bez tohoto odkazu, bez této dedikace, se můžete stát rozladěnými, naštvanými a naakumulované prospěšné hodnoty tak mohou být znehodnoceny i zničeny. Mniši pronesou a realizují závěrečné modlitby a bohoslužby, na jedné straně pro blaho časoprostoru a životního prostředí, na straně druhé pro dobré zdraví duše i těla všech cítících bytostí v rámci dosažení universální spirituální a duchovní harmonie.
(po Šidžö)
Doufáme, že se Vám předvedené rituální představení líbilo, a že jste si jej plně užili. Velmi Vám děkujeme, že jste dnes večer přišli, a že jste tím podpořili také náš klášter Tašilhünpo. Doufáme a věříme, že se nevidíme naposledy.
Dobrou noc a Taši Deleg.
Autor fotografií: Patrik Stanko
16. října 2008
Konference o Tibetu se zúčastní nejdéle vězněná tibetská mniška
V pondělí 20.10. v 16h se na Právnické fakultě v rámci Týdne tibetské kultury uskuteční Konference o Tibetu.
Konference se zaměří jak na obecnou problematiku lidských práv v Číně, tak na konkrétní vězně svědomí čínského režimu. Mniši z kláštera Tašilhunpo budou informovat o případu zmizelého pančhenlamy, nejdéle vězněná politická žena Phuntsok Nyidron se s diváky podělí o svoji zkušenost z čínské věznice v Drapči.
Pozvání na konferenci přijali:
Phuntsok Nyidron, bývalá tibetská politická vězeňkyně, jedna ze 14 "zpívajících mnišek" z vězení Drapči. V roce 1989 byla odsouzena za účast na pokojných protestech, které vyvolalo udělení Nobelovy ceny míru Jeho Svatosti dalajlamovi. V roce 1993 nahrály mnišky zpěvy o životě za mřížemi a své touze po svobodě. Kazeta byla následně propašována z vězení čímž se jejich případu dostalo pozornosti médií, ale zároveň i prodloužení doby jejich trestů o 9 let. Propuštěna byla v roce 2004, když jí byl 16-ti letý trest snížen za "dobré chování" na 15 let. Je nejdéle vězněnou tibetskou mniškou. Na jejím osvobození měla zásluhu Amnesty International.
Mniši kláštera Tašilhunpo
Klášter Tašilhunpo byl založen r. 1447 Jeho Svatostí 1. dalajlamou a je sídlem pančhenlamy, druhého nejvyššího tibetského duchovního. Od roku 1972 byl klášter přestěhován do Indie, kde na jeho chod dohlíží sám jeho patron, dalajlama. Zde se mniši věnují buddhistické praxi a studiu textů. Tašilhunpo je ale především je centrem, které si klade za cíl moderní vzdělávání při zachování tibetského náboženského a kulturního dědictví.
Kalsang Chokteng (*1950) přišel do Švýcarska do dětské vesničky Pestalozzi v roce 1960. Tři roky pracoval v nemocnici pro tibetské uprchlíky v Mundgodu v jižní Indii. Byl jedním ze zakladatelů Sdružení tibetské mládeže v Evropě a Švýcarského sdružení přátel Tibetu. V roce 1998 byl zvolen prezidentem Tibetské komunity ve Švýcarsku. Byl členem komise zakládající Tibetský institut v Rikonu v rámci něhož od roku 2001 organizuje projekt "Věda se setkává s dharmou".
Dáša van der Horst, ředitelka Amnesty International, Česká republika
Více informací o dalších akcích v rámci Týdne tibetské kultury naleznete zde.
Konference se zaměří jak na obecnou problematiku lidských práv v Číně, tak na konkrétní vězně svědomí čínského režimu. Mniši z kláštera Tašilhunpo budou informovat o případu zmizelého pančhenlamy, nejdéle vězněná politická žena Phuntsok Nyidron se s diváky podělí o svoji zkušenost z čínské věznice v Drapči.
Pozvání na konferenci přijali:
Phuntsok Nyidron, bývalá tibetská politická vězeňkyně, jedna ze 14 "zpívajících mnišek" z vězení Drapči. V roce 1989 byla odsouzena za účast na pokojných protestech, které vyvolalo udělení Nobelovy ceny míru Jeho Svatosti dalajlamovi. V roce 1993 nahrály mnišky zpěvy o životě za mřížemi a své touze po svobodě. Kazeta byla následně propašována z vězení čímž se jejich případu dostalo pozornosti médií, ale zároveň i prodloužení doby jejich trestů o 9 let. Propuštěna byla v roce 2004, když jí byl 16-ti letý trest snížen za "dobré chování" na 15 let. Je nejdéle vězněnou tibetskou mniškou. Na jejím osvobození měla zásluhu Amnesty International.
Mniši kláštera Tašilhunpo
Klášter Tašilhunpo byl založen r. 1447 Jeho Svatostí 1. dalajlamou a je sídlem pančhenlamy, druhého nejvyššího tibetského duchovního. Od roku 1972 byl klášter přestěhován do Indie, kde na jeho chod dohlíží sám jeho patron, dalajlama. Zde se mniši věnují buddhistické praxi a studiu textů. Tašilhunpo je ale především je centrem, které si klade za cíl moderní vzdělávání při zachování tibetského náboženského a kulturního dědictví.
Kalsang Chokteng (*1950) přišel do Švýcarska do dětské vesničky Pestalozzi v roce 1960. Tři roky pracoval v nemocnici pro tibetské uprchlíky v Mundgodu v jižní Indii. Byl jedním ze zakladatelů Sdružení tibetské mládeže v Evropě a Švýcarského sdružení přátel Tibetu. V roce 1998 byl zvolen prezidentem Tibetské komunity ve Švýcarsku. Byl členem komise zakládající Tibetský institut v Rikonu v rámci něhož od roku 2001 organizuje projekt "Věda se setkává s dharmou".
Dáša van der Horst, ředitelka Amnesty International, Česká republika
Více informací o dalších akcích v rámci Týdne tibetské kultury naleznete zde.
12. října 2008
Čham – tibetský tanec v maskách poprvé v ČR
Náboženské tantrické tance tibetského buddhismu (tib. čham /´čham(s)/; mong. cam, rus. cam a bur. cam/cam chural) pořádané mnichy v klášterních a sakrálních okrscích – především však na nádvořích (tib. čhamra /´čham(s) ra/) těchto klášterů – hrají významnou úlohu v mytologii, v životě a náboženské praxi tohoto religiózního systému. Tyto tantrické buddhistické rituály – s více či méně nejasným původem – byly utvářeny a formovány celou řadou historických událostí a byly ovlivněny také množstvím náboženských tradic; především staroindickým šivaistickým tantrismem, předbuddhistickými náboženstvími Asie s kořeny v paleolitu, tibetským bönem a buddhismem mahájánovým. Absorbovaly mnoho folklorních forem, vlivů a lidových prvků z rozličných etnografických oblastí a kulturních tradic. Legendárně se původ čhamových tanců klade do 8. století a je spojován s významným světcem Padmasambhavou (tib. Päma Džungnä /padma ´bjung gnas/ či Guru Rinpočhe /gu ru rin po čhe/).
Od 13. století byly vedeny literární záznamy, taneční manuály a zprávy o vadžrajánových rituálních tancích, což znamenalo jistou kodifikaci a fixaci znalostí spojených s čhamovými obřady. Z části byly tyto tantrické tance tradovány orálně a z části písemně, díky čemuž přežily mnoho staletí. V klášterních okrscích tibetského buddhismu se zachovaly až do dnešních dnů, především ve formě rituálního tance v maskách (tib. bag čham /´bag ´čham/) za doprovodu sakrální mnišské hudby (tib. rol čham /rol ´čham/) či jako gar čham (tib. /gar ´čham/), při kterém hrají důležitější roli pohyby horních končetin a nebo jde o esoterní typ čhamu, vykonávyný mnichy v ústraní mimo zraky obecenstva.
Tyto rituální tance jsou pořádány při všemožných příležitostech, s různým cílem a v různou dobu tibetského kalendářního cyklu, všemi školami tibetského buddhismu (tib. Ňingma, Kagjü, Sakja, Gelug aj.). Periodické konání rituálu plní jak funkci náboženskou, tak také funkci společenskou a socializační. Ačkoliv jde o vysoce religiózní obřad, jeho popularita v oblastech s vadžrajánovým typem buddhismu je obrovská.
Náboženským tancem, jak věří buddhisté, jsou buddhističtí laici připravováni na eschatologické události spjaté s koncem jejich ,,současné“ formy existence, tedy s jejich smrtí. Postavy a rozličné bytosti buddhistického panteonu v tanci vystupující, mohou někteří spatřit znovu v tzv. posmrtném mezistavu (tib. bardo /bar do/, resp. čhöni bardo), který následuje po fyzické smrti jedince. A proto je lepší, jak tvrdí buddhisté, se na konečné okamžiky návštěvou a sledováním tanečního rituálu řádně připravit. Během tanečních ritů tantrického směru navíc dochází, jak věří buddhisté, ke zničení všech vnitřních i vnějších nepřátel buddhistické doktríny. Snad nejvýraznějšího vnitřního nepřítele na cestě k pochopení prázdnoty a následnému probuzení či vymanění se jedince z koloběhu znovuzrozování (v diskurzu nirvánického buddhismu), či lepšího příštího znovuzrození jedince (v diskurzu karmického buddhismu) – jak tento cíl usilování formuluje buddhismus všech tradic – představuje vlastní ego jedince, které je – či může být – při čhamových obřadech také zničeno, pochopeno a přemoženo.
Čhamovými obřady jsou připomínány a slaveny významné legendární a historické postavy či události tibetského buddhismu. V představeních, ve kterých hraje nesmírně důležitou roli choreografie a hudba, vystupují maskované postavy buddhistických božstev, buddhů, bódhisattvů, démonů, jidamů, tertönů, vidjádharů, dákiní, ochránců nauky i legendárních lidských hrdinů, které jsou oděny do mnohovrstevnatých barevně pestrých kostýmů zdobených ornamenty a rituálními magickými předměty. Také při příležitosti uvítání rozličných návštěv, jsou tu a tam pořádány taneční rituály podobného charakteru.
Při čhamovém tantrickém rituálu, který je výrazně kinetický, periodicky dochází k civilizování, ochočení, zkrocení a přemožení neuspořádaných, neladných, chaotických a vzpurných nebuddhistických – ve své podstatě destruktivních – aspektů reality určitého časoprostoru. Za pomoci buddhistických nadpřirozených bytostí – které jsou vizualizovány maskami (tib. /´bag/) které tyto bytosti také „obývají“ a s nimiž se tanečníci ztotožňují – mniši i laici, participující na tvorbě „taneční mandaly“, mohou dojít vysvobození či lepšího příštího zrození skrze nazírání (tib. /mthong grol/) tohoto rituálu.
Tance zakořenily i mimo Tibet a jsou – či v minlosti byly – pořádány v Mongolsku, Burjatsku, Kalmycku, Tuvě, Číně, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu a v himalájských či buddhistických oblastech Indie, čímž nabyly různých podob a forem. Existuje tedy spousta rozličných typů a druhů čhamových tantrických rituálů zavedených pod různými názvy, taktéž doplněnými o postavy pouze lokálního významu.
Právě s destrukcí klášterního života v Tibetu po roce 1959, jako důsledek čínské invaze a okupace, došlo v tomto regionu i k útlumu v pořádání těchto náboženských tanečních rituálů (represe a eliminace čhamu). Ve 20. století ovšem dochází, vlivem turismu či častými výjezdy mnichů na tzv. „čhamová mezinárodní turné“ po Euroamerickém kulturním okruhu, k výraznému kulturnímu setkávání Východu a Západu, což transformuje i samotný rituál. Otázky konfrontace, politizace, dekontextualizace, westernizace, otázka rituálního sponzoringu, degradace a transformace čhamu tak vystupují výrazněji na povrch.
Autor: Kryštof Trávníček
Od 13. století byly vedeny literární záznamy, taneční manuály a zprávy o vadžrajánových rituálních tancích, což znamenalo jistou kodifikaci a fixaci znalostí spojených s čhamovými obřady. Z části byly tyto tantrické tance tradovány orálně a z části písemně, díky čemuž přežily mnoho staletí. V klášterních okrscích tibetského buddhismu se zachovaly až do dnešních dnů, především ve formě rituálního tance v maskách (tib. bag čham /´bag ´čham/) za doprovodu sakrální mnišské hudby (tib. rol čham /rol ´čham/) či jako gar čham (tib. /gar ´čham/), při kterém hrají důležitější roli pohyby horních končetin a nebo jde o esoterní typ čhamu, vykonávyný mnichy v ústraní mimo zraky obecenstva.
Tyto rituální tance jsou pořádány při všemožných příležitostech, s různým cílem a v různou dobu tibetského kalendářního cyklu, všemi školami tibetského buddhismu (tib. Ňingma, Kagjü, Sakja, Gelug aj.). Periodické konání rituálu plní jak funkci náboženskou, tak také funkci společenskou a socializační. Ačkoliv jde o vysoce religiózní obřad, jeho popularita v oblastech s vadžrajánovým typem buddhismu je obrovská.
Náboženským tancem, jak věří buddhisté, jsou buddhističtí laici připravováni na eschatologické události spjaté s koncem jejich ,,současné“ formy existence, tedy s jejich smrtí. Postavy a rozličné bytosti buddhistického panteonu v tanci vystupující, mohou někteří spatřit znovu v tzv. posmrtném mezistavu (tib. bardo /bar do/, resp. čhöni bardo), který následuje po fyzické smrti jedince. A proto je lepší, jak tvrdí buddhisté, se na konečné okamžiky návštěvou a sledováním tanečního rituálu řádně připravit. Během tanečních ritů tantrického směru navíc dochází, jak věří buddhisté, ke zničení všech vnitřních i vnějších nepřátel buddhistické doktríny. Snad nejvýraznějšího vnitřního nepřítele na cestě k pochopení prázdnoty a následnému probuzení či vymanění se jedince z koloběhu znovuzrozování (v diskurzu nirvánického buddhismu), či lepšího příštího znovuzrození jedince (v diskurzu karmického buddhismu) – jak tento cíl usilování formuluje buddhismus všech tradic – představuje vlastní ego jedince, které je – či může být – při čhamových obřadech také zničeno, pochopeno a přemoženo.
Čhamovými obřady jsou připomínány a slaveny významné legendární a historické postavy či události tibetského buddhismu. V představeních, ve kterých hraje nesmírně důležitou roli choreografie a hudba, vystupují maskované postavy buddhistických božstev, buddhů, bódhisattvů, démonů, jidamů, tertönů, vidjádharů, dákiní, ochránců nauky i legendárních lidských hrdinů, které jsou oděny do mnohovrstevnatých barevně pestrých kostýmů zdobených ornamenty a rituálními magickými předměty. Také při příležitosti uvítání rozličných návštěv, jsou tu a tam pořádány taneční rituály podobného charakteru.
Při čhamovém tantrickém rituálu, který je výrazně kinetický, periodicky dochází k civilizování, ochočení, zkrocení a přemožení neuspořádaných, neladných, chaotických a vzpurných nebuddhistických – ve své podstatě destruktivních – aspektů reality určitého časoprostoru. Za pomoci buddhistických nadpřirozených bytostí – které jsou vizualizovány maskami (tib. /´bag/) které tyto bytosti také „obývají“ a s nimiž se tanečníci ztotožňují – mniši i laici, participující na tvorbě „taneční mandaly“, mohou dojít vysvobození či lepšího příštího zrození skrze nazírání (tib. /mthong grol/) tohoto rituálu.
Tance zakořenily i mimo Tibet a jsou – či v minlosti byly – pořádány v Mongolsku, Burjatsku, Kalmycku, Tuvě, Číně, Nepálu, Sikkimu, Bhútánu a v himalájských či buddhistických oblastech Indie, čímž nabyly různých podob a forem. Existuje tedy spousta rozličných typů a druhů čhamových tantrických rituálů zavedených pod různými názvy, taktéž doplněnými o postavy pouze lokálního významu.
Právě s destrukcí klášterního života v Tibetu po roce 1959, jako důsledek čínské invaze a okupace, došlo v tomto regionu i k útlumu v pořádání těchto náboženských tanečních rituálů (represe a eliminace čhamu). Ve 20. století ovšem dochází, vlivem turismu či častými výjezdy mnichů na tzv. „čhamová mezinárodní turné“ po Euroamerickém kulturním okruhu, k výraznému kulturnímu setkávání Východu a Západu, což transformuje i samotný rituál. Otázky konfrontace, politizace, dekontextualizace, westernizace, otázka rituálního sponzoringu, degradace a transformace čhamu tak vystupují výrazněji na povrch.
Autor: Kryštof Trávníček
7. října 2008
Mniši z Tašilhunpo vytvoří mandalu Čenreziga v pražské Novoměstské radnici
PÍSKOVÁ MANDALA ČENREZIGA
Od 20. října budou každý den mniši kláštera Tašilhunpo tvořit ve věži Novoměstské radnice v Praze pískovou mandalu boha Čenreziga. Mandala bude slavnostně rozmetána v sobotu odpoledne 25. října, kdy bude po procesí k Vltavě věnována řece. V průběhu týdne bude věž otevřena divákům, kteří mohou umění mnichů průběžně sledovat. Návštěvní hodiny naleznete v programu Týdne tibetské kultury.
Ze všech uměleckých tradic tibetského tantrického buddhismu je malování mandaly barevným pískem jednou z nejkrásnějších. Mandaly jsou vyobrazením sídla božstva či božstev, která mohou být obklopena suitou či jinými ochránci a v širším smyslu může představovat obojí, vnější a vnitřní svět vědomí – a vskutku, celý vesmír. K vytvoření mandaly je zapotřebí milionů zrníček barevného písku, ta jsou pečlivě utvářena do propracovaných obrazců na základě buddhistických textů, které se mniši učí zpaměti ve školách. Použitým materiálem je mramorový prach, který mniši v klášterech barví.
Lotus na trůně v srdci této mandaly symbolizuje boha Čenreziga obklopeného osmicípým lotusovým květem. Čenrezig (Avalokitéšvara) je bódhisattvou milosrdenství, osvícenou bytostí, která se rozhodla odložit své plné osvícení a stát se buddhou. Žije milosrdenstvím pro blaho všech bytostí a mantrou “Ó mani padme húm” (“Óm, klenote v lotuse, húm”) se neúnavně snaží pomoci všem bytostem od utrpení. Jeho Svatost dalajlama je současným vtělením Čenreziga.
Na východní straně mandaly je vstupní branou modré “dordže” symbolizující buddhu Akšóbhju, na červeném podstavci směrem k jihu žlutý klenot, symbol buddhy Ratnasambhavy, na severu zelený meč, symbol buddhy Amóghasiddhi a na západě bílé kolo dharmy. Všechny tyto symboly představují Pět buddhovských rodin. Každý je umístěn na lotosu a měsíčním trůnu, obklopeny jsou ochranným růžencem (“mala”) z “dordží” vyvěrajícím ze srdce boha Čenreziga. Hlavní sídlo buddhů je obestřeno pěti zdmi z barevného skla představujícími Pět moudrostí. Spodní část příbytku je rozdělena na čtyři trojúhelníky sahající až za ústřední lotus, každý v barvě odpovídající směru: východ je modrý, jih žlutý, sever zelený a západ bílý. Barvy jsou závoreň barvami bran, jež jsou zdobeny vyšívanými závěsy, malovanými sloupy se zdobnými rytinami. Na vrcholech bran je kolo dharmy s jelenem na každé straně.
Obrazce lotusových květů na červeném pozadí na vnější straně pěti barevných vnitřních zdí paláce představují šestnáct Obětujících bohyň, dvě bohyně na každé straně brány. Nad bohyněmi se tyčí drahokamy poseté zdi se šňůrami perel a římsa ve tvaru okvětních lístků lotusu. Na vnější straně hlavních zdí paláce je překrásná zahrada, na každém rohu střechy paláce dvě malé vázy s brokátovými prapory a bílými deštníky. Z velkých váz na zemi vyrůstají stromy splněných přání, v každém stromě je po jednom z Osmi vznešených článků a okolo bran se vznáší oblaka. Mandala je umístěna v tisícicípém lotusovém květu a kolem dokola ověnčena dalším ochranným růžencem (“mala”) z “dordží”. Na samém konci ji chrání ohnivý prstenec v barvách duhy.
Mandala je tvořena, aby přinesla mír a harmonii do našeho světa, dala vzniknout kladným vlastnostem skrze upřímnou praxi soucítění, poznání prázdnoty a meditaci příslušných božstev. Avšak i pouhé spatření mandaly přinese pozitivní prožitek pozorovateli, který je tak na okamžik ve styku s hlubokým potenciálem pro dokonalé osvícení, které existuje v mysli všech bytostí.
Po umístění posledního zrnka na desku stolu je mandala vizualizována jako útočiště osvícené bytosti, kterou zvou mniši dovnitř a od které žádají pomoc pro naplnění svých přání prostřednictvím meditací a motliteb, které se v chrámu konají několik dní. Osvícená bytost, buddha, spočívá uvnitř mandaly až do závěrečné ceremonie, kdy je jí vzdán dík za dar její přítomnosti, poté je uctivě požádána, aby se vzdálila. Mandala je pak rozmetána, písek smeten do středu desky stolu z každého ze čtyř rohů. Nakonec je písek přemístěn do tekoucí vody, aby se každé z požehnaných zrnek dostalo co možná nejdále.
Od 20. října budou každý den mniši kláštera Tašilhunpo tvořit ve věži Novoměstské radnice v Praze pískovou mandalu boha Čenreziga. Mandala bude slavnostně rozmetána v sobotu odpoledne 25. října, kdy bude po procesí k Vltavě věnována řece. V průběhu týdne bude věž otevřena divákům, kteří mohou umění mnichů průběžně sledovat. Návštěvní hodiny naleznete v programu Týdne tibetské kultury.
Ze všech uměleckých tradic tibetského tantrického buddhismu je malování mandaly barevným pískem jednou z nejkrásnějších. Mandaly jsou vyobrazením sídla božstva či božstev, která mohou být obklopena suitou či jinými ochránci a v širším smyslu může představovat obojí, vnější a vnitřní svět vědomí – a vskutku, celý vesmír. K vytvoření mandaly je zapotřebí milionů zrníček barevného písku, ta jsou pečlivě utvářena do propracovaných obrazců na základě buddhistických textů, které se mniši učí zpaměti ve školách. Použitým materiálem je mramorový prach, který mniši v klášterech barví.
Lotus na trůně v srdci této mandaly symbolizuje boha Čenreziga obklopeného osmicípým lotusovým květem. Čenrezig (Avalokitéšvara) je bódhisattvou milosrdenství, osvícenou bytostí, která se rozhodla odložit své plné osvícení a stát se buddhou. Žije milosrdenstvím pro blaho všech bytostí a mantrou “Ó mani padme húm” (“Óm, klenote v lotuse, húm”) se neúnavně snaží pomoci všem bytostem od utrpení. Jeho Svatost dalajlama je současným vtělením Čenreziga.
Na východní straně mandaly je vstupní branou modré “dordže” symbolizující buddhu Akšóbhju, na červeném podstavci směrem k jihu žlutý klenot, symbol buddhy Ratnasambhavy, na severu zelený meč, symbol buddhy Amóghasiddhi a na západě bílé kolo dharmy. Všechny tyto symboly představují Pět buddhovských rodin. Každý je umístěn na lotosu a měsíčním trůnu, obklopeny jsou ochranným růžencem (“mala”) z “dordží” vyvěrajícím ze srdce boha Čenreziga. Hlavní sídlo buddhů je obestřeno pěti zdmi z barevného skla představujícími Pět moudrostí. Spodní část příbytku je rozdělena na čtyři trojúhelníky sahající až za ústřední lotus, každý v barvě odpovídající směru: východ je modrý, jih žlutý, sever zelený a západ bílý. Barvy jsou závoreň barvami bran, jež jsou zdobeny vyšívanými závěsy, malovanými sloupy se zdobnými rytinami. Na vrcholech bran je kolo dharmy s jelenem na každé straně.
Obrazce lotusových květů na červeném pozadí na vnější straně pěti barevných vnitřních zdí paláce představují šestnáct Obětujících bohyň, dvě bohyně na každé straně brány. Nad bohyněmi se tyčí drahokamy poseté zdi se šňůrami perel a římsa ve tvaru okvětních lístků lotusu. Na vnější straně hlavních zdí paláce je překrásná zahrada, na každém rohu střechy paláce dvě malé vázy s brokátovými prapory a bílými deštníky. Z velkých váz na zemi vyrůstají stromy splněných přání, v každém stromě je po jednom z Osmi vznešených článků a okolo bran se vznáší oblaka. Mandala je umístěna v tisícicípém lotusovém květu a kolem dokola ověnčena dalším ochranným růžencem (“mala”) z “dordží”. Na samém konci ji chrání ohnivý prstenec v barvách duhy.
Mandala je tvořena, aby přinesla mír a harmonii do našeho světa, dala vzniknout kladným vlastnostem skrze upřímnou praxi soucítění, poznání prázdnoty a meditaci příslušných božstev. Avšak i pouhé spatření mandaly přinese pozitivní prožitek pozorovateli, který je tak na okamžik ve styku s hlubokým potenciálem pro dokonalé osvícení, které existuje v mysli všech bytostí.
Po umístění posledního zrnka na desku stolu je mandala vizualizována jako útočiště osvícené bytosti, kterou zvou mniši dovnitř a od které žádají pomoc pro naplnění svých přání prostřednictvím meditací a motliteb, které se v chrámu konají několik dní. Osvícená bytost, buddha, spočívá uvnitř mandaly až do závěrečné ceremonie, kdy je jí vzdán dík za dar její přítomnosti, poté je uctivě požádána, aby se vzdálila. Mandala je pak rozmetána, písek smeten do středu desky stolu z každého ze čtyř rohů. Nakonec je písek přemístěn do tekoucí vody, aby se každé z požehnaných zrnek dostalo co možná nejdále.
6. října 2008
Týden tibetské kultury - tisková zpráva
Tisková zpráva, 6.10. 2008
Během Týdne tibetské kultury, který se uskuteční v Praze od 20. do 25. října 2008, představí osm tibetských mnichů z dalajlamova kláštera Tašilhunpo umělecké tradice Tibetu. Nad návštěvou převzal záštitu pražský primátor Pavel Bém.
Mniši z Tašilhunpo předvedou vůbec poprvé v České republice tibetský rituální tanec v maskách “Čham" a to hned dvakrát: 21.10. v historických prostorách Novoměstské radnice, kde po představení bude následovat ještě seminář o Čhamu s mnichy, a 25.10. v art galerii La Fabrika, kde celý týden se zakončí slavnostním vystoupením. Při tanci, za doprovodu sakrální mnišské hudby, vystoupí mniši v maskách buddhistických božstev, buddhů, démonů i legendárních lidských hrdinů. Masky jsou tradičně doplněny pestrobarevnými kostýmy zdobenými ornamenty a rituálními magickými předměty.
Ve věži Novoměstské radnice budou mniši od pondělí 20.10. tvořit mandalu z mramorových zrnek, jež bude v sobotu odpoledne rozmetána a následně, po procesí k Vltavě, při obřadní ceremonii věnována řece. Na radnici bude zároveň k vidění výstava fotografií o Tibetu.
Ve středu 22.10. večer se uskuteční mezináboženské setkání s mnichy v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Po sakrálních mnišských zpěvech proběhne debata vedená Tomášem Halíkem.
Mezi další události týdne patří Konference o Tibetu na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy, diskuzní večer s Amnesty International a setkání s mnichy ve vinohradském kulturním centru Rybanaruby a meditační večer v buddhistickém centru Lotus.
Klášter Tašilhunpo byl založen r. 1447 Jeho Svatostí 1. dalajlamou a je sídlem pančhenlamy, druhého nejvyššího tibetského duchovního. Od roku 1972 byl klášter přestěhován do Indie, kde na jeho chod dohlíží sám jeho patron, dalajlama. Klášter se věnuje buddhistické praxi a studiu textů, ale především je vzdělávacím centrem, které si klade za cíl moderní vzdělávání při zachování tibetského náboženského a kulturního dědictví.
Více informací a kompletní program naleznete na www.mnisivpraze.cz
(Pro média: Zveme Vás na tiskovou konferenci 20.10. v 9:30 na Mariánském náměstí v rezidenci primátora.)
Kontakt organizace: Sandra Pikorová
E-mail: tibetcesky@gmail.com
Mobil: 774 943 070
Kontakt PR: Karel Fišer
E-mail: karel@easyprague.cz
Mobil: 603 290 520
Během Týdne tibetské kultury, který se uskuteční v Praze od 20. do 25. října 2008, představí osm tibetských mnichů z dalajlamova kláštera Tašilhunpo umělecké tradice Tibetu. Nad návštěvou převzal záštitu pražský primátor Pavel Bém.
Mniši z Tašilhunpo předvedou vůbec poprvé v České republice tibetský rituální tanec v maskách “Čham" a to hned dvakrát: 21.10. v historických prostorách Novoměstské radnice, kde po představení bude následovat ještě seminář o Čhamu s mnichy, a 25.10. v art galerii La Fabrika, kde celý týden se zakončí slavnostním vystoupením. Při tanci, za doprovodu sakrální mnišské hudby, vystoupí mniši v maskách buddhistických božstev, buddhů, démonů i legendárních lidských hrdinů. Masky jsou tradičně doplněny pestrobarevnými kostýmy zdobenými ornamenty a rituálními magickými předměty.
Ve věži Novoměstské radnice budou mniši od pondělí 20.10. tvořit mandalu z mramorových zrnek, jež bude v sobotu odpoledne rozmetána a následně, po procesí k Vltavě, při obřadní ceremonii věnována řece. Na radnici bude zároveň k vidění výstava fotografií o Tibetu.
Ve středu 22.10. večer se uskuteční mezináboženské setkání s mnichy v kostele Nejsvětějšího Salvátora. Po sakrálních mnišských zpěvech proběhne debata vedená Tomášem Halíkem.
Mezi další události týdne patří Konference o Tibetu na půdě Právnické fakulty Univerzity Karlovy, diskuzní večer s Amnesty International a setkání s mnichy ve vinohradském kulturním centru Rybanaruby a meditační večer v buddhistickém centru Lotus.
Klášter Tašilhunpo byl založen r. 1447 Jeho Svatostí 1. dalajlamou a je sídlem pančhenlamy, druhého nejvyššího tibetského duchovního. Od roku 1972 byl klášter přestěhován do Indie, kde na jeho chod dohlíží sám jeho patron, dalajlama. Klášter se věnuje buddhistické praxi a studiu textů, ale především je vzdělávacím centrem, které si klade za cíl moderní vzdělávání při zachování tibetského náboženského a kulturního dědictví.
Více informací a kompletní program naleznete na www.mnisivpraze.cz
(Pro média: Zveme Vás na tiskovou konferenci 20.10. v 9:30 na Mariánském náměstí v rezidenci primátora.)
Kontakt organizace: Sandra Pikorová
E-mail: tibetcesky@gmail.com
Mobil: 774 943 070
Kontakt PR: Karel Fišer
E-mail: karel@easyprague.cz
Mobil: 603 290 520
1. října 2008
The Chenrezig Sand Mandala
THE CHENREZIG SAND MANDALA
Of all the artistic traditions of Tibetan Tantric Buddhism, painting with coloured sand is one of the most exquisite. Mandalas are representations of the celestial mansion of one or more deities, who may be surrounded by their retinues, and other protectors and in a wider sense can be thought of as representing both the external world and the internal world of the consciousness – and indeed the whole universe. To make the Mandala, millions of grains of coloured sand are placed painstakingly in an elaborate design laid down in the Buddhist texts, which is memorised during the monks’ training. The material used is marble dust coloured by the monks in the monastery.
At the heart of the Chenrezig Mandala is a lotus upon a throne, symbolizing the Lord Chenrezig, surrounded by an eight-petalled lotus flower. Chenrezig (Avalokiteshvara) is the Bodhisattva of Compassion. A bodhisattva is an enlightened being who has decided to delay becoming a fully enlightened Buddha and who lives in a compassionate spirit life for the sake of all beings. With a mantra, Om mani padme hum (Hail to the jewel in the lotus), he tirelessly attempts to deliver all beings from suffering. His Holiness the 14th Dalai Lama is the current incarnation of Chenrezig.
To the East of the Mandala, the entrance point, is a blue dorje symbolizing Buddha Akshobhya; on the red petal to the South is a yellow jewel symbolizing Buddha Ratnasambhava. In the North is a green sword representing the symbol of Buddha Amoghasiddhi, and in the West is a white dharma wheel. These together are the symbols of the heads of the Five Buddha Families, and each is placed upon a lotus and moon throne. They are surrounded by a protective mala or rosary of Dorjes, emanating from the heart of the Lord Chenrezig. Surrounding the central residence of the Buddhas are five walls made of coloured glass, representing the Five Wisdoms. The floor of the mansion is divided into four triangles, which extend beneath the central lotus, each in the colour relating to its particular direction: East is blue, South yellow, North green and the West is white. These are also the colours of the gates, which are decorated with brocade hangings and painted pillars, and carved decorations in the wood. At the top of each gate is the wheel of dharma with, seated to each side, two deer.
Outside the five coloured inner walls of the palace are designs of lotus flowers on a red background, representing the Sixteen Offering Goddesses, two on either side of each gate. Above the goddesses are jewel-encrusted walls with strings of pearls and a parapet in the form of lotus petals. Outside the main walls of the palace is a beautiful garden. Two small vases on each corner of the roof of the palace hold brocade banners, and there are white umbrellas at each corner. The large vases set on the ground are planted with wish-fulfilling trees, each containing one of the Eight Precious Articles, and there are clouds around the gates. The Mandala is placed inside a thousand-petalled lotus flower, outside which is another protective Dorje mala. Finally, there is a rainbow-coloured protective ring of fire.
The Mandala is constructed to bring peace and harmony to our world, generating positive qualities through genuine practices of the mind of Great Compassion, the Wisdom of Emptiness, and meditation on the relevant deities. Simply to view the Mandala, however, will create a positive impression the observer, who for a moment is in touch with the profound potential for perfect Enlightenment, which exists within the mind of all beings.
Once the final grain of sand has been placed on the table, the Mandala is visualised as the residence of the enlightened being, who the monks invite inside, and from whom they request help in achieving their wishes with prayers and meditations in the temple lasting several days. The enlightened being or Buddha remains within the Mandala until the closing ceremony, when great thanks and appreciation are offered to him for the gift of his presence, after which he is asked respectfully to leave. The Mandala is then destroyed by sweeping the sand into the centre of the table from each of the four corners. The sand is then distributed in running water so that each of the blessed grains of sand reaches as far as possible.
Tashi Lhunpo Monastery UK Trust, The Round House, Netton, Salisbury SP4 6AW
Tel: 01722 782265 Website: www.tashi-lhunpo.org.uk
Regd. Charity No 1100175
Of all the artistic traditions of Tibetan Tantric Buddhism, painting with coloured sand is one of the most exquisite. Mandalas are representations of the celestial mansion of one or more deities, who may be surrounded by their retinues, and other protectors and in a wider sense can be thought of as representing both the external world and the internal world of the consciousness – and indeed the whole universe. To make the Mandala, millions of grains of coloured sand are placed painstakingly in an elaborate design laid down in the Buddhist texts, which is memorised during the monks’ training. The material used is marble dust coloured by the monks in the monastery.
At the heart of the Chenrezig Mandala is a lotus upon a throne, symbolizing the Lord Chenrezig, surrounded by an eight-petalled lotus flower. Chenrezig (Avalokiteshvara) is the Bodhisattva of Compassion. A bodhisattva is an enlightened being who has decided to delay becoming a fully enlightened Buddha and who lives in a compassionate spirit life for the sake of all beings. With a mantra, Om mani padme hum (Hail to the jewel in the lotus), he tirelessly attempts to deliver all beings from suffering. His Holiness the 14th Dalai Lama is the current incarnation of Chenrezig.
To the East of the Mandala, the entrance point, is a blue dorje symbolizing Buddha Akshobhya; on the red petal to the South is a yellow jewel symbolizing Buddha Ratnasambhava. In the North is a green sword representing the symbol of Buddha Amoghasiddhi, and in the West is a white dharma wheel. These together are the symbols of the heads of the Five Buddha Families, and each is placed upon a lotus and moon throne. They are surrounded by a protective mala or rosary of Dorjes, emanating from the heart of the Lord Chenrezig. Surrounding the central residence of the Buddhas are five walls made of coloured glass, representing the Five Wisdoms. The floor of the mansion is divided into four triangles, which extend beneath the central lotus, each in the colour relating to its particular direction: East is blue, South yellow, North green and the West is white. These are also the colours of the gates, which are decorated with brocade hangings and painted pillars, and carved decorations in the wood. At the top of each gate is the wheel of dharma with, seated to each side, two deer.
Outside the five coloured inner walls of the palace are designs of lotus flowers on a red background, representing the Sixteen Offering Goddesses, two on either side of each gate. Above the goddesses are jewel-encrusted walls with strings of pearls and a parapet in the form of lotus petals. Outside the main walls of the palace is a beautiful garden. Two small vases on each corner of the roof of the palace hold brocade banners, and there are white umbrellas at each corner. The large vases set on the ground are planted with wish-fulfilling trees, each containing one of the Eight Precious Articles, and there are clouds around the gates. The Mandala is placed inside a thousand-petalled lotus flower, outside which is another protective Dorje mala. Finally, there is a rainbow-coloured protective ring of fire.
The Mandala is constructed to bring peace and harmony to our world, generating positive qualities through genuine practices of the mind of Great Compassion, the Wisdom of Emptiness, and meditation on the relevant deities. Simply to view the Mandala, however, will create a positive impression the observer, who for a moment is in touch with the profound potential for perfect Enlightenment, which exists within the mind of all beings.
Once the final grain of sand has been placed on the table, the Mandala is visualised as the residence of the enlightened being, who the monks invite inside, and from whom they request help in achieving their wishes with prayers and meditations in the temple lasting several days. The enlightened being or Buddha remains within the Mandala until the closing ceremony, when great thanks and appreciation are offered to him for the gift of his presence, after which he is asked respectfully to leave. The Mandala is then destroyed by sweeping the sand into the centre of the table from each of the four corners. The sand is then distributed in running water so that each of the blessed grains of sand reaches as far as possible.
Tashi Lhunpo Monastery UK Trust, The Round House, Netton, Salisbury SP4 6AW
Tel: 01722 782265 Website: www.tashi-lhunpo.org.uk
Regd. Charity No 1100175
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)